Posts Tagged ‘kdo jsem?’

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon Kde ti rodiče jsou, když je puberťák zrovna potřebuje?

Když člověk potřebuje od rodičů jednou poradit se zásadním rozhodnutím, mají zrovna práci.
Toto není výčitka, to je konstatování faktu. Faktu, který mě bolí. Až tak, že jsem se rozhodla sama. Nikam nejedu, zůstanu srabem a nezměním svůj život. Tečka, šlus.

Hlavně že mě jako první napadlo “Když tam pojedu, strašně dlouho neuvidím jistého člověka.” Holka, to si říkáš psycholog? Seriously? To tě nenapadlo, že když už jsi se jednou rozhodla a teď po tobě to rozhodnutí chtěli zase a tebe napadlo TOHLE, že tvoje podvědomí tam asi fakt nechce? Blik? Ty seš ale chytrá, ty pitomá…

Je to úžasná možnost, otevřelo by mi to dveře do světa, poznala bych nové lidi, naučila se výtečně francouzsky, potom bych mohla jít na Sorbonne nebo třeba do Anglie na Cambridge… Počkat, Cambridge už tu jednou byla v podobě ambice jisté osoby….
Ne, vážně ne. Já nejsem ambiciózní. Vlastně jsem docela puťka, usedlá, rodinně založená (to je pokus o vtípek), tolerantní a starostlivá. A mám strach ze změn.

PostHeaderIcon No jasně! Už vím! On totiž neměl dolíčky ve tvářích!!!

Říká se, že se člověku líbí vždy určité typy lidí opačného pohlaví. Osobně očividně preferuju kluky s dolíčky ve tvářích, oblečené v pohodlném oblečení a alespoň trochu sebevědomé, kteří jsou sice ochotní, ale ne vlezlí. Pokud bych ještě mohla prosit, ať se  zajímá o mystiku, tarot a tak, a budu úplně spokojená.

Takže zde vlastně máme důvod, proč se mi líbí Tom Felton, Will Smith, Pierce Brosnan… (Konečně si aspoň zjistím jména svých oblíbených herců, vidíte, k čemu všemu je to psaní dobré?) A taky důvod, proč se mi nepovedl poslední vztah. On totiž dotyčný neměl dolíčky ve tvářích.

Ano, zní to povrchně, ale je to pravda. Prostě po momentu “ach bože, on mě někdo chce!” přišly chvíle, kdy pro mě už neměl až takovou přitažlivost. A pak přišly ty další věci, ale to není důležité. Každopádně základní problém byla neexistence dolíčků v jeho tvářích.

Jistě, je to něco, co někteří kluci mají a jiní ne, takže je tenhle můj oblíbený rys nespravedlivým znevíhodněním, ale… Život není spravedlivý. Nikdy.

Tohle moje zjištění samozřejmě neznamená, že když dotyčný nebude mít dolíčky ve tvářích, ani s ním nepromluvím, ovšem pokud mi na něm bude ještě něco vadit, bude to pro mě nejspíš znakem zůstat “jen” přáteli. Tedy, pro mě je momentálně přátelství silnější pouto s mužem než láska, ale o tom až jindy…

Pročež – pánové s dolíčky, nebojte se mě, a by nez nich taky ne. Jenom jsem zjistila, co a jak, a potřebovala jsem se o to s někým podělit 😉

PostHeaderIcon Kapka

Kapka. Čeho? Deště. Krve. Možná to byla jen slza. Jen slza? Možná spíš prostě slza. Kapka slané vody. Takových je v moři milion. Milion, miliarda, milimetr. Milimetr vlastního prostoru, který bych měla jen a jen pro sebe. Pro sebe, pro tebe, pro nás, abychom měli kde být a abychom už nebyli sami. Sami, spolu, a pořád stejně sami, každý jen se svou samotou.

Když stojíš uprostřed milionového davu a nikdo kolem tebe není. Říká se, že agarofobie a klaustrofobie jsou opačné. A já je mám obě a vždycky mám záchvat obou dvou najednou.

Právě teď jsem v tomhle pokoji sama, se sluchátky na učích a prsty dopadajícími na klávesnici. To by řekli ostatní. Já mám pocit, že tu je ještě někdo. Démon, který se jmenuje opuštěnost. I když bych ho mohla zahnat pár kroky do vedlejšího pokoje, k mamce, tátovi a bráchovi, tomu napůl rozmazlenému frackovi a napůl slušnému, hodném maminčnu mazánkovi.

Mohla bych se s nimi bavit, nechat je vyzvídat, jestli mám nějaký nový objev, pomoct mámě s vařením a od táty si nechat vysvětlit nějakou zajímavou fyziku. Jenže já tak nějak nechci.

Proč? Proto. Protože tohle jsou oni, ne já.

A kdo jsem já? Nikdo. A přece bytost, která do tohohle bizardního světa jaksi patří a něco v něm má změnit.


Rubriky