Posts Tagged ‘ráno’

PostHeaderIcon Je zítřek

Když nastává zítřek,
trvá to vteřinu.
Je to jen dnešek
obohacen o vinu.

Vinu za přítomnost,
co byla včera,
tresty za budoucnost,
jež vstává ze šera.

Šero, v němž slasti
přesladce voní,
temno, kde bolest
na hranu zvoní.

Zvonek se zatřpytil,
říká: “Jdi spát.”
A tys mu vysvětlil,
že ještě chvíli budeš se času smát.

PostHeaderIcon Satén

Sedím si na mopu
a koukám do stropu.

V saténovém pyžamu
čekám, až už nevstanu,
až nebudu mít sílu,
ani náladu.

Čekám na svůj soudný den,
jenž bude džusem potřísněn,
neb prohibice platí
a píti nesmí mladí.

Vědíc, že nejsem při smyslech,
píšíc o těchto nesmyslech,
přeji si, abych v horečkách
nemluvila o léčkách.

O léčkách či o lelkách?
Kdože to měl z lelků strach?
Nikdo, kdo by se jich bál…
Bál? Pojď protančiti sál!

Šílenství sjeté tanečnice
atakuje všechny ulice
v tomto uprášeném městě bez luk,
kde Kafka by na básnířku byl hrd.

Mezi domy vítr prohání se
a ona, kruhy pod očima v celé kráse
a rozcuchaná jako fúrie Karina
kouká z okna na kocoura Armina.

Armin je citlivý Don Juan,
milující všechna srdce dam
a planoucí láskou věčnou…
Holky si z něj na řiť kecnou.

Měla bys už přestat, říká,
jsi studená a věčně tichá
a věčně piješ na své zdraví,
v brnění, co nerezaví.

Ano, jsem ryba, odpovídám,
Armina na čelo líbám
a on v kocoura opět se mění…
Musím zas počkat do setmění.

Jak lehké je psát básně o ničem,
jak těžké musí býti mi rodičem
a nedělat si starosti, zda nejedu v nějaké levárně,
když píšu takovéhle absurdní básně.

(Tato báseň byla napsána autorkou ve zcela střízlivém, neomámeném a zdravém stavu. Teda oukej, mám sice zrovna angínu nebo kýho anděla, ale psychicky jsem oukej a zapoměla jsem si vzít ranní prášek, takže to nesvedete ani na léky :P)

PostHeaderIcon Statočná? Snáď…

Je ti nanič. Bolí ťa hlava, brucho, chrbát… Srdí ťa, že si nenechala Erika, aby ti popukal chrbticu, srdí ťa, že si nechceš ničiť zdravie a dať si tabletku, srdí ťa, že nemôžeš byť s Ním, lebo je chorý…

V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.

Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.

Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.

Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.

Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.

Si ako počítač.

A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.

PostHeaderIcon Ráno v buse

Dneska ráno jsem jela MHDčkou do školy, ařidič mě fakt dostal. Když brzdit, tak tak, aby na mě neustále padala jakási paní, přičemž já jsem střídavě padala na několik dalších lidí. Když jsem přestoupila, byl autobus hrozně, ale fakticky hrozně přetopený a narvaný k prasknutí, což ještě zvyšovalo teplotu. No, pár slovy, páni řidiči se zase předvedli.

Rubriky