Posts Tagged ‘protiklady’

PostHeaderIcon Kapka

Kapka. Čeho? Deště. Krve. Možná to byla jen slza. Jen slza? Možná spíš prostě slza. Kapka slané vody. Takových je v moři milion. Milion, miliarda, milimetr. Milimetr vlastního prostoru, který bych měla jen a jen pro sebe. Pro sebe, pro tebe, pro nás, abychom měli kde být a abychom už nebyli sami. Sami, spolu, a pořád stejně sami, každý jen se svou samotou.

Když stojíš uprostřed milionového davu a nikdo kolem tebe není. Říká se, že agarofobie a klaustrofobie jsou opačné. A já je mám obě a vždycky mám záchvat obou dvou najednou.

Právě teď jsem v tomhle pokoji sama, se sluchátky na učích a prsty dopadajícími na klávesnici. To by řekli ostatní. Já mám pocit, že tu je ještě někdo. Démon, který se jmenuje opuštěnost. I když bych ho mohla zahnat pár kroky do vedlejšího pokoje, k mamce, tátovi a bráchovi, tomu napůl rozmazlenému frackovi a napůl slušnému, hodném maminčnu mazánkovi.

Mohla bych se s nimi bavit, nechat je vyzvídat, jestli mám nějaký nový objev, pomoct mámě s vařením a od táty si nechat vysvětlit nějakou zajímavou fyziku. Jenže já tak nějak nechci.

Proč? Proto. Protože tohle jsou oni, ne já.

A kdo jsem já? Nikdo. A přece bytost, která do tohohle bizardního světa jaksi patří a něco v něm má změnit.


PostHeaderIcon Dneska večer chci být rebel…

Dneska večer mám chuť bejt rebel. Chci se oblíct do černýho koženýho oblečení, pustit si deathmetal na plný pecky a poslat doprdele všechny, kterejm to bude vadit… Chci rozkopnout steelkou okno, vyběhnout do noci a posprejovat svoji starou základku… Chci poslat neoblíbené učitelce dopis ve znění “Ještě jednou mi dáš kouli a zmlátim tě, ty krávo!” Chci se zhulit, ožrat a pak si někoho úplně cizího přitáhnout domů… Ať maj naši taky nějakou srandu a ať si uvědoměj, že můžu bejt i taková…

Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…

Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….

A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….

PostHeaderIcon Sneží… a oni našli príbeh

Vločky snehu vytvorili na špinavom parapete obrazec. Možno je to číslo štyri, možno blesk, a možno dokonca pokrútený, pokrivený človek. Áno, možno je to obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.

Ale možno nieje zlý, iba ho nikdy nikto nedokázal pochopiť, nikto mu nedal to, na čo má každý nárok, nikto ho nemal úprimne rád. A teraz, teraz si to vynahradzuje sám, snaží sa rozdávať to, čo nikdy nemohol dostať.

Chce byť ako ostatný, ale minulosť mu stále dáva pocit, že je menej dôležitý, menej potrebný ako ostatní ľudia, ostatné bytosti.

Ale aj tak ho niekto potrebuje, je to tá, ktorá rozdávanie priateľstva a lásky potrebuje k životu rovnako ako vzduch. Keď ho spoznala, nenávidela ho, liezol jej na nervy. Ale teraz sa to zmenilo. Každý pondelok je pre ňu dôležitejší ako čokoľvek na svete. Vtedy ho uvidí. Celý týždeň nežije pre nič iného, len pre pondelok, pre deň, ktorý väčšina jej priateľov nenávidí. Pretože ona ho musí vidieť a počuť, aj keď je niekedy hrubý, neohrabaný, chová sa podivne a hlúpo. Jej to nevadí.

Je pondelok. Znovu ho uvidí. A on ju tiež. Budú sa rozprávať, budú priatelia. To je viac ako čokoľvek iné, viac ako keby boli každý priateľ sám sebe.

Už dopadla prvá snehová vločka, prvý závan vetra jej rozhodil vlasy. Chytil ju za ruku, usmiala sa na neho. Sedeli na zastávke, v tme, zime a nepomenovatelnej veci, pocite, ktorý nikto nepozná, nikto o ňom nevie.

Vločky vytvorili na špinavom chodníku obrazec. Už to nieje číslo štyri, blesk, a a dokonca ani pokrútený, pokrivený človek. Nie, už to nieje obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.

Je to obraz dvoch bytostí, protikladov, ľudí, ktorých spojila nenávisť a láska. Už to nieje mladík, ktorý sa stal dvomi osobnosťami v jednom tele, ani to nieje nešťastné, láskavé dievča. Je to jeden tvor, jedna silná osoba v dvoch telách, je to spojenie lásky a nenávisti, jediné zobrazenie, zosobnenie absolútnych  protikladov.

Rubriky