PostHeaderIcon Obyčejná kytice devíti růží

Dostala jsem k narozeninám trochu opožděnou kytici růží. Devět jich je. A jsou od někoho, s kým mám velmi složitý vztah. Nečekala jsem je. Byla jsem z nich trochu překvapená. Ale asi mají v dnešním dni svůj smysl, jako všechno.

Honza a já jsme si spolu a přitom každý sám prošli různými chvílemi. Nejdřív jsem ho chtěla, to mi bylo asi 11. Potom jsem ho nenáviděla, protože se mi smál a nechtěl mě a vůbec se ke mě choval jako všichni ostatní. Pak jsem ho nenáviděla ještě víc, protože já už začínala být nezištnou pomocnicí všech a on těm všem ubližoval a choval se jako největší hulvát na světě. Následně jsem ho rok neviděla. A oba jsme za ten rok jaksi vyrostli. Dospěli. Změnili se. Neříkám, že ve všem k lepšímu, ale… Jednoduše jsme se změnili.

Znovu jsem začala chodit na gymnastiku. Nejdřív mi zase nic nešlo a nudila jsem se, protože se tam nic pořádně nedělalo. Ani Honzy jsem si moc nevšímala, nechoval totiž ani hnusně, ani hezky. A potom jsem byla nemocná, a když jsem přišla na gymnastiku, zjistila jsem, že Honza tam pořád ještě je a že je vlastně fajn. Občas do mě napral moc velkou perdu při vybice a pak se ptal, jestli žiju a jestli to moc bolí. Někdy jsem si zase něco udělala z vlastní nešikovnosti a nevycvičenosti, a tehdy se ptal taky. Začali jsme se bavit. O obyčejných věcech, o škole, o propadání z matiky, o těhotné cvičitelce Míše, o mé tehdejší známosti… Tehdejší? Vždyť je to ani ne 14 dnů, co zkončila…

Ale to už zase odbíhám od tématu. Jednoduše a bez zbytečných kliček řečeno, zjistila jsem, že hulvát, kterého jsem znávala, se změnil v docela fajn člověka, se kterým se dá prodrbat všechno od školy přes tábor po taneční, do kterých spolu půjdeme.

A tak jsem od něj dnes dostala devět růží. Jsou krásné, každá má trochu jinou barvu, a nevoní. Ale jsou nádherné. Po období plném únavného vysvětlování, uklidňování sebe sama a sebeklamu, zařizování a používání diáře v takové míře, že už teď, na začátku března, je hrozně ohmataný, mě potěšil někdo, od koho bych to tak úplně nečekala, způsobem, který bych do něj ani omylem neřekla. Zvláštní. Celou cestu domů, dolů tou neskutečně dlouhou rovnou ulicí, jsem se usmívala jako blbeček a měla jsem hlavu zabořenou do kytice růží. Dvakrát jsem málem nabourala do sloupu. Ale ten pocit stojí za to.

Mám kamaráda, který mi donesl kytici růží. Jen proto, že jsem měla narozeniny. Dal mi najevo, že tu holku, která za ním nejdřív lezla, pak ho nesnášela, pak za ním znova lezla a pak ho nenáviděla, má vlastně rád. Ačkoli, možná má rád někoho úplně jiného. Nevím, jak moc jsem se v jeho očích změnila. Ale to teď není důležité. Mám někoho, koho napadlo mi dát růže. Koho napadlo, že bych to možná ocenila, když mám špatné období. Chvíli si vybral dobře. Obvykle se do takových lidí totiž bláznivě zamiluju a oni mě pak úplně nemusejí. Ale to teď nehrozí. Mám ho ráda, to ano. Taky mám občas pocit, že mu věřím jako nikomu jinému. Ale je to kamarád. Nejlepší, ale pořád kamarád. Ne bez možnosti na další rozvíjení našeho vztahu, samozřejmě, ale zatím kamarád.

Jsme kamarádi a mě to baví. Jen tak mluvit o věcech a přitom vědět, že skutečně mluvíme, ne jenom “vedeme řeči”. Věřím mu a myslím, že on věří mně. A vůbec, celé je to takové hezké.

One Response to “Obyčejná kytice devíti růží”

Leave a Reply

Rubriky