Posts Tagged ‘sen’

PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Mám strach, jaká budu, až jednou budu stará

Dívám se kolem sebe a vídám,

jak lidi stárnou.

Proti vráskám nikdo z nás nemá

naději žádnou.

Mamince v úsměvu kolem úst

kreslí se čáry.

A tátův plnovous – pepř a sůl.

Je taky starý…

Rodičům čtyřicet,

o starších ani nemluvím,

neboť tenhleten svět

už prostě není takový…

Jaký býval, když byli jsme mladí?

Kam se podělo to, co každý z nás ztratí?

A proč odraz tvůj v zrcadle nepoznávám?

Kampak zmizela ta nádherná mladá dáma?

Tohle jsou otázky,

na které odpověď

snad ani nechceme,

abychom si mohli

dál myslet, že v srdci

jsme jasným plamenem.

A že ty voskovice,

co na hrobech do tmy září

jsou tu jen pro ty strýce,

o nichž se říká, že byli staří.

Lžeme si do duší,

chceme se zachovat.

Pročež se nesluší

dál jen tak lelkovat!

Vezměme život svůj

do rukou, do dlaní,

vběhněme v dračí sluj,

prožijme svítání!

PostHeaderIcon Keep dreaming

You’re already grown up,
you have many experiences.
You think it matters, but
I think it’s not what it really is.

I wanna encourage you
to find the faith in dreams again.
Don’t worry, children don’t mind
if you are much older then them.

Even the age is invention
made by adults and wise men.
But how long ago have you tried
to act like we all were little children?

I just want to please you:
Try to dream again,
and if you are succesfull,
keep dreaming, my little gentleman…

PostHeaderIcon Pád

Skočit a vědět, že nedopadnu.
Jaké by to bylo?
Prostě jen skočit dolů, do nekonečné hlubiny, poznat, co to je, ta ležatá osmička, kterou nás nutili psát do špičatých závorek.
Nechat se hladit po tváři vzpomínkami, dovolit větru, ať mě rozcuchá, vypadat, jako bych právě vstala z postele po dlouhé lekci vodorovného mamba.
Tma osuší slzy, když mi bude chybět možnost konečně se zastavit o tvrdou, ale známou zemi. “Neboj se,” zašeptá vzduch vonící po svobodě a páchnoucí jako kobka zároveň. “Neboj se, nedopadneš, neublížíš si…”

Nechci skočit, ani spadnout. A pokud musím, chci dopadnout. Nekonečno bolí víc než rozbitá kolena…

PostHeaderIcon Poslouchej

Slyšíš? Takhle tluče tvoje srdce.
A takhle si šeptají vlasy. Jako písek na poušti.
A tohle, tohle je skřípot tvých věčně namáhaných zad.
Víš, jak zní konečky tvých prstů?
Zní jako voda… Hravé, rozesmáté, ale i klidné. Hladí jako vlny, lechtají jako kapky deště.

A teď zkus poslouchat pokoj.
Zavrzání postele, zapraskání parket.
Měkké cinkání čtecí lampy. A pravidelné, zkušené, sebejisté tikání stařičkého budíku.
Náhlé cvaknutí vypínače, zahučení průvanu v otevřených dveřích. Co zní za nimi?
U sousedů si miminko cosi zamumlalo ze sna, jeho táta si pouští do sluchátek těžkou, tvrdou hudbu. Máma pravidelně oddechuje, konečně si může odpočinout.
A u dalších sousedů pípla mikrovlnka, zacinkala lžička o misku a začaly chrastit sypající se müsli.
V kastrolu na plotně zabublala voda a popraskaly párky.
A vodovod chvíli neochotně brumlal, když se otočilo kohoutkem.

Vyjdi na ulici a poslouchej okolní domy.
Je pátek večer. Mlha voní po sněhu a benzínu.
Lidé spěchají z práce, zadýchaní, unavení. Prsty zkřehlé zimou zvoní o sebe jako rampouchy. Vrátný malého hotelu škrábe propiskou po papíře křížovky.
Auta se ospale plazí v kolonách dopravní špičky a nadávají si navzájem. Podrážděné semafory svítí ostřeji než kdy jindy, tak ostře, až to je slyšet.
Vejdi do kteréhokoli domu v sídlišti. Klapot podpatků na ochozených schodech, hučení výtahu a smích natěšené dvojice, co si na sebe konečně našla chvilku času. V pátém patře hudruje stařičká tatramatka, vedle ní s pláčem cvičí na housle malý klučina. A v šestém řve vrtačka a s ní nespokojená sousedka. Sedmé patro a v něm hádka chudých manželů… A dupot baletky.

Vrať se. Ve třetím uslyšíš znova ten mladý pár. Vzdychy splývají v jeden, kůže pálí a hranice zanikají. Spokojený výkřik, vyčerpaný pád mezi polštáře.

Vrať se ještě víc. Do tohohle pokoje, ke mě, k tobě. Slyšíš? To ťukají kapky deště na okno. A tohle je můj dech a moje srdce. Jak zní mé konečky prstů? Povíš mi to? A co moje vlasy? Ještě se jim chce čekat, až budou smět být modré?

PostHeaderIcon Je zítřek

Když nastává zítřek,
trvá to vteřinu.
Je to jen dnešek
obohacen o vinu.

Vinu za přítomnost,
co byla včera,
tresty za budoucnost,
jež vstává ze šera.

Šero, v němž slasti
přesladce voní,
temno, kde bolest
na hranu zvoní.

Zvonek se zatřpytil,
říká: “Jdi spát.”
A tys mu vysvětlil,
že ještě chvíli budeš se času smát.

PostHeaderIcon Satén

Sedím si na mopu
a koukám do stropu.

V saténovém pyžamu
čekám, až už nevstanu,
až nebudu mít sílu,
ani náladu.

Čekám na svůj soudný den,
jenž bude džusem potřísněn,
neb prohibice platí
a píti nesmí mladí.

Vědíc, že nejsem při smyslech,
píšíc o těchto nesmyslech,
přeji si, abych v horečkách
nemluvila o léčkách.

O léčkách či o lelkách?
Kdože to měl z lelků strach?
Nikdo, kdo by se jich bál…
Bál? Pojď protančiti sál!

Šílenství sjeté tanečnice
atakuje všechny ulice
v tomto uprášeném městě bez luk,
kde Kafka by na básnířku byl hrd.

Mezi domy vítr prohání se
a ona, kruhy pod očima v celé kráse
a rozcuchaná jako fúrie Karina
kouká z okna na kocoura Armina.

Armin je citlivý Don Juan,
milující všechna srdce dam
a planoucí láskou věčnou…
Holky si z něj na řiť kecnou.

Měla bys už přestat, říká,
jsi studená a věčně tichá
a věčně piješ na své zdraví,
v brnění, co nerezaví.

Ano, jsem ryba, odpovídám,
Armina na čelo líbám
a on v kocoura opět se mění…
Musím zas počkat do setmění.

Jak lehké je psát básně o ničem,
jak těžké musí býti mi rodičem
a nedělat si starosti, zda nejedu v nějaké levárně,
když píšu takovéhle absurdní básně.

(Tato báseň byla napsána autorkou ve zcela střízlivém, neomámeném a zdravém stavu. Teda oukej, mám sice zrovna angínu nebo kýho anděla, ale psychicky jsem oukej a zapoměla jsem si vzít ranní prášek, takže to nesvedete ani na léky :P)

PostHeaderIcon Dát básni jméno je jako zabít motýla

Včera mi sedl na ruku motýl.
Jen tak do dlaně se mi stočil,
křídla nejspíš si vodou smočil.

Modrý, zelený, tyrkysový.
Opar kolem něj téměř snový
zavál ke mně z jeho křídel.

Vůně svěžích, letních jídel,
vzpomínka ohně a kytary,
myšlenka hřiště a tvrdé hry.

Pár slov z básně, co nezapomíná,
básnířka pod hvězdami tiše usíná,
chtěla vymyslet název motýlí,
na pravdu ale přišla za chvíli.

PostHeaderIcon Nepřestávej

Nepřestávej psát,
když Múza tě obímá.
Nepřestávej hrát,
když divák se zajímá.

Nepřestávej laskat,
když milenec vydechne.
Nepřestávej šeptat,
když ticho ohluchne.

Nepřestávej hladit,
ač hlava už nebolí.
Nepřestávej kalit,
ať znova tě rozbolí.

Nepřestávej žít,
když umíráš,
nepřestávej mít,
když ztrácíváš.

PostHeaderIcon Všetky sny sa zabúdajú a včerajšok bol asi len sen

Len sedieť vo vani. Pozerať na stenu, dokiaľ voda nevychladne. Napustiť novú, horúcu vodu, ponoriť sa do nej a otvoriť oči. A pozerať, kým sa nebudeš musieť nadýchnuť.
Pomáha to, ver mi. Iba vo vode som schopná myslieť na nič. Zobrať metlu a vymiesť všetok prach z myšlienok, pomaličky ich roztriediť a metodicky ich poukladať do šuflíkov. A šuflíky pooznačovať novými, jasnými štítkami.
Včera som si vypláchla hlavu. Veľmi, veľmi dôkladne. Bolelo to. Nezaobišlo sa to bez solenia a dopĺňania vody vo vani. Prechladla som, dnes celý deň kýcham. Ale bolo to úžasné.

Ten pocit čistoty. Ako keď som minule prišla z tábora. Skoro tri hodiny som sa sprchovala, mydlila a lúhovala v horúcej vode. Nechávala som stekať penu z vlasov po chrbte a kvapkať ju po molekulách na dno vane. Ale to teraz nieje dôležité.

Dôležité je to, že som včera mala zasa na chvíľu pocit, že viem, čo chcem. Včera, na chvíľu, sloveso mať v minulom čase. To znamená, že dnes už zasa neviem. A nemôžem si ani spomenúť, o čom som vlastne včera rozmýšľala. Mám pocit, že to bol vlastne len sen, o ktorom som si (ako aj o všetkých ostatných) myslela, že ho nezabudnem, a aj tak som ho zabudla. Lebo všetky sny sa zabúdajú. Okrem nočných mor.

Rubriky