PostHeaderIcon Pláč, když vzpomínáš na minulost

Minulost… Kdy to je? Už teď je vlastně minulost. Každý moment se stává okamžitou minulostí. A mě se z toho vědomí dělá zle. Protože to znamená, že minulostí je i dnešní odpoledne plné písmen. Minulostí je každé slůvko, které napsal. A taky všechna, která jsem napsala já. A taky ta, která jsem ze strachu nenapsala. To je jedno, o tomhle jsem nechtěla.

Mám milion sepsaných konceptů. Nebo možná i milion jedna. Některé mají jen nadpis, u některých jsem zapomněla nápad, některé zase chci dopsat, jen nemám tu sprádnou náladu… A pak je pár takových, které jsou jen pro mne. Některé uveřejním, protože aby byly. Abych na ně nezapoměla, abych je nesmazala. Co je psáno, to je dáno.

V jednom z takových konceptů je i dopis mému bývalému z doby, kdy jsem si ještě myslela, že ho mám opravdu ráda. Možná jsem ho i ráda měla, ale už si to nepamatuju. Zapomněla jsem. Pro jistotu, aby to nebolelo. Zůstaly jen asi dva nebo tři dopisy a jedna básnická úvaha. Samá sladká slova, doufání… Nebyla jsem si jistá už tehdy. Nevěděla jsem, jestli jsem šťastná, ale doufala jsem, že ano.

Taky jsem našla prastarou básničku, moji první, na odrbaném kousku papíru. Původně to byla písnička, a tak jsem ji zkusila zazpívat. Nešlo to, vyhrkly mi slzy. Vzpomněla jsem si. Ne na bývalého. Na mou první, ještě spíš dětskou lásku.

Bílá jak svatební šaty, které díky tobě, lásko, mám.

Bílá jak svatební prsten, který od tebe jsem dostala.

Bílá jak svatební písmo, které říká že už nebudeš sám.
“Nebudeš sám…” Ano, je tam nebudeš. Protože to, že jsem nechtěla být sama já, jsem tam tehdy neuměla zapracovat.

Mladá, začínající básnířka, co chtěla zpívat, nemaje hudební sluch a ani ponětí o práci s hlasem. Plná ideálů věřila, že to, že je o 355 dní starší a to, že nosí mužský ekvivalent k jejímu jménu, je spojí. Doufala, že se do ní zamiluje tak, jako ona do něj. A řekla mu to. A on nevěděl, jak jí říct, že tohle fakt ne. Bál se, že mu udělá scénu. Ujistila ho, že toho se bát nemusí. Poslal ji do háje. Dalších 12 dní se na něj lepila. Totiž 9, poslední 3 dny se lepila na zadaného vedoucího. Pitomá, co?

Za rok se potkali zase. Lepila se na něj jako žvýkačka na podrážku. Lezla za ním všude a pořád. Nepřišla si vlezle. Jenom chtěla lásku, objetí, tak ho obímala ona.

Uplynul další rok. Došlo jí, že byla hloupá. Neomluvila se, nebylo proč. On to pochopil. A začal jí pomáhat. Za rok jí pomáhal zase, ale ne tolik. Tehdy jeho pomoc potřebovala. Rok se neviděli, rok se neuvidí. Možná se neuvidí už nikdy, jestli se ona nebude za své místo mezi nimi bít.

To by ale znamenalo, že i ty čtyři čtrnáctidenní cykly se její poslední hodkovskou básní staly minulostí. A to nechce. Nikdy to nechtěla. A nikdy chtít nebude. To místo jí přirostlo k srdci, stejně jako on.

Hukot vody, šum lesa, bzučení vos a včel, třepot motýlů. To je to. Je tam všechno, není tam nic. Srdce jejího světa, pro ostatní zapadákov. Nikde se necítí tak dobře jako tam. A přitom tam nikdy není doma. Špinavá, osamělá, smutná… Ale je jí dobře. Nic ji netrápí tak moc jako jinde. A když jo, sedne do vlaku a vytřese ze sebe ten žal.

Co to zas plácám, je to k ničemu. Doufám, že se tam budu smět vrátit. A když ne, umře ze mě jeden důležitý kousek.

Leave a Reply

Rubriky