PostHeaderIcon Píseň za bouřky

Prší. Nebe trhají nabroušená ostří blesků a hromy vykřikují ochraptělými hlasy sprosté nadávky. Měsíc občas vykoukne zpod peřiny mreků, zaječí a znova se schová. Má strach a chce, aby ho někdo přišel obejmout. Jenže je příliš daleko…

Najednou se ozve jemný tón. A hned nato další. Blesk se zastaví a zavěsí se na oblohu. Hrom zmlkne a zaposlouchá se do tiché, smutné skladby.

Uprostřed planiny stojí klavír a u něj sedí drobná, bledá dívka. Kapky deště a slabý vánek jako by jí vedly ruce, mlha ji halí do sváteční róby. Měsíc vyplul zpoza těžkých mrtvol mraků a osvětluje stařičké noty, podle nichž dívka hraje.

A ona hraje pořád dál, čeká na první paprsek slunce, aby ji zahřál a ona se mohla rozplynout s posledním tónem skladby…

Leave a Reply

Rubriky