Posts Tagged ‘všechno’

PostHeaderIcon Že názov ;)

Narcisticky jsem si přečetla celý svůj blog. Od začátku do konce. A shledala jsem několik zajímavých skutečností.

Naivní myšlenka, že mé popisy jsou dobré a zajímavé, selhala. Mirek je totálně špatný počin, téměř zločin, ale každý nějak začínal. Ještě hloupější nápad – Paní posmrtná – byl pouze neúspěšným pokusem o delší dílo, povídku, která by měla alespoň deset stran. Má hezké, povedené chvilky, ale všeobecně jí bolestně chybí dokončení, kterého se nejspíš nedočká.

Dalším milníkem je pokus o úvahu o mých dvou mateřských jazycích – protože čeština i slovenština jsou mi mateřskými jazyky zcela rovnocenně. Slovenština mě vychovává k dobrotě, lásce a obětavosti, a čeština k sobectví, zkušenostem a pepři v životě.

S některými mými básněmi už asi půl roku nesouhlasím – inu, člověk stárne (v mém případě spíše dospívá), a tím pádem má více a více zkušeností. Prostě přestávám být tak naivní, jako jsem byla, když sněžilo, a oni našli příběh.

Následovalo ale velmi příjemné překvapení, když jsem objevila výpověď o životě v casinu a o návratu z vězení. Ač je to výborné dílko, úplně jsem na něj zapoměla, což je vskutku trestuhodné. Je v něm totiž obsažen notný kus vzpomínek na loučení se s táborem a tedy loučení se s mnohými dětskými věcmi, které jsem tehdy musela v rámci stárnutí opustit.

Dalším příjemným zjištěním bylo, že mstít se zatím nechci vůbec nikomu. Pokud ale budu chtít, rozhodně to udělám podle onoho starého, ale krásného, vlastnoručně psaného návodu.

Vzdychání ještě velmi nedospělé naivky nad o něco starším a proto přitažlivým chlapcem… Nu, proč si nezavzpomínat a následně se neutvrdit v tom, že je pitomec, že? Pročež jsem vzala velmi zavděk obecnými a jednoduchými úvahami o životě, jinak by mě další článek dorazil.

A pak přišla ta rána. Vzpomínka na to, co bylo hezké. Na úsměv. Na pohled. A na ty následky. Na všechny. Au, to bolelo. A možná to taky byl důvod, proč jsem si sice vzpoměla, že při chtění rebelit jsem brečela jak malá, ale teď už jsem neuronila ani slzičku.

Znova se objevila dvojice Oni. A pak devítka růží, touha po blízkosti a několik článků, které byly a jsou dopisy jednomu jedinému člověku. Doufám, že si je nepřečte.

Po tomhle všem už jen s láskou dělaný domácí úkol, a pláč a pláč a pláč… Pohyb, hudba, kapky a déšť… Všechny spolu trochu souvisí. Celé zakončené crazy slovenským výlevem, protože mi fakt šíblo.

Žádná z kritik není důvodem, abych některý z článků smazala, protože všechny jsem psala já a všechny o mně něco říkají. Takže se nebojte, já si sice zanadávám, ale to je tak všechno.

PS: Skuste tu občas nechat i nějaký ten kometnář, takhle mě to deprimuje.

Rubriky