Posts Tagged ‘hudba’

PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon Poslouchej

Slyšíš? Takhle tluče tvoje srdce.
A takhle si šeptají vlasy. Jako písek na poušti.
A tohle, tohle je skřípot tvých věčně namáhaných zad.
Víš, jak zní konečky tvých prstů?
Zní jako voda… Hravé, rozesmáté, ale i klidné. Hladí jako vlny, lechtají jako kapky deště.

A teď zkus poslouchat pokoj.
Zavrzání postele, zapraskání parket.
Měkké cinkání čtecí lampy. A pravidelné, zkušené, sebejisté tikání stařičkého budíku.
Náhlé cvaknutí vypínače, zahučení průvanu v otevřených dveřích. Co zní za nimi?
U sousedů si miminko cosi zamumlalo ze sna, jeho táta si pouští do sluchátek těžkou, tvrdou hudbu. Máma pravidelně oddechuje, konečně si může odpočinout.
A u dalších sousedů pípla mikrovlnka, zacinkala lžička o misku a začaly chrastit sypající se müsli.
V kastrolu na plotně zabublala voda a popraskaly párky.
A vodovod chvíli neochotně brumlal, když se otočilo kohoutkem.

Vyjdi na ulici a poslouchej okolní domy.
Je pátek večer. Mlha voní po sněhu a benzínu.
Lidé spěchají z práce, zadýchaní, unavení. Prsty zkřehlé zimou zvoní o sebe jako rampouchy. Vrátný malého hotelu škrábe propiskou po papíře křížovky.
Auta se ospale plazí v kolonách dopravní špičky a nadávají si navzájem. Podrážděné semafory svítí ostřeji než kdy jindy, tak ostře, až to je slyšet.
Vejdi do kteréhokoli domu v sídlišti. Klapot podpatků na ochozených schodech, hučení výtahu a smích natěšené dvojice, co si na sebe konečně našla chvilku času. V pátém patře hudruje stařičká tatramatka, vedle ní s pláčem cvičí na housle malý klučina. A v šestém řve vrtačka a s ní nespokojená sousedka. Sedmé patro a v něm hádka chudých manželů… A dupot baletky.

Vrať se. Ve třetím uslyšíš znova ten mladý pár. Vzdychy splývají v jeden, kůže pálí a hranice zanikají. Spokojený výkřik, vyčerpaný pád mezi polštáře.

Vrať se ještě víc. Do tohohle pokoje, ke mě, k tobě. Slyšíš? To ťukají kapky deště na okno. A tohle je můj dech a moje srdce. Jak zní mé konečky prstů? Povíš mi to? A co moje vlasy? Ještě se jim chce čekat, až budou smět být modré?

PostHeaderIcon Píseň za bouřky

Prší. Nebe trhají nabroušená ostří blesků a hromy vykřikují ochraptělými hlasy sprosté nadávky. Měsíc občas vykoukne zpod peřiny mreků, zaječí a znova se schová. Má strach a chce, aby ho někdo přišel obejmout. Jenže je příliš daleko…

Najednou se ozve jemný tón. A hned nato další. Blesk se zastaví a zavěsí se na oblohu. Hrom zmlkne a zaposlouchá se do tiché, smutné skladby.

Uprostřed planiny stojí klavír a u něj sedí drobná, bledá dívka. Kapky deště a slabý vánek jako by jí vedly ruce, mlha ji halí do sváteční róby. Měsíc vyplul zpoza těžkých mrtvol mraků a osvětluje stařičké noty, podle nichž dívka hraje.

A ona hraje pořád dál, čeká na první paprsek slunce, aby ji zahřál a ona se mohla rozplynout s posledním tónem skladby…

PostHeaderIcon Tanečnice

Tančila. Tančila nahá ve světle zapadajícího slunce a rudé paprsky dopadaly na její opálenou kůži. Nemyslela na nic, nepřemýšlela nad tím, jak se bude hýbat. Jen se hýbala.

Ladný pohyb ruky, jako by ji položila na neviditelnou stěnu před sebou, druhá dlaň lehce líbne vnitřní kotník levé nohy a v prudkém pohybu vylétne vzhůru, aby se zbytek těla mohl otočit a udělat stojku na jedné paži. Levá noha se položí na zem, trup se vyklene jako most nad řekou. Pravé chodidlo se nechá polechtat trsem ostřice. A pak znova, narovnat se, úkrok, krůček zpět, hvězda, most, salto…

Pohyb, čistý živočišný pohyb. Vůně trávy, žbluňkot potůčku, zrychlený dech. Pomalu chladnoucí vzduch, unavené slunce, co hladí křivky svými posledními záblesky.

Znovu žbluňkot potůčku a pak dotek ledové vody na rudých rtech. Úleva, konec té bolestivé žízně. Několik kroků dolů z kopce, dvě salta, hvězda a šipka do jezírka pod vodopádem. Touha navždy zůstat pod vodou, už se nevynořit, nadechnout se stělesnění chladu a uhasit oheň uvnitř těla. Tlak, mozek v křeči pudu sebezáchovy vytáhne hlavu nad hladinu.

Odplivnout si, nadechnout se, znova se potopit a pak zůstat ležet na hladině. Otočit se na záda, podívat se na hvězdy, o tolik krásnější a ladnější, než elegantní pohyb těla po dně. Posadit se na břeh, do písku a mezi kameny prohřáté teď už mrtvým, horkým dnem. Stulit se do náruče, která není, která nikdy nebyla a nebude, a přece je věčná a nekonečná.

Položit se do lůna samotné přírody…

PostHeaderIcon Zaspávam…

Ležím v posteli, počúvam hudbu a už asi tretí krát som sa zobudila. Lenže ja nechcem spať. Inokedy po spánku túžim a nezaspím, ale dnes nie. Dnes chcem byť hore a započúvavať sa znovu a znovu do nádherných tónov klavírnych a huslových skladieb, ktorých mená nepoznám…

Prečo? Neviem. Asi len preto, že proste chcem. Potrebujem to. Potrebujem vnímať tiché dotyky cudzích prstov na klavírnych klapkách. Potrebujem cítiť vôňu huslí, ktoré hrali pred mnohými dňami tak strašne ďaleko odo mňa…

Chcela by som vstať, obliecť sa a ísť do vedľajšieho mesta… Túlať sa v hmle a držať sa za ruky s človekom, na ktorom mi veľmi záleží… Lenže nemám síl. Nedokážem ani len si uvariť ďalší čaj. Nie som chorá. Iba proste nevládzem.

Som hrozne unavená, ale nechcem spať.  Jednoducho chcem robiť niečo aspoň trochu užitočné. Chcem vám týmto niečo povedať. Najlepšie je, že ani ja neviem čo. Možno to, že som zaľúbená. Možno to, že som hlúpa. Možno to, že som naivná. Možno to, že ma baví byť taká. Možno niečo celkom iné. Nemám potuchy.

Ani poletuchy, kým sa spýtaš.

Asi by som sa mala ponoriť do sveta snov. Mala by som sa poddať tomu nežnému chlapcovi menom spánok. Mala by som… Nerada robím veci, ktoré by som mala. Prečo? Len preto, aby som niečomu odporovala. Aby som sa správala aspoň trochu ako pubertiačka. Aby nemal právo mi hovoriť, že jednoducho nemôžem mať necelých pätnásť. Že tak, ako sa správam, sa dievčatá v mojom veku nesprávajú. Že som na svoj vek tak vyspelá, že si občas pripadá mladší.

Išiel sa prejsť so psom. Chcela by som ísť s ním, rozbehnúť sa do zahmlenej tmy, aby ma hľadal a aby sa o mňa bál. Aby sa mu uľavilo, keď by ma našiel. Ale musel by ma nájsť. Lebo ak by ma nenašiel, tak by som sa stratila už navždy, a to nechcem.

Chcem zostať v tomto svete, vo svete, ktorý poznám a viem sa v ňom pohybovať. Možno preto sa mi dnes nechce zaspať a nechať sa pobozkať snami. Možno aj preto, že moje pery patria niekomu inému. Pretože platí pravidlo “Čo je moje, to je tvoje.

Áno, tá druhá verzia je tiež pekná, ale sem sa nehodí. Je príliš… vtipná? Asi. A aj tak ju sem dám, lebo chcem, aby sa vedelo, o čom a na čom sa zabávame. Takže: “Čo je tvoje, to je moje, a čo je moje, do toho ťa nič.”

Vždy sa na tom smeješ. Smeješ sa nákazlivým smiechom, keď sa smeješ ty, musím sa aj ja. Nedokážem odolať tomu krásnemu vedomiu, že sa smiem smiať s tebou, nie proti tebe a že ty sa tiež smeješ so mnou, nie proti mne.

Pretože proti mne sa už smialo možno až príliš veľa ľudí. Moja bývalá trieda. Niektorí ľudia v tábore. Niektorí na krúžkoch. Niektorí, ktorí so mnou chodia do školy. A ešte dosť veľa ďalších. Od niektorých to veľmi bolelo. Od niektorých nie, buď preto, že už som si zvykla, alebo preto, že sa smiali zároveň aj so mnou.

Nenávidím, keď niekto rýpe do mojich kamarátov. Totiž keď do nich rýpe hnusne. Preto som ho odkázala do patričných medzí. Nech kľudne ryje do mňa, ja som si za tie roky už zvykla a prestala sa brať tak vážne. Ale pretože viem, ako veľmi to môže bolieť, chcem ostatných chrániť. Občas aj proti ich vôli. Preto mi treba povedať “Ja sa viem o seba postarať sám.” Lebo inak vás všetkých rozmaznám a sama sa potom zrútim ako stavba z karát.

Takže takáto som. Dúfam, že si tento článok aspoň niekto prečíta. A keď nie, tak vlastne žiadna škoda. Aspoň som si precvičila písanie na klávesnici.

PostHeaderIcon Slyšela hrát slzy na klavír…

Kdysi snad nádherný, stinný sad,

teď už jen opuštěná zahrada…

Tón houslí dávno se přestal smát,

už nikdo tu symfonie neskládá…

Pryč je zpěv letních večerů

zalitých světlem luny,

skryl se do ticha závojů,

do ticha pouštní duny.

Zůstaly jen slzy…

Slzy, jenž hrají tu na klavír

vzpomínku na mořské vlny,

slzy, jenž padají do ticha

jako když oceán šumí.

Déšť bílých kláves dotýká se,

mokré prsty struny smutně hladí,

a mlha v celé své studené kráse

opuštěný klavír do závoje halí…

Rubriky