Večer ve vínovém altánku
Opuštěný zahradní stolek,
poslední ozvěna kouře.
My vůbec nehledíme na věk
a je nám spolu dobře.
Vybledlá vůně horkého parfému
a červeného vína…
Lásku jsi dala tomu, kterému
se přisuzuje vina.
Lehoučký dotek,
a pak se spojí
ochranitelská s jemnou,
tou tvojí.
Dlaně, horké a laskavé,
dotknou se hladké kůže tvé.
Pevně tě obejmou ruce silné,
dvé srdcí, teď už nedostižné,
tepe v jednom taktu.
A literatura faktu
to nikdy nedokáže popsat….
Posted in 
Msta
Msta. To slovo pálí jako kulka, která před chvílí prolétla papírovým terčem. Zatím jen papírovým, tím, který mě uvyká naslouchat výkřikům revolveru. Možná to bude trvat roky, než se připravím na své poslední výstřely. Možná i celý život…
Nevadí, já mám čas.
Nemám z nich strach. Budou dva, jeho a můj, a budou stejné jako tisíce jiných. A budou poslední.
Potom už nikdy neuslyším zaskřípění kohoutku při natáhnutí, ani duté klapnutí při výstřelu. Pak už mi nikdy rukou nepotřese zpětný ráz, pak už nikdy neucítím střelný prach….
Snad bych toho měla litovat, snad bych se neměla chtít vzdát toho, co mne naplňovalo po celý život. Ja však budu celou tu dobu střílet, budu se dlouhá léta moct nořit do ostrých slov básně, kterou pistole šeptá tak nahlas…
Možná pak budu ráda, že skončily ty bezesné noci, kdy jsem po půlnoci vyběhla do pustiny jen s revolverem v ruce a pokoušela se zjizvit měsíci poďobanou tvář ještě více….
Možná pak konečně budu moci usnout….
Casino
Včerejší seriózní noviny a nejnovější vydání bulvárního časopisu. Kouř z cigaret, dýmek a doutníků. Nejlepší portské, whisky a martini. Bezvadně namíchané mojito, ve kterém není jen máta. Červené koberce, nábytek z nejdražšího dřeva a rudé stejnokroje krupiérů. Těžké, svůdné parfémy žen, svůdnější než nejhlubší výstřih. Karty, kostky, figurky. Pokr, šachy, ruleta. A peníze. Sposta peněz. Blýskavé mince i šustivé zelené bankovky.
Také jsem tam patříval. Teď stojím přede dveřmi a přemýšlím, jestli se ještě nerozhodnu jinak…
Tahle budova mi velmi dlouho dokázala dávat falešný pocit štěstí. Měl jsem peníze, bohatství, mohl jsem mít každou ženu, na kterou jsem jen pomyslel… Jenže pak… Pak jsem kvůli tomuhle podniku poprvé zabil. A potom ještě jednou a znova… Po třetí vraždě jsem to přestal počítat.
Tohle běsnění trvalo dlouhých pět let. Myslel jsem, že mám dost známostí a peněz na to, abych se v případě, že mě chytí, dokázal vykoupit. Mýlil jsem se.
Dvacet let. Mohlo to být doživotí, takže můj vděk patří nejlepšímu právníkovi a podplatitelnému soudci. Dvacet let. Připadá mi to jako celý život.
Včera mě konečně proupstili s pár šupama v kapse obnošeného obleku. Dostal jsem garsonku a místo v obchodě. Ale jsem starý. Příliš starý na to, abych si ještě dokázal zvyknout na něco jiného než na vězení či život stejný jako ten před dvaceti lety. A tak jsem se sem vrátil. V obchodě jsem vybral pokladnu a dneska vnoci to naposled pořádně rozjedu. Budu hrát až do rána a pak… Nechám se ukončit zdejším vykupitelem, mafiánem, který pomáhá kulkou ze zoufalství těm, kteří všechno prohráli.
Dnes večer naposled stisknu kliku a navždy zmizím ze světa…
Slyšela hrát slzy na klavír…
Kdysi snad nádherný, stinný sad,
teď už jen opuštěná zahrada…
Tón houslí dávno se přestal smát,
už nikdo tu symfonie neskládá…
…
Pryč je zpěv letních večerů
zalitých světlem luny,
skryl se do ticha závojů,
do ticha pouštní duny.
…
Zůstaly jen slzy…
…
Slzy, jenž hrají tu na klavír
vzpomínku na mořské vlny,
slzy, jenž padají do ticha
jako když oceán šumí.
…
Déšť bílých kláves dotýká se,
mokré prsty struny smutně hladí,
a mlha v celé své studené kráse
opuštěný klavír do závoje halí…
Tags:
Zobuď sa, alebo tam ostaň na veky
Spí…
…
Je síce vo sne,
ale nevie v akom.
Sní v noci, vo dne,
podobá sa vtákom.
…
Sní s otvorenými očami,
brázdi oceán loďami,
lieta s vetrom o preteky,
prespí, presní celé veky.
…
Pobozkala diabla,
zmluvu mu podškriabla,
krvou vlastnou i tou cudzou,
prestala trieť biedu s núdzou.
…
Ráno ju chcú prebudiť,
do života navrátiť.
Ale ona zostala,
tam, kam sa už dostala.
…
Tam, kde zázrak je na dennom poriadku…
Sen o Múze
Obrací se stránky nepopsané,
jak rozbitým oknem vítr vane,
na oprýskaném stole tužka leží,
a v hlavě myšlenky létají, běží.
…
Pomalu znaky už plní řádky,
jak květy růží předzahrádky,
lehce, jak když foukne vánek,
víčka klíží tvrdý spánek.
…
Svíce zablikala, zhasla,
hlava těžká na stůl klesla,
sny tu mají velký bál,
kdo a proč by se jich bál?
…
A pak náhle, nečekaně,
obzor bledne, slza kane,
po šedé panelové tváři,
kde se zdraví motorkáři.
…
“Dobrý den a nashledanou,”
plaší Múzu unavenou…
Nasledujem ťa, chápem… Odpusť
Necítim výčitky a nebojím sa, že by sa mohla vrátiť a pomstiť sa za ponúknutú pomoc. Síce také veci robila, možno ma dokonca nenávidela za priateľstvo, ktoré som jej dala. Ale to nevadí, pretože ja sa nemusím znížiť k schovávaniu môjho vnútra za jazvy a rany.
Jedna spomienka ma ale veľmi bolí. Jej telo v kaluži žiarivo červenej krvi. Prečo som ju musela nájsť práve ja? Kto to takto zariadil? Bojím sa, že sa mi ten obraz vráti v snoch a bude ma prenasledovať. A ten strach plodí smútok a pocit samoty, pretože v tomto som naozaj sama.
Jediný, kto mi môže pomôcť, je tá studená, ostrá, nepriateľská. Beriem ju do dlane a prezerám si ju. Odrazu vyzerá dôveryhodne a milo, a ja sa jej chcem zveriť.
“Neboj sa, povedz mi, čo ťa trápi, prečo každý večer tŕpneš od strachu, že sa vráti?” šepká podmanivo. Mám pocit, ako by mi sama viedla ruku, ako by sama hľadala miesto na zápästí.
Prepáč, dievča, že som ťa odsudzovala a chcela ti pomáhať. Teraz už chápem…
Čeština vs. Slovenčina…. Kto tu bude vládnuť?
Píšem po slovensky aj po česky, aj keď neovládam slovenskú gramatiku. Nikdy som sa ju neučila a ani sa mi do toho veľmi nechce. V škole sa učím tri jazyky a ďalší si pridávať nechcem.
Slovenka. Všetci vedia, že ňou som, nikdy som to netajila a som na to hrdá. Nehanbila som sa za to ani vtedy, keď som kvôli tomu v škole mala problémy. Teraz síce už niesu, no niekedy sa stretám s údivom, vraj to nieje poznať ani na reči ani na tom, o čom rozprávam. Nerozprávam stále o Slovensku, aj keď som v zásade vlastenka a zaujíma ma, čo sa deje v mojej rodnej krajine.
Po Česky rozprávam plynule, ale len vďaka tomu, že tu žijem od svojich troch rokov. Na Slovensko chodíme každé prázdniny, čo najčastejšie chceme byť u starkej a tak. Túto krajinu mám rada, mám rada Slovákov ktorí sú hrdí, že sú Slováci a chcem sa po doštudovaní presťahovať naspäť.
Slovensko je môj domov, nech budem kdekoľvek.
Paní posmrtná 6)
Daniel se natáhl na postel, vzal šálek s kávou a napil se. Do zbytku kávy nalil rum. Znovu a znovu četl dopis od Arista, a pak se ponořil do vzpomínek.
Dva chlapci si hrají na pláži, stavějí hrad z písku. Ten větší, světlovlasý chlapeček s pronikavým modrým pohledem právě donesl z moře velkou škebli, a společně s tím druhým, baculatým černovláskem ji dává doprostřed hradu. Oběma chlapcům je okolo čtyř let.
Asi o čtyři roky později. Dva osmiletí chlapci se radí nad nákresy budovy, hromádkou špejlí, drátku a papíru. Menší z nich, tmavovlasý, baculatý kluk divoce gestikuluje, a skládá na stole útvar ze špejlí. Druhý z nich přikyvuje a drbe se v blonďatých vlasech. Potom vezme tužku, přikresluje něco do nákresů a oba se rozesmějí.
U stolu sedí vytáhlý, černovlasý, pihovatý kluk a čte si noviny. Vedle něj sedí další chlapec okolo čtrnácti a drbe se v světlých vlasech. Povídají si, když do místnosti vejde bruneta asi o rok mladší než chlapci. Má na sobě modrou blůzu s květinou a její motýlí řasy se míhají okolo zelených očí.
Tančí s brunetou z předchozí vzpomínky. Její modré oči se dívají do jeho, červené šaty s černým vzorem se točí a náhrdelník od něho se blýská. Po jeho pravici tančí s krásnou blondýnou jeho nejlepší přítel. Píseň končí, lidé odcházejí s parketu.
Daniel procitl z rozjímání. Daniel a Aristo, Aristo a Gabriela, Daniel a Marika. Příběhy, které zná, příběhy, které by nedokázali napsat ani ti nejslavnější spisovatelé všech dob. Nikdo nedokáže napodobit jediného pravého pisatele osudů, ŽIVOT.