PostHeaderIcon My? aneb vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo štěstí…

Tiše ležím ve tmě a přemýšlím o nás. O tom, jestli máme budoucnost.

Jestli se budeme spolu učit tančit. Waltz, cha-chu, tango, rumbu.

Jestli spolu někdy budeme tančit i vodorovné mambo.

Jestli se nerozejdeme po první hádce.

Jestli tě třeba časem nezačne štvát, že jsem jaká jsem a neumím se změnit.

Jestli ti nezačne lézt na nervy moje věčná starostlivost.

Jestli se vyplní tvůj sen o vybírání prstýnku.

Jestli si předemnou někdy klekneš na jedno koleno.

Jestli se díky tobě budu moct obléct do bílých šatů.

Jestli spolu jednou budeme bydlet.

Jestli ti budu moct vařit, prát, žehlit.

Jestli si na sebe prostě jen nezvykneme.

Jestli se budeme umět mít rádi “dokud nás smrt nerozdělí”…

Nechci po tobě, abys to poslední vyplnil sám. Pomůžu ti, pokud to půjde. Udělám pro to maximum. Snad to dokážu.

….

Tohle jsem napsala asi tak před 8 měsíci.  Tehdy jsem ještě věřila, že láska existuje a že je jednoduché ji dosáhnout. Změnila jsem se, vyrostla jsem z toho. Kvůli těm pár zkušenostem je nedovolím, zakážu, nesmím. Protože to nefunguje. Nikdy, nikomu, nijak. Protože některé děsí představa, že zůstanou s jedním a tím samým člověkem celý život, jiní se zase bojí zodpovědnosti. Protože láska bolí.

2 Responses to “My? aneb vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo štěstí…”

  • Neet hovorí:

    “Tehdy jsem ještě věřila,že láska existuje…” Dnes už nevěříš? Ani trošku,maličko,prťavě? Bylo těch pár zkušeností až taková rána mezi oči tvých ideálů? (pardon za blbé vyznění poslední věty)

  • Maťa hovorí:

    Já nevím. Ale asi nevěřím tolik. Ačkoli.. No prostě nevím.

Leave a Reply

Rubriky