Posts Tagged ‘bolest’

PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Vstaň a jdi. A buď nádherná.

Vstaň. Zahoď deku, vyhrabej se zpomezi péřových polštářů, vylez z postele a postav se na nejisté nohy. Je to jako se podruhé narodit.
Stojíš, bosa na chladných parketách, nahá, bradavky jen tak tak skryté za lví hřívou rozcuchaných vlasů. Štíhlá lýtka se napnou, dlaně instinktivně zamíří ke klínu, aby ho v troše studu skryly před pohledy nikoho. Zamrkáš krátkými řasami, zvedneš ruce a protáhneš se.
“Nikdo tu přece není. Nestydím se, nemám za co, nemám před kým,” řekneš si, zastrčíš si vlasy za ucho a ruce necháš klesnout jen tak podél trupu, jako bys vůbec nepřemáhala tu automatiku, se kterou chceš schovávat své tělo.
Přeneseš váhu jen na jednu nohu, svaly štíhlých lýtek se napnou a pravé chodidlo se zvedne ze země. Uděláš krok. Další, třetí, čtvrtý. Přejdeš místnost, až k oknu se žlutým závěsem. Dnes nejspíš nesvítí slunce. Nevadí, ty tenhle ocelový den projasníš, vždyť právě ty jsi ta změna, co projde dneškem. Odtáhneš umělotinovou látku a pak i záclonu lehkou jako pavučina. Venku je jen zvlhlý trávník, pár dlaždic a kalná, těžká obloha, zešedlá jako plíce starého kuřáka. A zeď, samozřejmě, jak jsi mohla zapomenout na zeď ještě šedivější, na tu, která tě odděluje od barev parku, sice mdlých v tomto světle, ale přesto barev.
Otočíš se bokem k oknu, otevřeš skříň. Zase stejný nepořádek, jaký vídáš každé ráno. Ale to ti teď nevadí. Vadí ti, že nemáš čistou tu podprsenku, kterou sis chtěla dnes vzít. Náhle si velmi jasně a intenzivně uvědomíš, že stojíš nahá před otevřeným oknem, že má postavu bohyně a že ačkoli tě nikdo nevidí, ukazuješ se světu. Necháváš ho spatřit sebe samu, bledou a zjizvenou, s modřinami od šťouchanců na pravém boku a dolíčky na zádech. Nejsi hubená jako tvoje třídní a nemáš prsa jako pornoherečka, a přesto se cítíš dokonalá, chtěná, žádaná. Jako pokaždé, když mluvíš s kterýmkoli mužem kromě vlastního otce. On je jediný, kdo ti dává absolutní bezpečí. Tedy když zrovna neřve, protože děláš nějakou chybu.
Oblékneš se. Modrá, modrá, modrá… Tedy lépe řečeno tyrkysová. Jen lodičky si obuješ černé. Rudá rtěnka, zelené stíny, černá linka pod očima, vlasy naoko ledabyle rozhozené okolo opticky zůženého obličeje, velké naušnice, na krku jednoduchý zlatý řetízek, náramky, náramky, náramky…

Nuže, krásko, vyraž do světa. Ochutnej ho, a nebudeš se ho moct nabažit. Vypij ho do dna. Opij se, vyspi se s prvním z těch několika, kteří by tě tak moc chtěli. Usmívej se, užívej si, že jsi mladá, zdravá, živá. Užívej si samu sebe, dokud smíš. Neboj se bolesti, neboj se neúspěchu, takové, jako jsi ty, uspějí vždy. I když se nesnaží, i když nemůžou, i když je jim zle, uspějí. Nakonec.

PostHeaderIcon Pád

Skočit a vědět, že nedopadnu.
Jaké by to bylo?
Prostě jen skočit dolů, do nekonečné hlubiny, poznat, co to je, ta ležatá osmička, kterou nás nutili psát do špičatých závorek.
Nechat se hladit po tváři vzpomínkami, dovolit větru, ať mě rozcuchá, vypadat, jako bych právě vstala z postele po dlouhé lekci vodorovného mamba.
Tma osuší slzy, když mi bude chybět možnost konečně se zastavit o tvrdou, ale známou zemi. “Neboj se,” zašeptá vzduch vonící po svobodě a páchnoucí jako kobka zároveň. “Neboj se, nedopadneš, neublížíš si…”

Nechci skočit, ani spadnout. A pokud musím, chci dopadnout. Nekonečno bolí víc než rozbitá kolena…

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon “Promiň…” “Nech to plavat. Mě to časem přejde.”

Mám na rukou puchýře od řetězů u houpačky. Několikrát jsem z ní skoro spadla, ale stejně by se mi nic nestalo. V tom momentě jsem byla dítě a děti jsou nerozbitný. Neunavitelný. Vždyť víš.

Ale na tom ve skutečnosti nezáleží. Záleží jen na pocitu. Na váhách. Na udici na ryby, protože já jsem ryba. Na tom, jak velká ta ryba bude a jestli nepřeváží váhy příliš. Ačkoli pochybuju, že bych se trefila a taky že bych převážila váhy. Pochybuju, že jsi váha. Já se nikdy netrefím. Neumím hádat. Neumím se hádat. Neumím vlastně nic. Jenom ten pitomej pravovpis. A taky dějepis. A anglicky umím. Umím toho vlastně celkem hodně, ale je mi to k ničemu. Protože když mám používat něco, co mě ve škole nenaučili a nikdy učit nebudou, je mi angličtina k ničemu. Je daleko. Jako my. Příliš daleko už od začátku, co jsem se ji začala učit.

Snad nedojdeme na konec. A snad se nebudeme muset vracet na začátek. Vracet se po vlastních stopách a dívat se kolem prašné, rychle proběhnuté stezky po důkazech. Po těch, že jsme tam byli. A taky po těch, že jsme tamtudy prošli moc rychle, než abychom se rozhlédli a měli si na co vzpomenout. Já mám si na co vzpomenout, ale je toho málo. Nevím, jestli ty budeš mít vůbec něco. Snad, možná. Doufám.

Nechtít neznamená nedoufat. Já nedoufám. Bála bych se. Už teď se bojím. Nevím čeho, nevím proč. Jen se bojím. A ze strachu píšu. Píšu složité myšlenky jednoduchému kamarádovi. Že jsem smutná. Nepochopí to. Nepochopil. Jenom odepsal “nebuď smutná, drobča,” a dál se neptal. Je to pravda. Čím míň se tě ptjí, tím víc hcceš mluvit.

Ale já už mluvila dost. Možná příliš mnoho. Kecám pitomosti. Jako nevyrovnaná hloupá husa. Jako idiot. O konci, o návratu, o pitomostech. Nečti to. Nestojí to za to. Promiň. A ať tě to rychle přejde.

PostHeaderIcon My? aneb vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo štěstí…

Tiše ležím ve tmě a přemýšlím o nás. O tom, jestli máme budoucnost.

Jestli se budeme spolu učit tančit. Waltz, cha-chu, tango, rumbu.

Jestli spolu někdy budeme tančit i vodorovné mambo.

Jestli se nerozejdeme po první hádce.

Jestli tě třeba časem nezačne štvát, že jsem jaká jsem a neumím se změnit.

Jestli ti nezačne lézt na nervy moje věčná starostlivost.

Jestli se vyplní tvůj sen o vybírání prstýnku.

Jestli si předemnou někdy klekneš na jedno koleno.

Jestli se díky tobě budu moct obléct do bílých šatů.

Jestli spolu jednou budeme bydlet.

Jestli ti budu moct vařit, prát, žehlit.

Jestli si na sebe prostě jen nezvykneme.

Jestli se budeme umět mít rádi “dokud nás smrt nerozdělí”…

Nechci po tobě, abys to poslední vyplnil sám. Pomůžu ti, pokud to půjde. Udělám pro to maximum. Snad to dokážu.

….

Tohle jsem napsala asi tak před 8 měsíci.  Tehdy jsem ještě věřila, že láska existuje a že je jednoduché ji dosáhnout. Změnila jsem se, vyrostla jsem z toho. Kvůli těm pár zkušenostem je nedovolím, zakážu, nesmím. Protože to nefunguje. Nikdy, nikomu, nijak. Protože některé děsí představa, že zůstanou s jedním a tím samým člověkem celý život, jiní se zase bojí zodpovědnosti. Protože láska bolí.

PostHeaderIcon Prostě jen prošla kolem

Vyběhneš ven jen v teniskách, džínech a zelené mikině. Přejdeš silnici a pak jdeš jen tak, nazdařbůh někam daleko, dokud se ti nebude chtít otočit a vrátit. Doteď jsi o tom jen přemýšlela, ale včera se v tobě něco zlomilo a vyrazilas pryč z klece čtyř žlutých stěn a jednoho monitoru.

Projdeš ulicemi, několikrát zahneš a dojdeš na místo, kde se dvě pravoúhlé sítě ulic stýkají ve velmi nepravém úhlu. Přeběhneš křižovatku a zmizíš mezi stromy v aleji. Slyšíš jen své kroky a vzdálený hluk města a vyhýbáš se každé postavě, kterou v dálce uvidíš, abys nikoho nepotkala. Zahneš za každý druhý roh a dokonale se ztratíš v místech, která znáš lépe než abecedu. Kolem restaurace U Daniela, která tě donutí si v duchu zpívat Kryla.

“Seržante písek je bílý

jak paže Daniely,

počkejte chvíli,

mé oči uviděly,

tu strašně dávou,

vteřinu zapomění,

seržante mávnou,

a budem zasvěceni.

Morituri te salutant, morituri te salutant…”

Napadne tě, že bys mohla zajít na hřiště pod Kalamajkou, která už dávno není Mik mik mik, nýbrž Tesco. Doloudáš se tam a zjistíš, že je ještě zima a že hřiště tam není. Otočíš se na podpatku, vyběhneš kopec ke škole a zatoužíš po houpačce u školky, do které jsi nikdy nechodila. A houpačka tam už, nebo možná ještě, není. Tak tedy zjistím, jaké je to hřiště u sokolovny, řekneš si a vyrazíš nahoru, abys mohla pak sletět z kopce a natlouct si koleno. Přejdeš psy milionkrát počůraný trávníček, uhneš pohledem od starého nástupiště a letíš k tyči, abys skusila udělat výmik. Nepovede se. Ani ten další. Ani žádný z deseti, o které se dál beznadějně pokoušíš.

Slzy. Jedna, druhá, třetí, další. Je jich nespočet. Sedíš na dětském hřišti v kalhotách s dírou na koleni, s rozmazanou řasenkou okolo očí, a do tuctově umělecké fotky v západu slunce ti chybí už jen cigareta a lahev vodky.

Připadáš si ubohá, když utíkáš zpátky do své klece, abys nepotkala dvě šťastné rodinky s malými dětmi, které se smějí na celé kolo. Bojíš se cizího smíchu, tak jak by ses mohla sama umět smát?

PostHeaderIcon Tanečnice

Tančila. Tančila nahá ve světle zapadajícího slunce a rudé paprsky dopadaly na její opálenou kůži. Nemyslela na nic, nepřemýšlela nad tím, jak se bude hýbat. Jen se hýbala.

Ladný pohyb ruky, jako by ji položila na neviditelnou stěnu před sebou, druhá dlaň lehce líbne vnitřní kotník levé nohy a v prudkém pohybu vylétne vzhůru, aby se zbytek těla mohl otočit a udělat stojku na jedné paži. Levá noha se položí na zem, trup se vyklene jako most nad řekou. Pravé chodidlo se nechá polechtat trsem ostřice. A pak znova, narovnat se, úkrok, krůček zpět, hvězda, most, salto…

Pohyb, čistý živočišný pohyb. Vůně trávy, žbluňkot potůčku, zrychlený dech. Pomalu chladnoucí vzduch, unavené slunce, co hladí křivky svými posledními záblesky.

Znovu žbluňkot potůčku a pak dotek ledové vody na rudých rtech. Úleva, konec té bolestivé žízně. Několik kroků dolů z kopce, dvě salta, hvězda a šipka do jezírka pod vodopádem. Touha navždy zůstat pod vodou, už se nevynořit, nadechnout se stělesnění chladu a uhasit oheň uvnitř těla. Tlak, mozek v křeči pudu sebezáchovy vytáhne hlavu nad hladinu.

Odplivnout si, nadechnout se, znova se potopit a pak zůstat ležet na hladině. Otočit se na záda, podívat se na hvězdy, o tolik krásnější a ladnější, než elegantní pohyb těla po dně. Posadit se na břeh, do písku a mezi kameny prohřáté teď už mrtvým, horkým dnem. Stulit se do náruče, která není, která nikdy nebyla a nebude, a přece je věčná a nekonečná.

Položit se do lůna samotné přírody…

PostHeaderIcon Statočná? Snáď…

Je ti nanič. Bolí ťa hlava, brucho, chrbát… Srdí ťa, že si nenechala Erika, aby ti popukal chrbticu, srdí ťa, že si nechceš ničiť zdravie a dať si tabletku, srdí ťa, že nemôžeš byť s Ním, lebo je chorý…

V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.

Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.

Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.

Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.

Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.

Si ako počítač.

A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.

Rubriky