Posts Tagged ‘útěk’

PostHeaderIcon Prostě jen prošla kolem

Vyběhneš ven jen v teniskách, džínech a zelené mikině. Přejdeš silnici a pak jdeš jen tak, nazdařbůh někam daleko, dokud se ti nebude chtít otočit a vrátit. Doteď jsi o tom jen přemýšlela, ale včera se v tobě něco zlomilo a vyrazilas pryč z klece čtyř žlutých stěn a jednoho monitoru.

Projdeš ulicemi, několikrát zahneš a dojdeš na místo, kde se dvě pravoúhlé sítě ulic stýkají ve velmi nepravém úhlu. Přeběhneš křižovatku a zmizíš mezi stromy v aleji. Slyšíš jen své kroky a vzdálený hluk města a vyhýbáš se každé postavě, kterou v dálce uvidíš, abys nikoho nepotkala. Zahneš za každý druhý roh a dokonale se ztratíš v místech, která znáš lépe než abecedu. Kolem restaurace U Daniela, která tě donutí si v duchu zpívat Kryla.

“Seržante písek je bílý

jak paže Daniely,

počkejte chvíli,

mé oči uviděly,

tu strašně dávou,

vteřinu zapomění,

seržante mávnou,

a budem zasvěceni.

Morituri te salutant, morituri te salutant…”

Napadne tě, že bys mohla zajít na hřiště pod Kalamajkou, která už dávno není Mik mik mik, nýbrž Tesco. Doloudáš se tam a zjistíš, že je ještě zima a že hřiště tam není. Otočíš se na podpatku, vyběhneš kopec ke škole a zatoužíš po houpačce u školky, do které jsi nikdy nechodila. A houpačka tam už, nebo možná ještě, není. Tak tedy zjistím, jaké je to hřiště u sokolovny, řekneš si a vyrazíš nahoru, abys mohla pak sletět z kopce a natlouct si koleno. Přejdeš psy milionkrát počůraný trávníček, uhneš pohledem od starého nástupiště a letíš k tyči, abys skusila udělat výmik. Nepovede se. Ani ten další. Ani žádný z deseti, o které se dál beznadějně pokoušíš.

Slzy. Jedna, druhá, třetí, další. Je jich nespočet. Sedíš na dětském hřišti v kalhotách s dírou na koleni, s rozmazanou řasenkou okolo očí, a do tuctově umělecké fotky v západu slunce ti chybí už jen cigareta a lahev vodky.

Připadáš si ubohá, když utíkáš zpátky do své klece, abys nepotkala dvě šťastné rodinky s malými dětmi, které se smějí na celé kolo. Bojíš se cizího smíchu, tak jak by ses mohla sama umět smát?

PostHeaderIcon Kapka

Kapka. Čeho? Deště. Krve. Možná to byla jen slza. Jen slza? Možná spíš prostě slza. Kapka slané vody. Takových je v moři milion. Milion, miliarda, milimetr. Milimetr vlastního prostoru, který bych měla jen a jen pro sebe. Pro sebe, pro tebe, pro nás, abychom měli kde být a abychom už nebyli sami. Sami, spolu, a pořád stejně sami, každý jen se svou samotou.

Když stojíš uprostřed milionového davu a nikdo kolem tebe není. Říká se, že agarofobie a klaustrofobie jsou opačné. A já je mám obě a vždycky mám záchvat obou dvou najednou.

Právě teď jsem v tomhle pokoji sama, se sluchátky na učích a prsty dopadajícími na klávesnici. To by řekli ostatní. Já mám pocit, že tu je ještě někdo. Démon, který se jmenuje opuštěnost. I když bych ho mohla zahnat pár kroky do vedlejšího pokoje, k mamce, tátovi a bráchovi, tomu napůl rozmazlenému frackovi a napůl slušnému, hodném maminčnu mazánkovi.

Mohla bych se s nimi bavit, nechat je vyzvídat, jestli mám nějaký nový objev, pomoct mámě s vařením a od táty si nechat vysvětlit nějakou zajímavou fyziku. Jenže já tak nějak nechci.

Proč? Proto. Protože tohle jsou oni, ne já.

A kdo jsem já? Nikdo. A přece bytost, která do tohohle bizardního světa jaksi patří a něco v něm má změnit.


PostHeaderIcon Statočná? Snáď…

Je ti nanič. Bolí ťa hlava, brucho, chrbát… Srdí ťa, že si nenechala Erika, aby ti popukal chrbticu, srdí ťa, že si nechceš ničiť zdravie a dať si tabletku, srdí ťa, že nemôžeš byť s Ním, lebo je chorý…

V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.

Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.

Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.

Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.

Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.

Si ako počítač.

A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.

Rubriky