Posts Tagged ‘smích’

PostHeaderIcon Oni. Jakože chlapi. Potřebujeme je, a víme o tom.

Jak by bylo, kdybys nebyl?
Nebylo by.

Bez zkušeného, trefného šťouchance,
který je jenom tichou
(když vyjeknu, občas hlasitou)
odpovědí na mé provokace?

Bez dlouhých mlčení, krátkých hovorů,
bez slůvek, drobných do automatu
na lístky na cestu za zvonivým smíchem,
bez sledování akčáren a hororů
u nichž sedíme se zrychleným dechem?

A co bez objetí mladíků,
o kterých vím jen jméno?
Bez malých smrtí z doteků
co vlévají do těla mého?

A bez neúspěšné snahy o rýmy
o těch, co umírají na rýmy
a rýmičky a teplotky?

Svět by nebyl.

PostHeaderIcon Poslouchej

Slyšíš? Takhle tluče tvoje srdce.
A takhle si šeptají vlasy. Jako písek na poušti.
A tohle, tohle je skřípot tvých věčně namáhaných zad.
Víš, jak zní konečky tvých prstů?
Zní jako voda… Hravé, rozesmáté, ale i klidné. Hladí jako vlny, lechtají jako kapky deště.

A teď zkus poslouchat pokoj.
Zavrzání postele, zapraskání parket.
Měkké cinkání čtecí lampy. A pravidelné, zkušené, sebejisté tikání stařičkého budíku.
Náhlé cvaknutí vypínače, zahučení průvanu v otevřených dveřích. Co zní za nimi?
U sousedů si miminko cosi zamumlalo ze sna, jeho táta si pouští do sluchátek těžkou, tvrdou hudbu. Máma pravidelně oddechuje, konečně si může odpočinout.
A u dalších sousedů pípla mikrovlnka, zacinkala lžička o misku a začaly chrastit sypající se müsli.
V kastrolu na plotně zabublala voda a popraskaly párky.
A vodovod chvíli neochotně brumlal, když se otočilo kohoutkem.

Vyjdi na ulici a poslouchej okolní domy.
Je pátek večer. Mlha voní po sněhu a benzínu.
Lidé spěchají z práce, zadýchaní, unavení. Prsty zkřehlé zimou zvoní o sebe jako rampouchy. Vrátný malého hotelu škrábe propiskou po papíře křížovky.
Auta se ospale plazí v kolonách dopravní špičky a nadávají si navzájem. Podrážděné semafory svítí ostřeji než kdy jindy, tak ostře, až to je slyšet.
Vejdi do kteréhokoli domu v sídlišti. Klapot podpatků na ochozených schodech, hučení výtahu a smích natěšené dvojice, co si na sebe konečně našla chvilku času. V pátém patře hudruje stařičká tatramatka, vedle ní s pláčem cvičí na housle malý klučina. A v šestém řve vrtačka a s ní nespokojená sousedka. Sedmé patro a v něm hádka chudých manželů… A dupot baletky.

Vrať se. Ve třetím uslyšíš znova ten mladý pár. Vzdychy splývají v jeden, kůže pálí a hranice zanikají. Spokojený výkřik, vyčerpaný pád mezi polštáře.

Vrať se ještě víc. Do tohohle pokoje, ke mě, k tobě. Slyšíš? To ťukají kapky deště na okno. A tohle je můj dech a moje srdce. Jak zní mé konečky prstů? Povíš mi to? A co moje vlasy? Ještě se jim chce čekat, až budou smět být modré?

PostHeaderIcon Ségra neser :P

Ne, fakt nehrozí, že bych si to rozmyslela. Možná, že bych tě někdy nejradši pověsila do průvanu za něco, co nemáš, možná, že bych tě v něčem chtěla změnit, možná ti docela často nerozumím. A stejně tě nenechám samotnou.

Jsme tak trochu srostlé, skoro siamská dvojčata, víme o sobě mnohé a přitom jsou věci, které nevíš a ani se je nedovíš. Ale já o tobě taky nejspíš dost věcí nevím, a nevadí mi to. Nestojím o to vědět o tobě všechno, znát tě do posledního detailu. Protože kdyby k tomu došlo, už bys mě ničím nepřekvapila, byla bys pro mě předvídatelná, jako většina ostatních. No fuj, z té představy jsem se až zapotila.

Potřebuju tě, myslím (nebo spíš doufám), že ty mě potřebuješ taky. A taky doufám, že nás nikdy nic nerozdělí, že si na sebe vždycky najdeme trochu času. Aspoň maličký kousek z mého života bude vždycky patřit tobě, protože jsi sestra. Ne pokrevní, ne vlastní, a přece nejbližší možná sestra z veškerých druhů sesterského vztahu. Sdílíme mysl, duši, základní existenci, protože jestli někdy přestaneš dýchat, já přestanu hned po tobě. Lépe řečeno přestanu hned po tom, co mě někdo přesvědčí, že dál tě oživovat nemá cenu. (Ano, představa, že ti dávám dýchání z úst do úst, je poněkud eklózní, ale kdyby ti to mělo zachránit život, tak klidně políbím Máňu nebo Lůďu. Klidně na rty. A trochu méně klidně francouzsky. Ale stejně bych to udělala. Pro tebe (skoro) cokolif.)

Poslední dobou mám trochu pocit, že se jedna druhé vzdalujeme, ale zase některé věci mě přesvědčujé o opaku. Ochota se jít podívat někam, kde to miluju, je základ. A pak, když ses přidala a já věděla, že budeš, totiž budeme pokračovat spolu… K nezaplacení.

Tak mě napadá… Kdy jsme spolu naposled “nemluvily”? Mám pocit, že to takhle snad nikdy nebylo. Vždycky se zlobíme pár desítek minut, možná pár hodin, ale další den je všechno vpořádku. Odpouštíš, a to je pro mě důležité.

Alors, j’ai parlé beaucoup…. Merci pour toi, ma jolie soeur.

PostHeaderIcon Futuristcká báseň slaná češtináři v půl desáté večer

Ruměnec ve tváři,

která se jen tváří

tak zalíbeně,

tak zasněně.


Červený ret,

slaďoučký ret,

horoucí polibek,

gentleman klobouk smek’,
bílou ručku políbil,
k tanci nožky vyzval.


“Ano,” zní mnohohlasý monolog.


A tanec, krůček a ladný krok,

otočkou otočit,

v černotu zamířit,

v pokojík, postélku s nebesy.

Voňavá vzpomínka,

voňavá od vínka,

na rtíkách tvých

vykouzlí smích.

Rubriky