Posts Tagged ‘omluva’

PostHeaderIcon Satén

Sedím si na mopu
a koukám do stropu.

V saténovém pyžamu
čekám, až už nevstanu,
až nebudu mít sílu,
ani náladu.

Čekám na svůj soudný den,
jenž bude džusem potřísněn,
neb prohibice platí
a píti nesmí mladí.

Vědíc, že nejsem při smyslech,
píšíc o těchto nesmyslech,
přeji si, abych v horečkách
nemluvila o léčkách.

O léčkách či o lelkách?
Kdože to měl z lelků strach?
Nikdo, kdo by se jich bál…
Bál? Pojď protančiti sál!

Šílenství sjeté tanečnice
atakuje všechny ulice
v tomto uprášeném městě bez luk,
kde Kafka by na básnířku byl hrd.

Mezi domy vítr prohání se
a ona, kruhy pod očima v celé kráse
a rozcuchaná jako fúrie Karina
kouká z okna na kocoura Armina.

Armin je citlivý Don Juan,
milující všechna srdce dam
a planoucí láskou věčnou…
Holky si z něj na řiť kecnou.

Měla bys už přestat, říká,
jsi studená a věčně tichá
a věčně piješ na své zdraví,
v brnění, co nerezaví.

Ano, jsem ryba, odpovídám,
Armina na čelo líbám
a on v kocoura opět se mění…
Musím zas počkat do setmění.

Jak lehké je psát básně o ničem,
jak těžké musí býti mi rodičem
a nedělat si starosti, zda nejedu v nějaké levárně,
když píšu takovéhle absurdní básně.

(Tato báseň byla napsána autorkou ve zcela střízlivém, neomámeném a zdravém stavu. Teda oukej, mám sice zrovna angínu nebo kýho anděla, ale psychicky jsem oukej a zapoměla jsem si vzít ranní prášek, takže to nesvedete ani na léky :P)

PostHeaderIcon Ségra neser :P

Ne, fakt nehrozí, že bych si to rozmyslela. Možná, že bych tě někdy nejradši pověsila do průvanu za něco, co nemáš, možná, že bych tě v něčem chtěla změnit, možná ti docela často nerozumím. A stejně tě nenechám samotnou.

Jsme tak trochu srostlé, skoro siamská dvojčata, víme o sobě mnohé a přitom jsou věci, které nevíš a ani se je nedovíš. Ale já o tobě taky nejspíš dost věcí nevím, a nevadí mi to. Nestojím o to vědět o tobě všechno, znát tě do posledního detailu. Protože kdyby k tomu došlo, už bys mě ničím nepřekvapila, byla bys pro mě předvídatelná, jako většina ostatních. No fuj, z té představy jsem se až zapotila.

Potřebuju tě, myslím (nebo spíš doufám), že ty mě potřebuješ taky. A taky doufám, že nás nikdy nic nerozdělí, že si na sebe vždycky najdeme trochu času. Aspoň maličký kousek z mého života bude vždycky patřit tobě, protože jsi sestra. Ne pokrevní, ne vlastní, a přece nejbližší možná sestra z veškerých druhů sesterského vztahu. Sdílíme mysl, duši, základní existenci, protože jestli někdy přestaneš dýchat, já přestanu hned po tobě. Lépe řečeno přestanu hned po tom, co mě někdo přesvědčí, že dál tě oživovat nemá cenu. (Ano, představa, že ti dávám dýchání z úst do úst, je poněkud eklózní, ale kdyby ti to mělo zachránit život, tak klidně políbím Máňu nebo Lůďu. Klidně na rty. A trochu méně klidně francouzsky. Ale stejně bych to udělala. Pro tebe (skoro) cokolif.)

Poslední dobou mám trochu pocit, že se jedna druhé vzdalujeme, ale zase některé věci mě přesvědčujé o opaku. Ochota se jít podívat někam, kde to miluju, je základ. A pak, když ses přidala a já věděla, že budeš, totiž budeme pokračovat spolu… K nezaplacení.

Tak mě napadá… Kdy jsme spolu naposled “nemluvily”? Mám pocit, že to takhle snad nikdy nebylo. Vždycky se zlobíme pár desítek minut, možná pár hodin, ale další den je všechno vpořádku. Odpouštíš, a to je pro mě důležité.

Alors, j’ai parlé beaucoup…. Merci pour toi, ma jolie soeur.

PostHeaderIcon “Promiň…” “Nech to plavat. Mě to časem přejde.”

Mám na rukou puchýře od řetězů u houpačky. Několikrát jsem z ní skoro spadla, ale stejně by se mi nic nestalo. V tom momentě jsem byla dítě a děti jsou nerozbitný. Neunavitelný. Vždyť víš.

Ale na tom ve skutečnosti nezáleží. Záleží jen na pocitu. Na váhách. Na udici na ryby, protože já jsem ryba. Na tom, jak velká ta ryba bude a jestli nepřeváží váhy příliš. Ačkoli pochybuju, že bych se trefila a taky že bych převážila váhy. Pochybuju, že jsi váha. Já se nikdy netrefím. Neumím hádat. Neumím se hádat. Neumím vlastně nic. Jenom ten pitomej pravovpis. A taky dějepis. A anglicky umím. Umím toho vlastně celkem hodně, ale je mi to k ničemu. Protože když mám používat něco, co mě ve škole nenaučili a nikdy učit nebudou, je mi angličtina k ničemu. Je daleko. Jako my. Příliš daleko už od začátku, co jsem se ji začala učit.

Snad nedojdeme na konec. A snad se nebudeme muset vracet na začátek. Vracet se po vlastních stopách a dívat se kolem prašné, rychle proběhnuté stezky po důkazech. Po těch, že jsme tam byli. A taky po těch, že jsme tamtudy prošli moc rychle, než abychom se rozhlédli a měli si na co vzpomenout. Já mám si na co vzpomenout, ale je toho málo. Nevím, jestli ty budeš mít vůbec něco. Snad, možná. Doufám.

Nechtít neznamená nedoufat. Já nedoufám. Bála bych se. Už teď se bojím. Nevím čeho, nevím proč. Jen se bojím. A ze strachu píšu. Píšu složité myšlenky jednoduchému kamarádovi. Že jsem smutná. Nepochopí to. Nepochopil. Jenom odepsal “nebuď smutná, drobča,” a dál se neptal. Je to pravda. Čím míň se tě ptjí, tím víc hcceš mluvit.

Ale já už mluvila dost. Možná příliš mnoho. Kecám pitomosti. Jako nevyrovnaná hloupá husa. Jako idiot. O konci, o návratu, o pitomostech. Nečti to. Nestojí to za to. Promiň. A ať tě to rychle přejde.

PostHeaderIcon Dneska večer chci být rebel…

Dneska večer mám chuť bejt rebel. Chci se oblíct do černýho koženýho oblečení, pustit si deathmetal na plný pecky a poslat doprdele všechny, kterejm to bude vadit… Chci rozkopnout steelkou okno, vyběhnout do noci a posprejovat svoji starou základku… Chci poslat neoblíbené učitelce dopis ve znění “Ještě jednou mi dáš kouli a zmlátim tě, ty krávo!” Chci se zhulit, ožrat a pak si někoho úplně cizího přitáhnout domů… Ať maj naši taky nějakou srandu a ať si uvědoměj, že můžu bejt i taková…

Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…

Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….

A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….

Rubriky