Posts Tagged ‘slzy’

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon Pour mon petit Roger…

Tvoje obavy a moje ujišťování.
Tvé rozčilení a mé uklidňování.
Tvé neexistující slzy.
A že tě minulost mrzí.
Že jsi to zpackal.
Život profackoval
tu snad namyšlenou
duši tvou.
A ty se teď bojíš.
“Milovat ji nesmím,
co když jí ublížím?”
Přestaň se bát.
Začni si hrát.
A zamiluj se. Bez výčitek svědomí.

PostHeaderIcon Píseň za bouřky

Prší. Nebe trhají nabroušená ostří blesků a hromy vykřikují ochraptělými hlasy sprosté nadávky. Měsíc občas vykoukne zpod peřiny mreků, zaječí a znova se schová. Má strach a chce, aby ho někdo přišel obejmout. Jenže je příliš daleko…

Najednou se ozve jemný tón. A hned nato další. Blesk se zastaví a zavěsí se na oblohu. Hrom zmlkne a zaposlouchá se do tiché, smutné skladby.

Uprostřed planiny stojí klavír a u něj sedí drobná, bledá dívka. Kapky deště a slabý vánek jako by jí vedly ruce, mlha ji halí do sváteční róby. Měsíc vyplul zpoza těžkých mrtvol mraků a osvětluje stařičké noty, podle nichž dívka hraje.

A ona hraje pořád dál, čeká na první paprsek slunce, aby ji zahřál a ona se mohla rozplynout s posledním tónem skladby…

PostHeaderIcon Prostě jen prošla kolem

Vyběhneš ven jen v teniskách, džínech a zelené mikině. Přejdeš silnici a pak jdeš jen tak, nazdařbůh někam daleko, dokud se ti nebude chtít otočit a vrátit. Doteď jsi o tom jen přemýšlela, ale včera se v tobě něco zlomilo a vyrazilas pryč z klece čtyř žlutých stěn a jednoho monitoru.

Projdeš ulicemi, několikrát zahneš a dojdeš na místo, kde se dvě pravoúhlé sítě ulic stýkají ve velmi nepravém úhlu. Přeběhneš křižovatku a zmizíš mezi stromy v aleji. Slyšíš jen své kroky a vzdálený hluk města a vyhýbáš se každé postavě, kterou v dálce uvidíš, abys nikoho nepotkala. Zahneš za každý druhý roh a dokonale se ztratíš v místech, která znáš lépe než abecedu. Kolem restaurace U Daniela, která tě donutí si v duchu zpívat Kryla.

“Seržante písek je bílý

jak paže Daniely,

počkejte chvíli,

mé oči uviděly,

tu strašně dávou,

vteřinu zapomění,

seržante mávnou,

a budem zasvěceni.

Morituri te salutant, morituri te salutant…”

Napadne tě, že bys mohla zajít na hřiště pod Kalamajkou, která už dávno není Mik mik mik, nýbrž Tesco. Doloudáš se tam a zjistíš, že je ještě zima a že hřiště tam není. Otočíš se na podpatku, vyběhneš kopec ke škole a zatoužíš po houpačce u školky, do které jsi nikdy nechodila. A houpačka tam už, nebo možná ještě, není. Tak tedy zjistím, jaké je to hřiště u sokolovny, řekneš si a vyrazíš nahoru, abys mohla pak sletět z kopce a natlouct si koleno. Přejdeš psy milionkrát počůraný trávníček, uhneš pohledem od starého nástupiště a letíš k tyči, abys skusila udělat výmik. Nepovede se. Ani ten další. Ani žádný z deseti, o které se dál beznadějně pokoušíš.

Slzy. Jedna, druhá, třetí, další. Je jich nespočet. Sedíš na dětském hřišti v kalhotách s dírou na koleni, s rozmazanou řasenkou okolo očí, a do tuctově umělecké fotky v západu slunce ti chybí už jen cigareta a lahev vodky.

Připadáš si ubohá, když utíkáš zpátky do své klece, abys nepotkala dvě šťastné rodinky s malými dětmi, které se smějí na celé kolo. Bojíš se cizího smíchu, tak jak by ses mohla sama umět smát?

PostHeaderIcon Všetky sny sa zabúdajú a včerajšok bol asi len sen

Len sedieť vo vani. Pozerať na stenu, dokiaľ voda nevychladne. Napustiť novú, horúcu vodu, ponoriť sa do nej a otvoriť oči. A pozerať, kým sa nebudeš musieť nadýchnuť.
Pomáha to, ver mi. Iba vo vode som schopná myslieť na nič. Zobrať metlu a vymiesť všetok prach z myšlienok, pomaličky ich roztriediť a metodicky ich poukladať do šuflíkov. A šuflíky pooznačovať novými, jasnými štítkami.
Včera som si vypláchla hlavu. Veľmi, veľmi dôkladne. Bolelo to. Nezaobišlo sa to bez solenia a dopĺňania vody vo vani. Prechladla som, dnes celý deň kýcham. Ale bolo to úžasné.

Ten pocit čistoty. Ako keď som minule prišla z tábora. Skoro tri hodiny som sa sprchovala, mydlila a lúhovala v horúcej vode. Nechávala som stekať penu z vlasov po chrbte a kvapkať ju po molekulách na dno vane. Ale to teraz nieje dôležité.

Dôležité je to, že som včera mala zasa na chvíľu pocit, že viem, čo chcem. Včera, na chvíľu, sloveso mať v minulom čase. To znamená, že dnes už zasa neviem. A nemôžem si ani spomenúť, o čom som vlastne včera rozmýšľala. Mám pocit, že to bol vlastne len sen, o ktorom som si (ako aj o všetkých ostatných) myslela, že ho nezabudnem, a aj tak som ho zabudla. Lebo všetky sny sa zabúdajú. Okrem nočných mor.

PostHeaderIcon Smrt Smrti

Postává v poušti žár

a vzývá blábolení.

Ledové pláně már?

Smrti přec už není.

Jak hořké je dobro nezažíti!

A kolem davy tichých lidí

pějí písně beze slov.

Nezacinká ni kov o kov.

Ni jediný zvuk…

Přesto válečný hluk,

křik, řev, kvílení…

Tak pláčou zranění.

Je po bitvě.

A ta nerjkrásnější,

a ta nejhroznější,

ta, jež se nemá čeho bát,

pláče a mizí nadobro…

PostHeaderIcon Déšť smyl přátelství

Kapky deště dělají v kalužích

obrazy z kruhů,

stékají po mém deštníku

pomalu dolů.

Vidím se v skleněné vitríně,

slza za slzou se mi z očí řine.

A ty víš, proč pláču

spolu s nebem,

víš, že přátelé byli

mým každodenním chlebem.

Nemůžu  na ně zapomenout.

Kéž si oni na mě vzpomenou…

PostHeaderIcon Slyšela hrát slzy na klavír…

Kdysi snad nádherný, stinný sad,

teď už jen opuštěná zahrada…

Tón houslí dávno se přestal smát,

už nikdo tu symfonie neskládá…

Pryč je zpěv letních večerů

zalitých světlem luny,

skryl se do ticha závojů,

do ticha pouštní duny.

Zůstaly jen slzy…

Slzy, jenž hrají tu na klavír

vzpomínku na mořské vlny,

slzy, jenž padají do ticha

jako když oceán šumí.

Déšť bílých kláves dotýká se,

mokré prsty struny smutně hladí,

a mlha v celé své studené kráse

opuštěný klavír do závoje halí…

Rubriky