Zobuď sa, alebo tam ostaň na veky
Spí…
…
Je síce vo sne,
ale nevie v akom.
Sní v noci, vo dne,
podobá sa vtákom.
…
Sní s otvorenými očami,
brázdi oceán loďami,
lieta s vetrom o preteky,
prespí, presní celé veky.
…
Pobozkala diabla,
zmluvu mu podškriabla,
krvou vlastnou i tou cudzou,
prestala trieť biedu s núdzou.
…
Ráno ju chcú prebudiť,
do života navrátiť.
Ale ona zostala,
tam, kam sa už dostala.
…
Tam, kde zázrak je na dennom poriadku…
Sen o Múze
Obrací se stránky nepopsané,
jak rozbitým oknem vítr vane,
na oprýskaném stole tužka leží,
a v hlavě myšlenky létají, běží.
…
Pomalu znaky už plní řádky,
jak květy růží předzahrádky,
lehce, jak když foukne vánek,
víčka klíží tvrdý spánek.
…
Svíce zablikala, zhasla,
hlava těžká na stůl klesla,
sny tu mají velký bál,
kdo a proč by se jich bál?
…
A pak náhle, nečekaně,
obzor bledne, slza kane,
po šedé panelové tváři,
kde se zdraví motorkáři.
…
“Dobrý den a nashledanou,”
plaší Múzu unavenou…
Nasledujem ťa, chápem… Odpusť
Necítim výčitky a nebojím sa, že by sa mohla vrátiť a pomstiť sa za ponúknutú pomoc. Síce také veci robila, možno ma dokonca nenávidela za priateľstvo, ktoré som jej dala. Ale to nevadí, pretože ja sa nemusím znížiť k schovávaniu môjho vnútra za jazvy a rany.
Jedna spomienka ma ale veľmi bolí. Jej telo v kaluži žiarivo červenej krvi. Prečo som ju musela nájsť práve ja? Kto to takto zariadil? Bojím sa, že sa mi ten obraz vráti v snoch a bude ma prenasledovať. A ten strach plodí smútok a pocit samoty, pretože v tomto som naozaj sama.
Jediný, kto mi môže pomôcť, je tá studená, ostrá, nepriateľská. Beriem ju do dlane a prezerám si ju. Odrazu vyzerá dôveryhodne a milo, a ja sa jej chcem zveriť.
“Neboj sa, povedz mi, čo ťa trápi, prečo každý večer tŕpneš od strachu, že sa vráti?” šepká podmanivo. Mám pocit, ako by mi sama viedla ruku, ako by sama hľadala miesto na zápästí.
Prepáč, dievča, že som ťa odsudzovala a chcela ti pomáhať. Teraz už chápem…
Čeština vs. Slovenčina…. Kto tu bude vládnuť?
Píšem po slovensky aj po česky, aj keď neovládam slovenskú gramatiku. Nikdy som sa ju neučila a ani sa mi do toho veľmi nechce. V škole sa učím tri jazyky a ďalší si pridávať nechcem.
Slovenka. Všetci vedia, že ňou som, nikdy som to netajila a som na to hrdá. Nehanbila som sa za to ani vtedy, keď som kvôli tomu v škole mala problémy. Teraz síce už niesu, no niekedy sa stretám s údivom, vraj to nieje poznať ani na reči ani na tom, o čom rozprávam. Nerozprávam stále o Slovensku, aj keď som v zásade vlastenka a zaujíma ma, čo sa deje v mojej rodnej krajine.
Po Česky rozprávam plynule, ale len vďaka tomu, že tu žijem od svojich troch rokov. Na Slovensko chodíme každé prázdniny, čo najčastejšie chceme byť u starkej a tak. Túto krajinu mám rada, mám rada Slovákov ktorí sú hrdí, že sú Slováci a chcem sa po doštudovaní presťahovať naspäť.
Slovensko je môj domov, nech budem kdekoľvek.
Paní posmrtná 6)
Daniel se natáhl na postel, vzal šálek s kávou a napil se. Do zbytku kávy nalil rum. Znovu a znovu četl dopis od Arista, a pak se ponořil do vzpomínek.
Dva chlapci si hrají na pláži, stavějí hrad z písku. Ten větší, světlovlasý chlapeček s pronikavým modrým pohledem právě donesl z moře velkou škebli, a společně s tím druhým, baculatým černovláskem ji dává doprostřed hradu. Oběma chlapcům je okolo čtyř let.
Asi o čtyři roky později. Dva osmiletí chlapci se radí nad nákresy budovy, hromádkou špejlí, drátku a papíru. Menší z nich, tmavovlasý, baculatý kluk divoce gestikuluje, a skládá na stole útvar ze špejlí. Druhý z nich přikyvuje a drbe se v blonďatých vlasech. Potom vezme tužku, přikresluje něco do nákresů a oba se rozesmějí.
U stolu sedí vytáhlý, černovlasý, pihovatý kluk a čte si noviny. Vedle něj sedí další chlapec okolo čtrnácti a drbe se v světlých vlasech. Povídají si, když do místnosti vejde bruneta asi o rok mladší než chlapci. Má na sobě modrou blůzu s květinou a její motýlí řasy se míhají okolo zelených očí.
Tančí s brunetou z předchozí vzpomínky. Její modré oči se dívají do jeho, červené šaty s černým vzorem se točí a náhrdelník od něho se blýská. Po jeho pravici tančí s krásnou blondýnou jeho nejlepší přítel. Píseň končí, lidé odcházejí s parketu.
Daniel procitl z rozjímání. Daniel a Aristo, Aristo a Gabriela, Daniel a Marika. Příběhy, které zná, příběhy, které by nedokázali napsat ani ti nejslavnější spisovatelé všech dob. Nikdo nedokáže napodobit jediného pravého pisatele osudů, ŽIVOT.
Paní posmrtná 5)
Daniel si vyzul modré plyšové pantofle a natáhl se na postel. Zavřel oči a třídil si myšlenky a dojmy. Pak si vzpomněl na svitek v šuplíku. Vstal, vytáhl ho a opatrně rozpečetil, a četl.
Lorde Danieli Felixi z Gladionne, synu Gabriela a Janetty, slyš, co ti zde vzkazuji!
Jestli čteš tento dopis, jsi na návštěvě u Paní Posmrtné. Dám ti jednu radu: měj se před Ní na pozoru, neříkej Jí o sobě mnoho, a neříkej Jí o obsahu tohoto listu, který po přečtení buď dobře uschovej či jej nos u sebe.
A teď k věci. Než odejdeš z Jejího zámku, musíš vyzvědět, jak se k Ní dostávají duše. Je to opravdu důležité, a Její sluha Pollychinelo a černá otrokyně Laura to nejspíše vědí . Zjisti vše, co se dá, tedy kde duše žijí, jak žijí, co dělají ti dobří a co zlí…
Až toto vše zjistíš, přijeď do La Rochelle. Ubytuj se v hotelu Jupiter, obejdi všechny hostince v okolí a ptej se po „pážeti“. Já tě poté vyhledám v hotelu a řeknu ti, co se bude dít s informacemi, které jsi zjistil.
tvůj věrný přítel,
Aristo.
PS: Dej pozor na Lauru, a pak ji odveď s sebou. Uvidíme se.
Daniel dal list zpátky do šuplíku a vytáhl svou oblíbenou knihu. Na kožené vazbě zdobené zlatem a drobnými lasturami se leskl nápis: Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha. Nestihl se ani pořádně začíst, když se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Dále,“ řekl, a zpoza dveří vykoukla Laura.
„Pane, jsem tu s tou kávou,“ usmála se a položila podnos na stolek vedle křesla, ve kterém seděl.
„Ano, děkuji, Lauro. Támhle na nočním stolku jsou moje náramkové hodinky. Podáš mi je, prosím?“
Laura mu donesla hodinky, a když viděla, že má na klíně knihu, zeptala se: „Danieli, jak se jmenuje ta kniha?“
„Důmyslný rytíř Don Qijote de la Mancha,“ odpověděl.
„Já jsem to četla, je to velmi zajímavá kniha. Paní vám vzkazuje, že pokud se budete chtít nějak rozptýlit, tak vás mám zavést do zdejší knihovny.“
„Ano, jistě. Teď je čtvrt na pět, takže do večeře zbývají skoro tři hodiny. Lauro, přijď v pět hodin, odvedeš mě do knihovny. Já si zatím odpočinu.“
„Ano pane Danieli. Přijdu přesně,“ odvětila a byla pryč.
Daniel se natáhl na postel, vzal šálek s kávou a napil se. Do zbytku kávy nalil rum. Znovu a znovu četl dopis od Arista, a pak se ponořil do vzpomínek.
Paní posmrtná 4)
„Ta služka, Laura, tady musí být velice nešťastná. Její paní je krutá. Vždyť rodiče a sourozence neviděla už mnoho let. Ale je velmi hezká a milá, a má šikovné ruce. A Laura je moc hezké jméno,“ přemýšlel.
Pak se začal svlékat, a zabalil se do měkkého županu ze zvláštní látky.
„Pane, koupel je připravena,“ strčila Laura hlavu do dveří.
„Jistě, už jdu.“
„Pojďte za mnou, pane,“ vyzvala ho Laura. „Ve vodě máte rozpuštěnou mořskou sůl a na stolku je několik druhů mýdel,“ řekla, když přišli ke dveřím od koupelny.
„Děkuji,“ řekl a vstoupil do koupelny.
Ovanula ho vůně levandule, medu a mastí z bylinek. Na židli z dubového dřeva byl položen světle zelený ručník, přes opěrku přehozena velká tmavě zelená osuška se žlutými okraji. Z bílé vany po okraj naplněné vodou se kouřilo a v narůžovělé vodě plavaly kousky ještě nerozpuštěné mořské soli. Daniel si svlékl župan a vklouzl do vody. Byla až příliš horká, ze rtů mu uniklo bolestné syknutí a pak úlevný povzdech. Zhluboka se nadechl omamných par a zavřel oči. Dostal se do stavu jakéhosi příjemného polospánku.
Musel na dost dlouho usnout, protože když procitl, byla voda už studená. Vylezl z vany a protáhl se. Cítil se odpočatý, ale chtělo to ještě něco horkého k pití. Nejlépe culifindu. Oblékl si župan a došel do své komnaty. Převlékl se do košile a kalhot, které vyžehlené ležely na posteli, sedl si do pohodlného ušáku a zazvonil na Lauru. Než přišla, vytáhl z kapsy kabátu svitek pergamenu a strčil ho do šuplíku nočního stolku.
„Pane Danieli, mohu dál?“ ozvalo se za dveřmi.
„Jistěže ano,“ odpověděl klidně a posadil se do křesla. Dveře trochu zavrzaly, a Laura vešla dovnitř.
„Lauro, dones mi kávu, sladkou a s mlékem, k tomu nějaké sušenky. A taky jedno štamprle rumu,“ rozkázal.
„Hned to bude, vy si zatím odpočiňte. Polobotky máte vyleštěné přede dveřmi.“ A zmizela. Daniel si vyzul modré plyšové pantofle a natáhl se na postel. Zavřel oči a třídil si myšlenky a dojmy. Pak si vzpomněl na svitek v šuplíku. Vstal, vytáhl ho a opatrně rozpečetil, a četl.
Paní posmrtná 3)
Došli ke dveřím z ebenu a Laura řekla: „Pane, opravdu udělám vše, co budete žádat.“
„Dobře. Tak zaprvé mi připrav koupel a pomož s vybalováním. Potom mi doneseš velký hrnek černé kávy s cukrem a mlékem a nakonec mi vyžehlíš to, co dám na postel,“ snažil se mluvit vlídně a přátelsky, ale někdy tón jeho hlasu sklouzl do té panovačnosti, kterou se snažil zakrýt.
„Samozřejmě, pomohu vám se vším,“ řekla váhavě a pak jako na omluvu, dodala: „pane.“
„Říkej mi Danieli, ale radši mi vykej, aby jsi z toho neměla problémy.“
„Ano, pane,“ odpověděla automaticky, ale když pozvedl obočí, opravila se.
„Tak je to lepší. A teď mi pojď pomoci s vybalováním.“
A tak šli. Danielovi se Laura velmi líbila, byla zručná a tichá, a práce jí šla od ruky.
„Jak jsi se dostala sem, k paní Simoně?“ zeptal se po chvilce tiché práce.
„Jednou Paní přijela do mé rodné země, kde je vaše bílá pleť tak zvláštní, jako ta moje černá tady. Přijela do naší vesnice a její tlumočník nám řekl, že si chce vybrat jedno děvčátko, kterému ještě nebylo deset let. Mě tenkrát bylo osm let a ještě tam byli další čtyři holčičky mladší než já. Měla jsem šest sourozenců, dva starší a dva mladší bratry a tří a čtyřletou sestřičku. Paní si vybrala mne a zaplatila mé matce mnoho zlatých mincí. Potom si mne odvezla sem, a zde žiji už jedenáct let,“ dopověděla smutně.
„Když jsi přijela sem, byl tu už ten starý sluha?“ vyptával se dál.
„Ano, Pollychinelo tady prý bude mít svou šedesátou zimu. Když přišel, bylo mu prý asi třináct let.“
„Zajímavé… Lauro, jdi mi připravit koupel a pak mi vyžehli tuto košili, kalhoty a vylešti mi boty. Jak tě mám zavolat, až tě budu potřebovat?“
„Tady je zvonek, pane Danieli.“
„Dobře, víš co máš udělat?“
„Připravit koupel, vyžehlit oblečení a vykartáčovat boty a přijít, až mne zavoláte,“ odpověděla s úsměvem.
„Výborně, až bude koupel hotová, zavolej mne, ano?“
„Jistě, pane Danieli,“ řekla, a vytratila se z komnaty.
Daniel se natáhl na postel a zavřel oči. Byl velice, velice unavený, a paní Simona mu to nijak neulehčovala.
Paní posmrtná 2)
„Ale vy tu kvůli tomu nejste, že? Vy jste tady kvůli tomuhle,“ řekla a luskla prsty. Otevřela jeden šuplík a vytáhla z něj svitek zapečetěný černým voskem. Přešla k Danielovi a podala mu jej.
„Mám to otevřít?“ zeptal se překvapeně.
„Jistě, musíš, jinak nezjistíš, co máš udělat,“ odvětila tiše.
„Paní, kdo vlastně jsi?“
„Mám mnoho jmen, ale lidé z tvé země mne zvou Simona,“ odpověděla trpělivě.
„Posmrtná paní… Ale já jsem živ a zdráv, tak proč jsem zde?“ ptal se Daniel.
„To se snad dozvíš v tom listě… Ale to bys ho musel otevřít. Pokud ho nechceš otevírat hned, ale až se ubytuješ ve své komnatě, můžeš.“
„Budeš velice laskavá, paní. Mám za sebou dlouhou cestu, potřebuji si odpočinout.“
„Dobře tedy… Lauro!“ přivolala černou služku plných tvarů, „Vyprovoď pana Daniela do jeho komnaty, a připrav mu koupel.“
„Ano, jistě, lady,“ odpověděla tiše a pokorně Laura. V jejím hlase byl jasně slyšet smutek, bolest, sebezapírání a snad i trocha nenávisti.
„Danieli, pěkně si odpočiňte, večeře se podává v sedm hodin. Poté spolu probereme jisté detaily vašeho pobytu zde. Pokud vám něco bude chybět, Laura vám bude zcela k dispozici,“ loučila se Simona. V jejích očích bylo vidět záblesk povýšenosti a pýcha v jejím hlase již nebyla pouhý náznak.
Daniel se otočil a následoval černou otrokyni, která ho vedla nahoru po schodišti a pak různými chodbami. Cestou minuli toho starého sluhu, a ten se na Daniela díval zpod hustého obočí pichlavýma očima. Došli ke dveřím z ebenu a Laura řekla: „Pane, opravdu udělám vše, co budete žádat.“