Posts Tagged ‘světonázor’

PostHeaderIcon Kde ti rodiče jsou, když je puberťák zrovna potřebuje?

Když člověk potřebuje od rodičů jednou poradit se zásadním rozhodnutím, mají zrovna práci.
Toto není výčitka, to je konstatování faktu. Faktu, který mě bolí. Až tak, že jsem se rozhodla sama. Nikam nejedu, zůstanu srabem a nezměním svůj život. Tečka, šlus.

Hlavně že mě jako první napadlo “Když tam pojedu, strašně dlouho neuvidím jistého člověka.” Holka, to si říkáš psycholog? Seriously? To tě nenapadlo, že když už jsi se jednou rozhodla a teď po tobě to rozhodnutí chtěli zase a tebe napadlo TOHLE, že tvoje podvědomí tam asi fakt nechce? Blik? Ty seš ale chytrá, ty pitomá…

Je to úžasná možnost, otevřelo by mi to dveře do světa, poznala bych nové lidi, naučila se výtečně francouzsky, potom bych mohla jít na Sorbonne nebo třeba do Anglie na Cambridge… Počkat, Cambridge už tu jednou byla v podobě ambice jisté osoby….
Ne, vážně ne. Já nejsem ambiciózní. Vlastně jsem docela puťka, usedlá, rodinně založená (to je pokus o vtípek), tolerantní a starostlivá. A mám strach ze změn.

PostHeaderIcon No jasně! Už vím! On totiž neměl dolíčky ve tvářích!!!

Říká se, že se člověku líbí vždy určité typy lidí opačného pohlaví. Osobně očividně preferuju kluky s dolíčky ve tvářích, oblečené v pohodlném oblečení a alespoň trochu sebevědomé, kteří jsou sice ochotní, ale ne vlezlí. Pokud bych ještě mohla prosit, ať se  zajímá o mystiku, tarot a tak, a budu úplně spokojená.

Takže zde vlastně máme důvod, proč se mi líbí Tom Felton, Will Smith, Pierce Brosnan… (Konečně si aspoň zjistím jména svých oblíbených herců, vidíte, k čemu všemu je to psaní dobré?) A taky důvod, proč se mi nepovedl poslední vztah. On totiž dotyčný neměl dolíčky ve tvářích.

Ano, zní to povrchně, ale je to pravda. Prostě po momentu “ach bože, on mě někdo chce!” přišly chvíle, kdy pro mě už neměl až takovou přitažlivost. A pak přišly ty další věci, ale to není důležité. Každopádně základní problém byla neexistence dolíčků v jeho tvářích.

Jistě, je to něco, co někteří kluci mají a jiní ne, takže je tenhle můj oblíbený rys nespravedlivým znevíhodněním, ale… Život není spravedlivý. Nikdy.

Tohle moje zjištění samozřejmě neznamená, že když dotyčný nebude mít dolíčky ve tvářích, ani s ním nepromluvím, ovšem pokud mi na něm bude ještě něco vadit, bude to pro mě nejspíš znakem zůstat “jen” přáteli. Tedy, pro mě je momentálně přátelství silnější pouto s mužem než láska, ale o tom až jindy…

Pročež – pánové s dolíčky, nebojte se mě, a by nez nich taky ne. Jenom jsem zjistila, co a jak, a potřebovala jsem se o to s někým podělit 😉

PostHeaderIcon Žij dnešek, očekávej zítřek, ale pozítří už nech náhodě, ať si má s čím hrát.

“Mě to taky mrzí, ale je pro mě důležitější to někam v životě doáhnout, než si jeden rok na střední užít muzikál…”

Vysvětlení jednou větou: kamarádka se vykašlala na svou roli v muzikálu. Má k tomu logické důvody, chce se dostat na Cambridge a vůbec… Ale. Neslučuje se to s mým míněním. A není to vůči zbytku souboru fér. Rozhodně jí to nebudu rozmlouvat, dokonce jí budu psychickou podporou při učení a tak, ale mám na to trochu jiný názor. Pro mě totiž je důležitější si užívat tenhle den, týden a případně měsíc, těšit se, co mě čeká za měsíce dva a vědět, že když se mi jako mladé holce něco stane, nebudu litovat, že jsem se zbytečně hnala za něčím, čeho stejně nebudu moct dosáhnout.

Neříkám, že není dobré být ambiciózní a že plánovat je pitomost, ale zase s mírou. Dobře, Cambridge je něco, co se musí naplánovat ty čtyři roky předem a soustředit se na to jako na cíl snažení, jenže já asi nejsem dostatečně ctižádostivá, abych to pochopila. Pro mě je v tomhle konkrétním momentě cílem užít si dnešní den. Pomůžu na zahradě, porýpeme do sebe navzájem s bráchou, v pět si půjdu zahrát fotbal a v deset večer už budu ležet unavená a vykoupaná v posteli a budu spát jako dudek. A budu se těšit na zítřek a přemýšlet, co mi svět připraví pozítří.

Samozřejmě že řeším třeba následující školní rok – mám zařízené, od koho koupím učebnice, zaplacené taneční a naplánovanou výplň víkendů na celé září. Taky přemýšlím, že bych chtěla zkusit lezení na stěně, ale to je spíš ve hvězdách než že by to byl opravdový a jasný cíl.

Neřeším, co bude za dva měsíce, jak budu zvládat učení, jestli seženu všechny knížky do školy. Až bude problém, bude a já ho vyřeším. Možná budu sice potřebovat pomoc, ale nakonec to zvládnu. Takže dnes žiju, na zítřek se těším a s pozítřím ať si ještě trochu pohraje náhoda.

Rubriky