Posts Tagged ‘přátelství’

PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Oni. Jakože chlapi. Potřebujeme je, a víme o tom.

Jak by bylo, kdybys nebyl?
Nebylo by.

Bez zkušeného, trefného šťouchance,
který je jenom tichou
(když vyjeknu, občas hlasitou)
odpovědí na mé provokace?

Bez dlouhých mlčení, krátkých hovorů,
bez slůvek, drobných do automatu
na lístky na cestu za zvonivým smíchem,
bez sledování akčáren a hororů
u nichž sedíme se zrychleným dechem?

A co bez objetí mladíků,
o kterých vím jen jméno?
Bez malých smrtí z doteků
co vlévají do těla mého?

A bez neúspěšné snahy o rýmy
o těch, co umírají na rýmy
a rýmičky a teplotky?

Svět by nebyl.

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon “Promiň…” “Nech to plavat. Mě to časem přejde.”

Mám na rukou puchýře od řetězů u houpačky. Několikrát jsem z ní skoro spadla, ale stejně by se mi nic nestalo. V tom momentě jsem byla dítě a děti jsou nerozbitný. Neunavitelný. Vždyť víš.

Ale na tom ve skutečnosti nezáleží. Záleží jen na pocitu. Na váhách. Na udici na ryby, protože já jsem ryba. Na tom, jak velká ta ryba bude a jestli nepřeváží váhy příliš. Ačkoli pochybuju, že bych se trefila a taky že bych převážila váhy. Pochybuju, že jsi váha. Já se nikdy netrefím. Neumím hádat. Neumím se hádat. Neumím vlastně nic. Jenom ten pitomej pravovpis. A taky dějepis. A anglicky umím. Umím toho vlastně celkem hodně, ale je mi to k ničemu. Protože když mám používat něco, co mě ve škole nenaučili a nikdy učit nebudou, je mi angličtina k ničemu. Je daleko. Jako my. Příliš daleko už od začátku, co jsem se ji začala učit.

Snad nedojdeme na konec. A snad se nebudeme muset vracet na začátek. Vracet se po vlastních stopách a dívat se kolem prašné, rychle proběhnuté stezky po důkazech. Po těch, že jsme tam byli. A taky po těch, že jsme tamtudy prošli moc rychle, než abychom se rozhlédli a měli si na co vzpomenout. Já mám si na co vzpomenout, ale je toho málo. Nevím, jestli ty budeš mít vůbec něco. Snad, možná. Doufám.

Nechtít neznamená nedoufat. Já nedoufám. Bála bych se. Už teď se bojím. Nevím čeho, nevím proč. Jen se bojím. A ze strachu píšu. Píšu složité myšlenky jednoduchému kamarádovi. Že jsem smutná. Nepochopí to. Nepochopil. Jenom odepsal “nebuď smutná, drobča,” a dál se neptal. Je to pravda. Čím míň se tě ptjí, tím víc hcceš mluvit.

Ale já už mluvila dost. Možná příliš mnoho. Kecám pitomosti. Jako nevyrovnaná hloupá husa. Jako idiot. O konci, o návratu, o pitomostech. Nečti to. Nestojí to za to. Promiň. A ať tě to rychle přejde.

PostHeaderIcon My? aneb vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo štěstí…

Tiše ležím ve tmě a přemýšlím o nás. O tom, jestli máme budoucnost.

Jestli se budeme spolu učit tančit. Waltz, cha-chu, tango, rumbu.

Jestli spolu někdy budeme tančit i vodorovné mambo.

Jestli se nerozejdeme po první hádce.

Jestli tě třeba časem nezačne štvát, že jsem jaká jsem a neumím se změnit.

Jestli ti nezačne lézt na nervy moje věčná starostlivost.

Jestli se vyplní tvůj sen o vybírání prstýnku.

Jestli si předemnou někdy klekneš na jedno koleno.

Jestli se díky tobě budu moct obléct do bílých šatů.

Jestli spolu jednou budeme bydlet.

Jestli ti budu moct vařit, prát, žehlit.

Jestli si na sebe prostě jen nezvykneme.

Jestli se budeme umět mít rádi “dokud nás smrt nerozdělí”…

Nechci po tobě, abys to poslední vyplnil sám. Pomůžu ti, pokud to půjde. Udělám pro to maximum. Snad to dokážu.

….

Tohle jsem napsala asi tak před 8 měsíci.  Tehdy jsem ještě věřila, že láska existuje a že je jednoduché ji dosáhnout. Změnila jsem se, vyrostla jsem z toho. Kvůli těm pár zkušenostem je nedovolím, zakážu, nesmím. Protože to nefunguje. Nikdy, nikomu, nijak. Protože některé děsí představa, že zůstanou s jedním a tím samým člověkem celý život, jiní se zase bojí zodpovědnosti. Protože láska bolí.

PostHeaderIcon Obyčejná kytice devíti růží

Dostala jsem k narozeninám trochu opožděnou kytici růží. Devět jich je. A jsou od někoho, s kým mám velmi složitý vztah. Nečekala jsem je. Byla jsem z nich trochu překvapená. Ale asi mají v dnešním dni svůj smysl, jako všechno.

Honza a já jsme si spolu a přitom každý sám prošli různými chvílemi. Nejdřív jsem ho chtěla, to mi bylo asi 11. Potom jsem ho nenáviděla, protože se mi smál a nechtěl mě a vůbec se ke mě choval jako všichni ostatní. Pak jsem ho nenáviděla ještě víc, protože já už začínala být nezištnou pomocnicí všech a on těm všem ubližoval a choval se jako největší hulvát na světě. Následně jsem ho rok neviděla. A oba jsme za ten rok jaksi vyrostli. Dospěli. Změnili se. Neříkám, že ve všem k lepšímu, ale… Jednoduše jsme se změnili.

Znovu jsem začala chodit na gymnastiku. Nejdřív mi zase nic nešlo a nudila jsem se, protože se tam nic pořádně nedělalo. Ani Honzy jsem si moc nevšímala, nechoval totiž ani hnusně, ani hezky. A potom jsem byla nemocná, a když jsem přišla na gymnastiku, zjistila jsem, že Honza tam pořád ještě je a že je vlastně fajn. Občas do mě napral moc velkou perdu při vybice a pak se ptal, jestli žiju a jestli to moc bolí. Někdy jsem si zase něco udělala z vlastní nešikovnosti a nevycvičenosti, a tehdy se ptal taky. Začali jsme se bavit. O obyčejných věcech, o škole, o propadání z matiky, o těhotné cvičitelce Míše, o mé tehdejší známosti… Tehdejší? Vždyť je to ani ne 14 dnů, co zkončila…

Ale to už zase odbíhám od tématu. Jednoduše a bez zbytečných kliček řečeno, zjistila jsem, že hulvát, kterého jsem znávala, se změnil v docela fajn člověka, se kterým se dá prodrbat všechno od školy přes tábor po taneční, do kterých spolu půjdeme.

A tak jsem od něj dnes dostala devět růží. Jsou krásné, každá má trochu jinou barvu, a nevoní. Ale jsou nádherné. Po období plném únavného vysvětlování, uklidňování sebe sama a sebeklamu, zařizování a používání diáře v takové míře, že už teď, na začátku března, je hrozně ohmataný, mě potěšil někdo, od koho bych to tak úplně nečekala, způsobem, který bych do něj ani omylem neřekla. Zvláštní. Celou cestu domů, dolů tou neskutečně dlouhou rovnou ulicí, jsem se usmívala jako blbeček a měla jsem hlavu zabořenou do kytice růží. Dvakrát jsem málem nabourala do sloupu. Ale ten pocit stojí za to.

Mám kamaráda, který mi donesl kytici růží. Jen proto, že jsem měla narozeniny. Dal mi najevo, že tu holku, která za ním nejdřív lezla, pak ho nesnášela, pak za ním znova lezla a pak ho nenáviděla, má vlastně rád. Ačkoli, možná má rád někoho úplně jiného. Nevím, jak moc jsem se v jeho očích změnila. Ale to teď není důležité. Mám někoho, koho napadlo mi dát růže. Koho napadlo, že bych to možná ocenila, když mám špatné období. Chvíli si vybral dobře. Obvykle se do takových lidí totiž bláznivě zamiluju a oni mě pak úplně nemusejí. Ale to teď nehrozí. Mám ho ráda, to ano. Taky mám občas pocit, že mu věřím jako nikomu jinému. Ale je to kamarád. Nejlepší, ale pořád kamarád. Ne bez možnosti na další rozvíjení našeho vztahu, samozřejmě, ale zatím kamarád.

Jsme kamarádi a mě to baví. Jen tak mluvit o věcech a přitom vědět, že skutečně mluvíme, ne jenom “vedeme řeči”. Věřím mu a myslím, že on věří mně. A vůbec, celé je to takové hezké.

PostHeaderIcon Zaspávam…

Ležím v posteli, počúvam hudbu a už asi tretí krát som sa zobudila. Lenže ja nechcem spať. Inokedy po spánku túžim a nezaspím, ale dnes nie. Dnes chcem byť hore a započúvavať sa znovu a znovu do nádherných tónov klavírnych a huslových skladieb, ktorých mená nepoznám…

Prečo? Neviem. Asi len preto, že proste chcem. Potrebujem to. Potrebujem vnímať tiché dotyky cudzích prstov na klavírnych klapkách. Potrebujem cítiť vôňu huslí, ktoré hrali pred mnohými dňami tak strašne ďaleko odo mňa…

Chcela by som vstať, obliecť sa a ísť do vedľajšieho mesta… Túlať sa v hmle a držať sa za ruky s človekom, na ktorom mi veľmi záleží… Lenže nemám síl. Nedokážem ani len si uvariť ďalší čaj. Nie som chorá. Iba proste nevládzem.

Som hrozne unavená, ale nechcem spať.  Jednoducho chcem robiť niečo aspoň trochu užitočné. Chcem vám týmto niečo povedať. Najlepšie je, že ani ja neviem čo. Možno to, že som zaľúbená. Možno to, že som hlúpa. Možno to, že som naivná. Možno to, že ma baví byť taká. Možno niečo celkom iné. Nemám potuchy.

Ani poletuchy, kým sa spýtaš.

Asi by som sa mala ponoriť do sveta snov. Mala by som sa poddať tomu nežnému chlapcovi menom spánok. Mala by som… Nerada robím veci, ktoré by som mala. Prečo? Len preto, aby som niečomu odporovala. Aby som sa správala aspoň trochu ako pubertiačka. Aby nemal právo mi hovoriť, že jednoducho nemôžem mať necelých pätnásť. Že tak, ako sa správam, sa dievčatá v mojom veku nesprávajú. Že som na svoj vek tak vyspelá, že si občas pripadá mladší.

Išiel sa prejsť so psom. Chcela by som ísť s ním, rozbehnúť sa do zahmlenej tmy, aby ma hľadal a aby sa o mňa bál. Aby sa mu uľavilo, keď by ma našiel. Ale musel by ma nájsť. Lebo ak by ma nenašiel, tak by som sa stratila už navždy, a to nechcem.

Chcem zostať v tomto svete, vo svete, ktorý poznám a viem sa v ňom pohybovať. Možno preto sa mi dnes nechce zaspať a nechať sa pobozkať snami. Možno aj preto, že moje pery patria niekomu inému. Pretože platí pravidlo “Čo je moje, to je tvoje.

Áno, tá druhá verzia je tiež pekná, ale sem sa nehodí. Je príliš… vtipná? Asi. A aj tak ju sem dám, lebo chcem, aby sa vedelo, o čom a na čom sa zabávame. Takže: “Čo je tvoje, to je moje, a čo je moje, do toho ťa nič.”

Vždy sa na tom smeješ. Smeješ sa nákazlivým smiechom, keď sa smeješ ty, musím sa aj ja. Nedokážem odolať tomu krásnemu vedomiu, že sa smiem smiať s tebou, nie proti tebe a že ty sa tiež smeješ so mnou, nie proti mne.

Pretože proti mne sa už smialo možno až príliš veľa ľudí. Moja bývalá trieda. Niektorí ľudia v tábore. Niektorí na krúžkoch. Niektorí, ktorí so mnou chodia do školy. A ešte dosť veľa ďalších. Od niektorých to veľmi bolelo. Od niektorých nie, buď preto, že už som si zvykla, alebo preto, že sa smiali zároveň aj so mnou.

Nenávidím, keď niekto rýpe do mojich kamarátov. Totiž keď do nich rýpe hnusne. Preto som ho odkázala do patričných medzí. Nech kľudne ryje do mňa, ja som si za tie roky už zvykla a prestala sa brať tak vážne. Ale pretože viem, ako veľmi to môže bolieť, chcem ostatných chrániť. Občas aj proti ich vôli. Preto mi treba povedať “Ja sa viem o seba postarať sám.” Lebo inak vás všetkých rozmaznám a sama sa potom zrútim ako stavba z karát.

Takže takáto som. Dúfam, že si tento článok aspoň niekto prečíta. A keď nie, tak vlastne žiadna škoda. Aspoň som si precvičila písanie na klávesnici.

PostHeaderIcon Déšť smyl přátelství

Kapky deště dělají v kalužích

obrazy z kruhů,

stékají po mém deštníku

pomalu dolů.

Vidím se v skleněné vitríně,

slza za slzou se mi z očí řine.

A ty víš, proč pláču

spolu s nebem,

víš, že přátelé byli

mým každodenním chlebem.

Nemůžu  na ně zapomenout.

Kéž si oni na mě vzpomenou…

Rubriky