Posts Tagged ‘ambice’

PostHeaderIcon Vstaň a jdi. A buď nádherná.

Vstaň. Zahoď deku, vyhrabej se zpomezi péřových polštářů, vylez z postele a postav se na nejisté nohy. Je to jako se podruhé narodit.
Stojíš, bosa na chladných parketách, nahá, bradavky jen tak tak skryté za lví hřívou rozcuchaných vlasů. Štíhlá lýtka se napnou, dlaně instinktivně zamíří ke klínu, aby ho v troše studu skryly před pohledy nikoho. Zamrkáš krátkými řasami, zvedneš ruce a protáhneš se.
“Nikdo tu přece není. Nestydím se, nemám za co, nemám před kým,” řekneš si, zastrčíš si vlasy za ucho a ruce necháš klesnout jen tak podél trupu, jako bys vůbec nepřemáhala tu automatiku, se kterou chceš schovávat své tělo.
Přeneseš váhu jen na jednu nohu, svaly štíhlých lýtek se napnou a pravé chodidlo se zvedne ze země. Uděláš krok. Další, třetí, čtvrtý. Přejdeš místnost, až k oknu se žlutým závěsem. Dnes nejspíš nesvítí slunce. Nevadí, ty tenhle ocelový den projasníš, vždyť právě ty jsi ta změna, co projde dneškem. Odtáhneš umělotinovou látku a pak i záclonu lehkou jako pavučina. Venku je jen zvlhlý trávník, pár dlaždic a kalná, těžká obloha, zešedlá jako plíce starého kuřáka. A zeď, samozřejmě, jak jsi mohla zapomenout na zeď ještě šedivější, na tu, která tě odděluje od barev parku, sice mdlých v tomto světle, ale přesto barev.
Otočíš se bokem k oknu, otevřeš skříň. Zase stejný nepořádek, jaký vídáš každé ráno. Ale to ti teď nevadí. Vadí ti, že nemáš čistou tu podprsenku, kterou sis chtěla dnes vzít. Náhle si velmi jasně a intenzivně uvědomíš, že stojíš nahá před otevřeným oknem, že má postavu bohyně a že ačkoli tě nikdo nevidí, ukazuješ se světu. Necháváš ho spatřit sebe samu, bledou a zjizvenou, s modřinami od šťouchanců na pravém boku a dolíčky na zádech. Nejsi hubená jako tvoje třídní a nemáš prsa jako pornoherečka, a přesto se cítíš dokonalá, chtěná, žádaná. Jako pokaždé, když mluvíš s kterýmkoli mužem kromě vlastního otce. On je jediný, kdo ti dává absolutní bezpečí. Tedy když zrovna neřve, protože děláš nějakou chybu.
Oblékneš se. Modrá, modrá, modrá… Tedy lépe řečeno tyrkysová. Jen lodičky si obuješ černé. Rudá rtěnka, zelené stíny, černá linka pod očima, vlasy naoko ledabyle rozhozené okolo opticky zůženého obličeje, velké naušnice, na krku jednoduchý zlatý řetízek, náramky, náramky, náramky…

Nuže, krásko, vyraž do světa. Ochutnej ho, a nebudeš se ho moct nabažit. Vypij ho do dna. Opij se, vyspi se s prvním z těch několika, kteří by tě tak moc chtěli. Usmívej se, užívej si, že jsi mladá, zdravá, živá. Užívej si samu sebe, dokud smíš. Neboj se bolesti, neboj se neúspěchu, takové, jako jsi ty, uspějí vždy. I když se nesnaží, i když nemůžou, i když je jim zle, uspějí. Nakonec.

PostHeaderIcon Kde ti rodiče jsou, když je puberťák zrovna potřebuje?

Když člověk potřebuje od rodičů jednou poradit se zásadním rozhodnutím, mají zrovna práci.
Toto není výčitka, to je konstatování faktu. Faktu, který mě bolí. Až tak, že jsem se rozhodla sama. Nikam nejedu, zůstanu srabem a nezměním svůj život. Tečka, šlus.

Hlavně že mě jako první napadlo “Když tam pojedu, strašně dlouho neuvidím jistého člověka.” Holka, to si říkáš psycholog? Seriously? To tě nenapadlo, že když už jsi se jednou rozhodla a teď po tobě to rozhodnutí chtěli zase a tebe napadlo TOHLE, že tvoje podvědomí tam asi fakt nechce? Blik? Ty seš ale chytrá, ty pitomá…

Je to úžasná možnost, otevřelo by mi to dveře do světa, poznala bych nové lidi, naučila se výtečně francouzsky, potom bych mohla jít na Sorbonne nebo třeba do Anglie na Cambridge… Počkat, Cambridge už tu jednou byla v podobě ambice jisté osoby….
Ne, vážně ne. Já nejsem ambiciózní. Vlastně jsem docela puťka, usedlá, rodinně založená (to je pokus o vtípek), tolerantní a starostlivá. A mám strach ze změn.

PostHeaderIcon Žij dnešek, očekávej zítřek, ale pozítří už nech náhodě, ať si má s čím hrát.

“Mě to taky mrzí, ale je pro mě důležitější to někam v životě doáhnout, než si jeden rok na střední užít muzikál…”

Vysvětlení jednou větou: kamarádka se vykašlala na svou roli v muzikálu. Má k tomu logické důvody, chce se dostat na Cambridge a vůbec… Ale. Neslučuje se to s mým míněním. A není to vůči zbytku souboru fér. Rozhodně jí to nebudu rozmlouvat, dokonce jí budu psychickou podporou při učení a tak, ale mám na to trochu jiný názor. Pro mě totiž je důležitější si užívat tenhle den, týden a případně měsíc, těšit se, co mě čeká za měsíce dva a vědět, že když se mi jako mladé holce něco stane, nebudu litovat, že jsem se zbytečně hnala za něčím, čeho stejně nebudu moct dosáhnout.

Neříkám, že není dobré být ambiciózní a že plánovat je pitomost, ale zase s mírou. Dobře, Cambridge je něco, co se musí naplánovat ty čtyři roky předem a soustředit se na to jako na cíl snažení, jenže já asi nejsem dostatečně ctižádostivá, abych to pochopila. Pro mě je v tomhle konkrétním momentě cílem užít si dnešní den. Pomůžu na zahradě, porýpeme do sebe navzájem s bráchou, v pět si půjdu zahrát fotbal a v deset večer už budu ležet unavená a vykoupaná v posteli a budu spát jako dudek. A budu se těšit na zítřek a přemýšlet, co mi svět připraví pozítří.

Samozřejmě že řeším třeba následující školní rok – mám zařízené, od koho koupím učebnice, zaplacené taneční a naplánovanou výplň víkendů na celé září. Taky přemýšlím, že bych chtěla zkusit lezení na stěně, ale to je spíš ve hvězdách než že by to byl opravdový a jasný cíl.

Neřeším, co bude za dva měsíce, jak budu zvládat učení, jestli seženu všechny knížky do školy. Až bude problém, bude a já ho vyřeším. Možná budu sice potřebovat pomoc, ale nakonec to zvládnu. Takže dnes žiju, na zítřek se těším a s pozítřím ať si ještě trochu pohraje náhoda.

Rubriky