Posts Tagged ‘voda’

PostHeaderIcon Poslouchej

Slyšíš? Takhle tluče tvoje srdce.
A takhle si šeptají vlasy. Jako písek na poušti.
A tohle, tohle je skřípot tvých věčně namáhaných zad.
Víš, jak zní konečky tvých prstů?
Zní jako voda… Hravé, rozesmáté, ale i klidné. Hladí jako vlny, lechtají jako kapky deště.

A teď zkus poslouchat pokoj.
Zavrzání postele, zapraskání parket.
Měkké cinkání čtecí lampy. A pravidelné, zkušené, sebejisté tikání stařičkého budíku.
Náhlé cvaknutí vypínače, zahučení průvanu v otevřených dveřích. Co zní za nimi?
U sousedů si miminko cosi zamumlalo ze sna, jeho táta si pouští do sluchátek těžkou, tvrdou hudbu. Máma pravidelně oddechuje, konečně si může odpočinout.
A u dalších sousedů pípla mikrovlnka, zacinkala lžička o misku a začaly chrastit sypající se müsli.
V kastrolu na plotně zabublala voda a popraskaly párky.
A vodovod chvíli neochotně brumlal, když se otočilo kohoutkem.

Vyjdi na ulici a poslouchej okolní domy.
Je pátek večer. Mlha voní po sněhu a benzínu.
Lidé spěchají z práce, zadýchaní, unavení. Prsty zkřehlé zimou zvoní o sebe jako rampouchy. Vrátný malého hotelu škrábe propiskou po papíře křížovky.
Auta se ospale plazí v kolonách dopravní špičky a nadávají si navzájem. Podrážděné semafory svítí ostřeji než kdy jindy, tak ostře, až to je slyšet.
Vejdi do kteréhokoli domu v sídlišti. Klapot podpatků na ochozených schodech, hučení výtahu a smích natěšené dvojice, co si na sebe konečně našla chvilku času. V pátém patře hudruje stařičká tatramatka, vedle ní s pláčem cvičí na housle malý klučina. A v šestém řve vrtačka a s ní nespokojená sousedka. Sedmé patro a v něm hádka chudých manželů… A dupot baletky.

Vrať se. Ve třetím uslyšíš znova ten mladý pár. Vzdychy splývají v jeden, kůže pálí a hranice zanikají. Spokojený výkřik, vyčerpaný pád mezi polštáře.

Vrať se ještě víc. Do tohohle pokoje, ke mě, k tobě. Slyšíš? To ťukají kapky deště na okno. A tohle je můj dech a moje srdce. Jak zní mé konečky prstů? Povíš mi to? A co moje vlasy? Ještě se jim chce čekat, až budou smět být modré?

PostHeaderIcon Píseň za bouřky

Prší. Nebe trhají nabroušená ostří blesků a hromy vykřikují ochraptělými hlasy sprosté nadávky. Měsíc občas vykoukne zpod peřiny mreků, zaječí a znova se schová. Má strach a chce, aby ho někdo přišel obejmout. Jenže je příliš daleko…

Najednou se ozve jemný tón. A hned nato další. Blesk se zastaví a zavěsí se na oblohu. Hrom zmlkne a zaposlouchá se do tiché, smutné skladby.

Uprostřed planiny stojí klavír a u něj sedí drobná, bledá dívka. Kapky deště a slabý vánek jako by jí vedly ruce, mlha ji halí do sváteční róby. Měsíc vyplul zpoza těžkých mrtvol mraků a osvětluje stařičké noty, podle nichž dívka hraje.

A ona hraje pořád dál, čeká na první paprsek slunce, aby ji zahřál a ona se mohla rozplynout s posledním tónem skladby…

PostHeaderIcon Kapka

Kapka. Čeho? Deště. Krve. Možná to byla jen slza. Jen slza? Možná spíš prostě slza. Kapka slané vody. Takových je v moři milion. Milion, miliarda, milimetr. Milimetr vlastního prostoru, který bych měla jen a jen pro sebe. Pro sebe, pro tebe, pro nás, abychom měli kde být a abychom už nebyli sami. Sami, spolu, a pořád stejně sami, každý jen se svou samotou.

Když stojíš uprostřed milionového davu a nikdo kolem tebe není. Říká se, že agarofobie a klaustrofobie jsou opačné. A já je mám obě a vždycky mám záchvat obou dvou najednou.

Právě teď jsem v tomhle pokoji sama, se sluchátky na učích a prsty dopadajícími na klávesnici. To by řekli ostatní. Já mám pocit, že tu je ještě někdo. Démon, který se jmenuje opuštěnost. I když bych ho mohla zahnat pár kroky do vedlejšího pokoje, k mamce, tátovi a bráchovi, tomu napůl rozmazlenému frackovi a napůl slušnému, hodném maminčnu mazánkovi.

Mohla bych se s nimi bavit, nechat je vyzvídat, jestli mám nějaký nový objev, pomoct mámě s vařením a od táty si nechat vysvětlit nějakou zajímavou fyziku. Jenže já tak nějak nechci.

Proč? Proto. Protože tohle jsou oni, ne já.

A kdo jsem já? Nikdo. A přece bytost, která do tohohle bizardního světa jaksi patří a něco v něm má změnit.


PostHeaderIcon Všetky sny sa zabúdajú a včerajšok bol asi len sen

Len sedieť vo vani. Pozerať na stenu, dokiaľ voda nevychladne. Napustiť novú, horúcu vodu, ponoriť sa do nej a otvoriť oči. A pozerať, kým sa nebudeš musieť nadýchnuť.
Pomáha to, ver mi. Iba vo vode som schopná myslieť na nič. Zobrať metlu a vymiesť všetok prach z myšlienok, pomaličky ich roztriediť a metodicky ich poukladať do šuflíkov. A šuflíky pooznačovať novými, jasnými štítkami.
Včera som si vypláchla hlavu. Veľmi, veľmi dôkladne. Bolelo to. Nezaobišlo sa to bez solenia a dopĺňania vody vo vani. Prechladla som, dnes celý deň kýcham. Ale bolo to úžasné.

Ten pocit čistoty. Ako keď som minule prišla z tábora. Skoro tri hodiny som sa sprchovala, mydlila a lúhovala v horúcej vode. Nechávala som stekať penu z vlasov po chrbte a kvapkať ju po molekulách na dno vane. Ale to teraz nieje dôležité.

Dôležité je to, že som včera mala zasa na chvíľu pocit, že viem, čo chcem. Včera, na chvíľu, sloveso mať v minulom čase. To znamená, že dnes už zasa neviem. A nemôžem si ani spomenúť, o čom som vlastne včera rozmýšľala. Mám pocit, že to bol vlastne len sen, o ktorom som si (ako aj o všetkých ostatných) myslela, že ho nezabudnem, a aj tak som ho zabudla. Lebo všetky sny sa zabúdajú. Okrem nočných mor.

Rubriky