PostHeaderIcon Dát básni jméno je jako zabít motýla

Včera mi sedl na ruku motýl.
Jen tak do dlaně se mi stočil,
křídla nejspíš si vodou smočil.

Modrý, zelený, tyrkysový.
Opar kolem něj téměř snový
zavál ke mně z jeho křídel.

Vůně svěžích, letních jídel,
vzpomínka ohně a kytary,
myšlenka hřiště a tvrdé hry.

Pár slov z básně, co nezapomíná,
básnířka pod hvězdami tiše usíná,
chtěla vymyslet název motýlí,
na pravdu ale přišla za chvíli.

PostHeaderIcon Nepřestávej

Nepřestávej psát,
když Múza tě obímá.
Nepřestávej hrát,
když divák se zajímá.

Nepřestávej laskat,
když milenec vydechne.
Nepřestávej šeptat,
když ticho ohluchne.

Nepřestávej hladit,
ač hlava už nebolí.
Nepřestávej kalit,
ať znova tě rozbolí.

Nepřestávej žít,
když umíráš,
nepřestávej mít,
když ztrácíváš.

PostHeaderIcon Ségra neser :P

Ne, fakt nehrozí, že bych si to rozmyslela. Možná, že bych tě někdy nejradši pověsila do průvanu za něco, co nemáš, možná, že bych tě v něčem chtěla změnit, možná ti docela často nerozumím. A stejně tě nenechám samotnou.

Jsme tak trochu srostlé, skoro siamská dvojčata, víme o sobě mnohé a přitom jsou věci, které nevíš a ani se je nedovíš. Ale já o tobě taky nejspíš dost věcí nevím, a nevadí mi to. Nestojím o to vědět o tobě všechno, znát tě do posledního detailu. Protože kdyby k tomu došlo, už bys mě ničím nepřekvapila, byla bys pro mě předvídatelná, jako většina ostatních. No fuj, z té představy jsem se až zapotila.

Potřebuju tě, myslím (nebo spíš doufám), že ty mě potřebuješ taky. A taky doufám, že nás nikdy nic nerozdělí, že si na sebe vždycky najdeme trochu času. Aspoň maličký kousek z mého života bude vždycky patřit tobě, protože jsi sestra. Ne pokrevní, ne vlastní, a přece nejbližší možná sestra z veškerých druhů sesterského vztahu. Sdílíme mysl, duši, základní existenci, protože jestli někdy přestaneš dýchat, já přestanu hned po tobě. Lépe řečeno přestanu hned po tom, co mě někdo přesvědčí, že dál tě oživovat nemá cenu. (Ano, představa, že ti dávám dýchání z úst do úst, je poněkud eklózní, ale kdyby ti to mělo zachránit život, tak klidně políbím Máňu nebo Lůďu. Klidně na rty. A trochu méně klidně francouzsky. Ale stejně bych to udělala. Pro tebe (skoro) cokolif.)

Poslední dobou mám trochu pocit, že se jedna druhé vzdalujeme, ale zase některé věci mě přesvědčujé o opaku. Ochota se jít podívat někam, kde to miluju, je základ. A pak, když ses přidala a já věděla, že budeš, totiž budeme pokračovat spolu… K nezaplacení.

Tak mě napadá… Kdy jsme spolu naposled “nemluvily”? Mám pocit, že to takhle snad nikdy nebylo. Vždycky se zlobíme pár desítek minut, možná pár hodin, ale další den je všechno vpořádku. Odpouštíš, a to je pro mě důležité.

Alors, j’ai parlé beaucoup…. Merci pour toi, ma jolie soeur.

PostHeaderIcon V rytme rapu kopni loptu okolo biliardového stola

Tento článok obsahuje vulgarizmy.

Udýchané tváre, hlasný smiech, rýchlosť svetla a pomalý beh…

Už zasa píšeš jednu zo svojich snivých romancí o sexe, ktoré nikdy neuverejníš a časom aj zmažeš?

Nie. Dnes píšem o niečom inom.

O čom takom?

Nepýtaj sa. To je jedno.

Nieje. “Šak povec, drobča,” povedal by Tomáš.

To by sice povedal, ale aj tak by to zo mňa nedostal. Lebo píšem vlastne o ňom. A o Filipovi. A o Lukášovi. A o E.T.im. A o Peťovi. A vôbec. Proste o nich.

Ale? Takže píšeš o futbale?

Hej. A už ma neruš, musím začínať znova.

Udýchané tváre. Smiech. Lopta.

Na druhú stranu rýchlosťou svetla.

A aj tak je svet ako spomalený

najkrajšou vecou, ktorej si verný.

“Au, ty kokot, čo nemáš brzdy?”

“Ešte raz na mňa tú kofolu prskni!”

“A prečo nefajčíš? Mentolky necítiť.”

“Čau, a nezabudni sa v krčme zastaviť!”

“Do p*če, šak mi píšťalu odjebal!”

“Sory, zlatko, no toto si dojebal.

Do mojich kamošov mlátiť nebudeš.”

“A to už prečo?” “No len sa teš!!!”

Držíme spolu, sme skoro jak jeden.

Zvládneme všetko, debil nech sa jebe.

A mrcha sprostá čo každého chcela

príde skrátka, lebo je moc smelá.

Lacno nič dobrého nezíska ani kráľ,

a ty máš kamošov, tak čoho by si sa bál.

A Peťo, ty sa hlavne z toho stromu nezrúb,

v nedeľu hráte, a to sa nedá bez rúk!

Proste je leto, a aj keď už končí,

zábava ledva stíhať sa stačí,

tešte sa, keď dojdem domov zasa,

v zime guľovačka, to bude krása.

V žilách nám koluje rovnaká krv.

I keď som vás mala spoznať už prv,

nevadí, aspoň že teraz sme spolu

a nezabudnite, o tretej na kofolu!

Už si skončila?

Asi hej. Čas ma tlačí, idem si dať kofolu a pozrieť ako hrajú biliard. A budem odolávať, keď mi budú núkať pitie.

Isto?

Isto. Mám ich strašne rada, ale piť nebudem ani keby čo bolo. Ani náhodou. A fajčiť tiež nie. A pripomeň mi, že z ich musím dostať, čo je PKD.

PostHeaderIcon Žij dnešek, očekávej zítřek, ale pozítří už nech náhodě, ať si má s čím hrát.

“Mě to taky mrzí, ale je pro mě důležitější to někam v životě doáhnout, než si jeden rok na střední užít muzikál…”

Vysvětlení jednou větou: kamarádka se vykašlala na svou roli v muzikálu. Má k tomu logické důvody, chce se dostat na Cambridge a vůbec… Ale. Neslučuje se to s mým míněním. A není to vůči zbytku souboru fér. Rozhodně jí to nebudu rozmlouvat, dokonce jí budu psychickou podporou při učení a tak, ale mám na to trochu jiný názor. Pro mě totiž je důležitější si užívat tenhle den, týden a případně měsíc, těšit se, co mě čeká za měsíce dva a vědět, že když se mi jako mladé holce něco stane, nebudu litovat, že jsem se zbytečně hnala za něčím, čeho stejně nebudu moct dosáhnout.

Neříkám, že není dobré být ambiciózní a že plánovat je pitomost, ale zase s mírou. Dobře, Cambridge je něco, co se musí naplánovat ty čtyři roky předem a soustředit se na to jako na cíl snažení, jenže já asi nejsem dostatečně ctižádostivá, abych to pochopila. Pro mě je v tomhle konkrétním momentě cílem užít si dnešní den. Pomůžu na zahradě, porýpeme do sebe navzájem s bráchou, v pět si půjdu zahrát fotbal a v deset večer už budu ležet unavená a vykoupaná v posteli a budu spát jako dudek. A budu se těšit na zítřek a přemýšlet, co mi svět připraví pozítří.

Samozřejmě že řeším třeba následující školní rok – mám zařízené, od koho koupím učebnice, zaplacené taneční a naplánovanou výplň víkendů na celé září. Taky přemýšlím, že bych chtěla zkusit lezení na stěně, ale to je spíš ve hvězdách než že by to byl opravdový a jasný cíl.

Neřeším, co bude za dva měsíce, jak budu zvládat učení, jestli seženu všechny knížky do školy. Až bude problém, bude a já ho vyřeším. Možná budu sice potřebovat pomoc, ale nakonec to zvládnu. Takže dnes žiju, na zítřek se těším a s pozítřím ať si ještě trochu pohraje náhoda.

PostHeaderIcon “Promiň…” “Nech to plavat. Mě to časem přejde.”

Mám na rukou puchýře od řetězů u houpačky. Několikrát jsem z ní skoro spadla, ale stejně by se mi nic nestalo. V tom momentě jsem byla dítě a děti jsou nerozbitný. Neunavitelný. Vždyť víš.

Ale na tom ve skutečnosti nezáleží. Záleží jen na pocitu. Na váhách. Na udici na ryby, protože já jsem ryba. Na tom, jak velká ta ryba bude a jestli nepřeváží váhy příliš. Ačkoli pochybuju, že bych se trefila a taky že bych převážila váhy. Pochybuju, že jsi váha. Já se nikdy netrefím. Neumím hádat. Neumím se hádat. Neumím vlastně nic. Jenom ten pitomej pravovpis. A taky dějepis. A anglicky umím. Umím toho vlastně celkem hodně, ale je mi to k ničemu. Protože když mám používat něco, co mě ve škole nenaučili a nikdy učit nebudou, je mi angličtina k ničemu. Je daleko. Jako my. Příliš daleko už od začátku, co jsem se ji začala učit.

Snad nedojdeme na konec. A snad se nebudeme muset vracet na začátek. Vracet se po vlastních stopách a dívat se kolem prašné, rychle proběhnuté stezky po důkazech. Po těch, že jsme tam byli. A taky po těch, že jsme tamtudy prošli moc rychle, než abychom se rozhlédli a měli si na co vzpomenout. Já mám si na co vzpomenout, ale je toho málo. Nevím, jestli ty budeš mít vůbec něco. Snad, možná. Doufám.

Nechtít neznamená nedoufat. Já nedoufám. Bála bych se. Už teď se bojím. Nevím čeho, nevím proč. Jen se bojím. A ze strachu píšu. Píšu složité myšlenky jednoduchému kamarádovi. Že jsem smutná. Nepochopí to. Nepochopil. Jenom odepsal “nebuď smutná, drobča,” a dál se neptal. Je to pravda. Čím míň se tě ptjí, tím víc hcceš mluvit.

Ale já už mluvila dost. Možná příliš mnoho. Kecám pitomosti. Jako nevyrovnaná hloupá husa. Jako idiot. O konci, o návratu, o pitomostech. Nečti to. Nestojí to za to. Promiň. A ať tě to rychle přejde.

PostHeaderIcon My? aneb vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo štěstí…

Tiše ležím ve tmě a přemýšlím o nás. O tom, jestli máme budoucnost.

Jestli se budeme spolu učit tančit. Waltz, cha-chu, tango, rumbu.

Jestli spolu někdy budeme tančit i vodorovné mambo.

Jestli se nerozejdeme po první hádce.

Jestli tě třeba časem nezačne štvát, že jsem jaká jsem a neumím se změnit.

Jestli ti nezačne lézt na nervy moje věčná starostlivost.

Jestli se vyplní tvůj sen o vybírání prstýnku.

Jestli si předemnou někdy klekneš na jedno koleno.

Jestli se díky tobě budu moct obléct do bílých šatů.

Jestli spolu jednou budeme bydlet.

Jestli ti budu moct vařit, prát, žehlit.

Jestli si na sebe prostě jen nezvykneme.

Jestli se budeme umět mít rádi “dokud nás smrt nerozdělí”…

Nechci po tobě, abys to poslední vyplnil sám. Pomůžu ti, pokud to půjde. Udělám pro to maximum. Snad to dokážu.

….

Tohle jsem napsala asi tak před 8 měsíci.  Tehdy jsem ještě věřila, že láska existuje a že je jednoduché ji dosáhnout. Změnila jsem se, vyrostla jsem z toho. Kvůli těm pár zkušenostem je nedovolím, zakážu, nesmím. Protože to nefunguje. Nikdy, nikomu, nijak. Protože některé děsí představa, že zůstanou s jedním a tím samým člověkem celý život, jiní se zase bojí zodpovědnosti. Protože láska bolí.

PostHeaderIcon Pláč, když vzpomínáš na minulost

Minulost… Kdy to je? Už teď je vlastně minulost. Každý moment se stává okamžitou minulostí. A mě se z toho vědomí dělá zle. Protože to znamená, že minulostí je i dnešní odpoledne plné písmen. Minulostí je každé slůvko, které napsal. A taky všechna, která jsem napsala já. A taky ta, která jsem ze strachu nenapsala. To je jedno, o tomhle jsem nechtěla.

Mám milion sepsaných konceptů. Nebo možná i milion jedna. Některé mají jen nadpis, u některých jsem zapomněla nápad, některé zase chci dopsat, jen nemám tu sprádnou náladu… A pak je pár takových, které jsou jen pro mne. Některé uveřejním, protože aby byly. Abych na ně nezapoměla, abych je nesmazala. Co je psáno, to je dáno.

V jednom z takových konceptů je i dopis mému bývalému z doby, kdy jsem si ještě myslela, že ho mám opravdu ráda. Možná jsem ho i ráda měla, ale už si to nepamatuju. Zapomněla jsem. Pro jistotu, aby to nebolelo. Zůstaly jen asi dva nebo tři dopisy a jedna básnická úvaha. Samá sladká slova, doufání… Nebyla jsem si jistá už tehdy. Nevěděla jsem, jestli jsem šťastná, ale doufala jsem, že ano.

Taky jsem našla prastarou básničku, moji první, na odrbaném kousku papíru. Původně to byla písnička, a tak jsem ji zkusila zazpívat. Nešlo to, vyhrkly mi slzy. Vzpomněla jsem si. Ne na bývalého. Na mou první, ještě spíš dětskou lásku.

Bílá jak svatební šaty, které díky tobě, lásko, mám.

Bílá jak svatební prsten, který od tebe jsem dostala.

Bílá jak svatební písmo, které říká že už nebudeš sám.
“Nebudeš sám…” Ano, je tam nebudeš. Protože to, že jsem nechtěla být sama já, jsem tam tehdy neuměla zapracovat.

Mladá, začínající básnířka, co chtěla zpívat, nemaje hudební sluch a ani ponětí o práci s hlasem. Plná ideálů věřila, že to, že je o 355 dní starší a to, že nosí mužský ekvivalent k jejímu jménu, je spojí. Doufala, že se do ní zamiluje tak, jako ona do něj. A řekla mu to. A on nevěděl, jak jí říct, že tohle fakt ne. Bál se, že mu udělá scénu. Ujistila ho, že toho se bát nemusí. Poslal ji do háje. Dalších 12 dní se na něj lepila. Totiž 9, poslední 3 dny se lepila na zadaného vedoucího. Pitomá, co?

Za rok se potkali zase. Lepila se na něj jako žvýkačka na podrážku. Lezla za ním všude a pořád. Nepřišla si vlezle. Jenom chtěla lásku, objetí, tak ho obímala ona.

Uplynul další rok. Došlo jí, že byla hloupá. Neomluvila se, nebylo proč. On to pochopil. A začal jí pomáhat. Za rok jí pomáhal zase, ale ne tolik. Tehdy jeho pomoc potřebovala. Rok se neviděli, rok se neuvidí. Možná se neuvidí už nikdy, jestli se ona nebude za své místo mezi nimi bít.

To by ale znamenalo, že i ty čtyři čtrnáctidenní cykly se její poslední hodkovskou básní staly minulostí. A to nechce. Nikdy to nechtěla. A nikdy chtít nebude. To místo jí přirostlo k srdci, stejně jako on.

Hukot vody, šum lesa, bzučení vos a včel, třepot motýlů. To je to. Je tam všechno, není tam nic. Srdce jejího světa, pro ostatní zapadákov. Nikde se necítí tak dobře jako tam. A přitom tam nikdy není doma. Špinavá, osamělá, smutná… Ale je jí dobře. Nic ji netrápí tak moc jako jinde. A když jo, sedne do vlaku a vytřese ze sebe ten žal.

Co to zas plácám, je to k ničemu. Doufám, že se tam budu smět vrátit. A když ne, umře ze mě jeden důležitý kousek.

PostHeaderIcon Panter

“Uáááá!!!!!” ozývalo se z hlubin propasti. Usmála se. Tedy pokud se panter může usmívat. Teď je snad konec se všemi těmi otravnými a nepříjemnými věcmi, které ji pronásledovaly posledých několik měsíců. Rychle se proměnila do své nepřirozenější podoby, ale do podoby, ve které se narodila. Plivla do propasti a začala scházet ze skály. Vesnice je ještě dost daleko a už se začíná stmívat. Zdejší kraj je divoký a temný, a ona by se správně měla chovat pole svého pravého postavení, jako dáma. Znovu si odplivla. Nenávidí všechny ty šaty, šperky, vysoké podpadky, věčně si dávat pozor, jestli nedošlo k porušení etikety. Zbytečnéa nepraktické. Jediný šperk, který kdy nosila, byl na koženou šňůrku navlečený zub člověka, jediného, kterého kdy milovala, ale také jednoho z těch, které musela zabít, aby si zachránila život a zdravý rozum.

Došla do vesnice. Vešla do hostince na náměstí, propletla se mezi bandou zpocených, oplzlých opilců, rozdala několik ran pěstí a facek, aby odkázala ty, kteří si dovolili trochu moc, do patřičných mezí.

Vyběhla po rozvrzaných schodech do svého pokoje a natáhla se na postel. Konečně. Nesnáší přeplněné podniky, ale tady se nic lepšího nedá sehnat. Vytáhla zrcátko a prohrábla si dlouhé, uhlově černé vlasy. Ne, už to tu nevydrží déle než týden. Kvůli své bezpečnosti musela zdrhnout až sem, do největší zádě světa, ale ti zloduši za to zaplatili. Odjede do Jokohamy, koupí si letenku do Londýna a dopřeje si všechno, co si poslední dobou musela odepřít. Kvůli lásce a zradě v jedné osobě. Vymanila se z osidel a osudu a teď si po tak dlouhém boji musí odpočinout. Doléčí si všechna zranění, dá si dokupy nervy. Ano, ale ze všecho nejdřív si dá horku vanu a vekou bomboniéru.

PostHeaderIcon Že názov ;)

Narcisticky jsem si přečetla celý svůj blog. Od začátku do konce. A shledala jsem několik zajímavých skutečností.

Naivní myšlenka, že mé popisy jsou dobré a zajímavé, selhala. Mirek je totálně špatný počin, téměř zločin, ale každý nějak začínal. Ještě hloupější nápad – Paní posmrtná – byl pouze neúspěšným pokusem o delší dílo, povídku, která by měla alespoň deset stran. Má hezké, povedené chvilky, ale všeobecně jí bolestně chybí dokončení, kterého se nejspíš nedočká.

Dalším milníkem je pokus o úvahu o mých dvou mateřských jazycích – protože čeština i slovenština jsou mi mateřskými jazyky zcela rovnocenně. Slovenština mě vychovává k dobrotě, lásce a obětavosti, a čeština k sobectví, zkušenostem a pepři v životě.

S některými mými básněmi už asi půl roku nesouhlasím – inu, člověk stárne (v mém případě spíše dospívá), a tím pádem má více a více zkušeností. Prostě přestávám být tak naivní, jako jsem byla, když sněžilo, a oni našli příběh.

Následovalo ale velmi příjemné překvapení, když jsem objevila výpověď o životě v casinu a o návratu z vězení. Ač je to výborné dílko, úplně jsem na něj zapoměla, což je vskutku trestuhodné. Je v něm totiž obsažen notný kus vzpomínek na loučení se s táborem a tedy loučení se s mnohými dětskými věcmi, které jsem tehdy musela v rámci stárnutí opustit.

Dalším příjemným zjištěním bylo, že mstít se zatím nechci vůbec nikomu. Pokud ale budu chtít, rozhodně to udělám podle onoho starého, ale krásného, vlastnoručně psaného návodu.

Vzdychání ještě velmi nedospělé naivky nad o něco starším a proto přitažlivým chlapcem… Nu, proč si nezavzpomínat a následně se neutvrdit v tom, že je pitomec, že? Pročež jsem vzala velmi zavděk obecnými a jednoduchými úvahami o životě, jinak by mě další článek dorazil.

A pak přišla ta rána. Vzpomínka na to, co bylo hezké. Na úsměv. Na pohled. A na ty následky. Na všechny. Au, to bolelo. A možná to taky byl důvod, proč jsem si sice vzpoměla, že při chtění rebelit jsem brečela jak malá, ale teď už jsem neuronila ani slzičku.

Znova se objevila dvojice Oni. A pak devítka růží, touha po blízkosti a několik článků, které byly a jsou dopisy jednomu jedinému člověku. Doufám, že si je nepřečte.

Po tomhle všem už jen s láskou dělaný domácí úkol, a pláč a pláč a pláč… Pohyb, hudba, kapky a déšť… Všechny spolu trochu souvisí. Celé zakončené crazy slovenským výlevem, protože mi fakt šíblo.

Žádná z kritik není důvodem, abych některý z článků smazala, protože všechny jsem psala já a všechny o mně něco říkají. Takže se nebojte, já si sice zanadávám, ale to je tak všechno.

PS: Skuste tu občas nechat i nějaký ten kometnář, takhle mě to deprimuje.

Rubriky