PostHeaderIcon Tak blízko, a přece tak daleko…

Do snů se jí vloudilo pár drobných tónů, když pianista zasedl uprostřed noci ke klavíru. Otevřela oči do šera plného stínů.

“Ty jsi vzhůru?” zeptala se tiše, když uviděla jeho postavu shrbenou u křídla.

“Ano… Nemůžu spát…” usmál se smutně a zadíval se jí do očí.

“Mám ti udělat kakao nebo čaj? Nebo bys chtěl něco jiného?”

“Ne… Potřebuju k usnutí jen jediné… Moct se na tebe dívat, jak usínáš v mém náručí… Vědět, že mi věříš a že se tě smím dotknout…” nepřestával se na ni dívat a dobře si všiml, že se kousla do rtu.

“Já… Už zase dělám něco špatně? Zase působím, jako bych ti nevěřila?” zeptala se a uhnula zrakem ke svíčce.

“Ano. Už zas se mi nedíváš do očí. Už zas mě nenecháš, abych tě pořádně políbil nebo zvednul a kousek poponesl. A večer, když jsem tě chtěl líbnout na tvář, jsi, i když už jsi spala, uhnula. Co se to děje?”

“Já nevím… Ale začaly mě znova trápit noční můry. Možná to bude tím…” odmlčela se a těkala pohledem z jednoho koutu pokoje do druhého.

“Půjdu… Půjdu udělat kakao,” řekla nakonec a zamířila ke dveřím do kuchyně.

“Nechoď,” zvedl se a chytl ji za ruku. “Chci být s tebou… Nic jiného…” pohladil ji po vlasech a dal jí ruku kolem pasu.

“Vždyť… Jsme spolu skoro pořád…” vzhlédla a podívala se mu do tváře.

“Ale… Mám pocit, jako bych byl sám… Pořád… Víš jak strašně dlouho jsme se spolu nesmáli?”

“Jak?”

“Nejmíň měsíc. Vždycky, když přijdeš domů, jen uděláš večeři a pak si jdeš lehnout. Zeptám se, jak ses měla a ty mi odpovíš, že jsi unavená, ale že to šlo. Nemluvíš se mnou, ani mě pořádně nepozdravíš, natož abys mi dala pusu.”

“Promiň. Předpokládám, že chceš, abych se s tebou vyspala?” zeptala se ironickým, zatrpklým tónem.

“Ne. Ne, tohle po tobě nechci, copak mě neznáš? Jen… Chybíš mi. Víc než když jsem tě třeba dva měsíce neviděl kvůli prázdninám. Chybí mi tvůj úsměv, tvoje pohlazení, je mi smutno, když mě nenecháš tě obejmout… Chtěl bych tě hýčkat, vzít do kina, na procházku ven, ale ty všechno odmítáš s tím, že si to stejně nezasloužíš…”

“Však také ne. Copak si někdo jako já, holka, co nedá svému příteli ani pusu, jak říkáš, zaslouží, aby ji měl ten kluk rád?” udělala pár kroků od něj.

“Myslím, že ano. Myslím… Kdysi jsi řekla, že když ti někdo ublíží, máš mu to odpustit a milovat ho víc než do té doby. Řídím se podle toho. Miluju tě. A chtěl bych ti to smět dávat najevo, ale k tomu je potřeba, abys mi to dovolila. A já si nejsem jistý, jestli to uděláš.”

“Copak… Jak o tom můžeš pochybovat? Já tě taky miluju…” po tváři jí skanula první slza.

Přitiskl ji k sobě a slíbal dalších několik kapek horké, slané vody.

“Já vím, vílo… Jen… Asi potřebuju, abys to dávala trochu víc najevo…”

“Pokusím se…” podívala se mu do očí, stoupla si na špičky a líbla ho na špičku nosu. “Čumáčku.”

“Hej, tak říkám já tobě!” rozesmál se a zvedl ji do náručí.

“No a?” vyplázla na něj jazyk.

“No be,” položil ji na postel a studenýma rukama jí zajel pod vytahané triko.

“Ne, notak… To strašně studí! A lechtá!” smála se a marně se bránila útokům jeho šikovných prstů.

“A co s tím mám jako dělat? Musím si ty ruce přeci nějak zahřát, abychom mohli přejít k příjemnějším věcem…” pomalinku jí vyhrnul vršek od pyžama a políbil ji na levé ňadro.

“Mmm… A prej že nechceš, abych se s tebou vyspala!” zasmála se a pohladila ho po vlasech.

“Sakra, prokouklas mě…” rozesmál se a pak zvážněl. “Jestli to nechceš, tak nemusíš… Můžeš se jen stulit a usnout…”

“Naneštěstí pro tuhle možnost jsem začala mít chuť. Na tebe.” Políbila ho a usmála se.

“Hm… S tím by se asi mělo něco udělat, viď?” líbnul ji na krk, pohladil ji po vlasech a pak se začal pomalu prolíbávat níž a níž…

One Response to “Tak blízko, a přece tak daleko…”

  • Neet hovorí:

    Vážně se mi líbí dialogy,znějí opravdově.Zajímalo by mě,jak probíhal celý jejich život předtím, nejen “příjdeš domu a řekneš,že jsi unavená” a tenhle okamžik.Víc,víc,víc – kroniku,kdo jsou tihle dva.

Leave a Reply

Rubriky