V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.

Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.

Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.

Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.

Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.

Si ako počítač.

A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.

“Ty jsi vzhůru?” zeptala se tiše, když uviděla jeho postavu shrbenou u křídla.

“Ano… Nemůžu spát…” usmál se smutně a zadíval se jí do očí.

“Mám ti udělat kakao nebo čaj? Nebo bys chtěl něco jiného?”

“Ne… Potřebuju k usnutí jen jediné… Moct se na tebe dívat, jak usínáš v mém náručí… Vědět, že mi věříš a že se tě smím dotknout…” nepřestával se na ni dívat a dobře si všiml, že se kousla do rtu.

“Já… Už zase dělám něco špatně? Zase působím, jako bych ti nevěřila?” zeptala se a uhnula zrakem ke svíčce.

“Ano. Už zas se mi nedíváš do očí. Už zas mě nenecháš, abych tě pořádně políbil nebo zvednul a kousek poponesl. A večer, když jsem tě chtěl líbnout na tvář, jsi, i když už jsi spala, uhnula. Co se to děje?”

“Já nevím… Ale začaly mě znova trápit noční můry. Možná to bude tím…” odmlčela se a těkala pohledem z jednoho koutu pokoje do druhého.

“Půjdu… Půjdu udělat kakao,” řekla nakonec a zamířila ke dveřím do kuchyně.

“Nechoď,” zvedl se a chytl ji za ruku. “Chci být s tebou… Nic jiného…” pohladil ji po vlasech a dal jí ruku kolem pasu.

“Vždyť… Jsme spolu skoro pořád…” vzhlédla a podívala se mu do tváře.

“Ale… Mám pocit, jako bych byl sám… Pořád… Víš jak strašně dlouho jsme se spolu nesmáli?”

“Jak?”

“Nejmíň měsíc. Vždycky, když přijdeš domů, jen uděláš večeři a pak si jdeš lehnout. Zeptám se, jak ses měla a ty mi odpovíš, že jsi unavená, ale že to šlo. Nemluvíš se mnou, ani mě pořádně nepozdravíš, natož abys mi dala pusu.”

“Promiň. Předpokládám, že chceš, abych se s tebou vyspala?” zeptala se ironickým, zatrpklým tónem.

“Ne. Ne, tohle po tobě nechci, copak mě neznáš? Jen… Chybíš mi. Víc než když jsem tě třeba dva měsíce neviděl kvůli prázdninám. Chybí mi tvůj úsměv, tvoje pohlazení, je mi smutno, když mě nenecháš tě obejmout… Chtěl bych tě hýčkat, vzít do kina, na procházku ven, ale ty všechno odmítáš s tím, že si to stejně nezasloužíš…”

“Však také ne. Copak si někdo jako já, holka, co nedá svému příteli ani pusu, jak říkáš, zaslouží, aby ji měl ten kluk rád?” udělala pár kroků od něj.

“Myslím, že ano. Myslím… Kdysi jsi řekla, že když ti někdo ublíží, máš mu to odpustit a milovat ho víc než do té doby. Řídím se podle toho. Miluju tě. A chtěl bych ti to smět dávat najevo, ale k tomu je potřeba, abys mi to dovolila. A já si nejsem jistý, jestli to uděláš.”

“Copak… Jak o tom můžeš pochybovat? Já tě taky miluju…” po tváři jí skanula první slza.

Přitiskl ji k sobě a slíbal dalších několik kapek horké, slané vody.

“Já vím, vílo… Jen… Asi potřebuju, abys to dávala trochu víc najevo…”

“Pokusím se…” podívala se mu do očí, stoupla si na špičky a líbla ho na špičku nosu. “Čumáčku.”

“Hej, tak říkám já tobě!” rozesmál se a zvedl ji do náručí.

“No a?” vyplázla na něj jazyk.

“No be,” položil ji na postel a studenýma rukama jí zajel pod vytahané triko.

“Ne, notak… To strašně studí! A lechtá!” smála se a marně se bránila útokům jeho šikovných prstů.

“A co s tím mám jako dělat? Musím si ty ruce přeci nějak zahřát, abychom mohli přejít k příjemnějším věcem…” pomalinku jí vyhrnul vršek od pyžama a políbil ji na levé ňadro.

“Mmm… A prej že nechceš, abych se s tebou vyspala!” zasmála se a pohladila ho po vlasech.

“Sakra, prokouklas mě…” rozesmál se a pak zvážněl. “Jestli to nechceš, tak nemusíš… Můžeš se jen stulit a usnout…”

“Naneštěstí pro tuhle možnost jsem začala mít chuť. Na tebe.” Políbila ho a usmála se.

“Hm… S tím by se asi mělo něco udělat, viď?” líbnul ji na krk, pohladil ji po vlasech a pak se začal pomalu prolíbávat níž a níž…

Prečo? Neviem. Asi len preto, že proste chcem. Potrebujem to. Potrebujem vnímať tiché dotyky cudzích prstov na klavírnych klapkách. Potrebujem cítiť vôňu huslí, ktoré hrali pred mnohými dňami tak strašne ďaleko odo mňa…

Chcela by som vstať, obliecť sa a ísť do vedľajšieho mesta… Túlať sa v hmle a držať sa za ruky s človekom, na ktorom mi veľmi záleží… Lenže nemám síl. Nedokážem ani len si uvariť ďalší čaj. Nie som chorá. Iba proste nevládzem.

Som hrozne unavená, ale nechcem spať.  Jednoducho chcem robiť niečo aspoň trochu užitočné. Chcem vám týmto niečo povedať. Najlepšie je, že ani ja neviem čo. Možno to, že som zaľúbená. Možno to, že som hlúpa. Možno to, že som naivná. Možno to, že ma baví byť taká. Možno niečo celkom iné. Nemám potuchy.

Ani poletuchy, kým sa spýtaš.

Asi by som sa mala ponoriť do sveta snov. Mala by som sa poddať tomu nežnému chlapcovi menom spánok. Mala by som… Nerada robím veci, ktoré by som mala. Prečo? Len preto, aby som niečomu odporovala. Aby som sa správala aspoň trochu ako pubertiačka. Aby nemal právo mi hovoriť, že jednoducho nemôžem mať necelých pätnásť. Že tak, ako sa správam, sa dievčatá v mojom veku nesprávajú. Že som na svoj vek tak vyspelá, že si občas pripadá mladší.

Išiel sa prejsť so psom. Chcela by som ísť s ním, rozbehnúť sa do zahmlenej tmy, aby ma hľadal a aby sa o mňa bál. Aby sa mu uľavilo, keď by ma našiel. Ale musel by ma nájsť. Lebo ak by ma nenašiel, tak by som sa stratila už navždy, a to nechcem.

Chcem zostať v tomto svete, vo svete, ktorý poznám a viem sa v ňom pohybovať. Možno preto sa mi dnes nechce zaspať a nechať sa pobozkať snami. Možno aj preto, že moje pery patria niekomu inému. Pretože platí pravidlo “Čo je moje, to je tvoje.”

Áno, tá druhá verzia je tiež pekná, ale sem sa nehodí. Je príliš… vtipná? Asi. A aj tak ju sem dám, lebo chcem, aby sa vedelo, o čom a na čom sa zabávame. Takže: “Čo je tvoje, to je moje, a čo je moje, do toho ťa nič.”

Vždy sa na tom smeješ. Smeješ sa nákazlivým smiechom, keď sa smeješ ty, musím sa aj ja. Nedokážem odolať tomu krásnemu vedomiu, že sa smiem smiať s tebou, nie proti tebe a že ty sa tiež smeješ so mnou, nie proti mne.

Pretože proti mne sa už smialo možno až príliš veľa ľudí. Moja bývalá trieda. Niektorí ľudia v tábore. Niektorí na krúžkoch. Niektorí, ktorí so mnou chodia do školy. A ešte dosť veľa ďalších. Od niektorých to veľmi bolelo. Od niektorých nie, buď preto, že už som si zvykla, alebo preto, že sa smiali zároveň aj so mnou.

Nenávidím, keď niekto rýpe do mojich kamarátov. Totiž keď do nich rýpe hnusne. Preto som ho odkázala do patričných medzí. Nech kľudne ryje do mňa, ja som si za tie roky už zvykla a prestala sa brať tak vážne. Ale pretože viem, ako veľmi to môže bolieť, chcem ostatných chrániť. Občas aj proti ich vôli. Preto mi treba povedať “Ja sa viem o seba postarať sám.” Lebo inak vás všetkých rozmaznám a sama sa potom zrútim ako stavba z karát.

Takže takáto som. Dúfam, že si tento článok aspoň niekto prečíta. A keď nie, tak vlastne žiadna škoda. Aspoň som si precvičila písanie na klávesnici.

Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…

Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….

A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….

a vzývá blábolení.

Ledové pláně már?

Smrti přec už není.

Jak hořké je dobro nezažíti!

A kolem davy tichých lidí

pějí písně beze slov.

Nezacinká ni kov o kov.

Ni jediný zvuk…

Přesto válečný hluk,

křik, řev, kvílení…

Tak pláčou zranění.

…

Je po bitvě.

A ta nerjkrásnější,

a ta nejhroznější,

ta, jež se nemá čeho bát,

pláče a mizí nadobro…

Radosť z jeho dotyku je iná. Krajšia a vzácnejšia. Je tak vzácna, že že som ju zažila prvýkrát pred viac ako štyrmi rokmi a znovu až teraz. Je tak neobvyklá, že som ju skoro nespoznala. Zmenila sa… Rovnako ako ja.

Dotkol sa ma už niekoľko krát. Každé ráno, keď sedím na tom ľadovom zábradlí a čakám na autobus, ktorým sa dostanem do školy. A dotýka sa ma nepretržito niekoľko nádherne dlhých a zároveň nespravodlivo krátkych chvíľ. A potom sa ma dotkne naposledy ten deň, silnejšie a dlhšie, aby mi dodal silu prežiť do ďalšieho rána, do ďalšej cesty do školy.

Som rada, že musím vstávať skôr a ešte takmer potme ísť na autobusovú zastávku. Väčšinou bežím, lebo musím stihnúť prísť na prestupnú stanicu dosť skoro, aby som stihla prípoj. A aby sa ma mohol znova dotknúť.

Možno tiež poznáte tie nežné, letmé dotyky z verejného miesta, kde sa stretávate každý deň a nemáte odvahu sa ani pozdraviť, lebo by si to niekto z vašich spoločníkov všimol. Sú krásne, vzácne a pritom všedné. A pomáhajú.

Dotyky úsmevu od niekoho, koho vôbec nepoznám, ale mám ho rada…

A to mě štve. Štve mě to stejně jako spousta dalších věcí na tomhle dni.  Třeba to, že nemůžu najít žádnou inteligentní taneční školu. Nebo to, že zítra píšeme dva testy a já se kompletně vykašlala na učení. Protože se mi prostě nechtělo. Jsem děsná. A štvu sama sebe, protože nevím co chci.

Neříkejte mi, že je to v mém věku normální. Já tohle dobře vím. Ale stejně mě to sejří. Prostě se chci v sobě vyznat. Nebaví mě, když jsem zmatená, nešťastná, zpruzená…. Nebaví mě to, že by se to dalo celé nazvat jedním slovem, ale já to tak prostě nazvat nechci. A tady to máte, nechci si něco přiznat. A to mě taky štve. Já prostě nechci bejt puberťačka, ktertou všechno sere, nevyzná se v sobě, neumí si některý věci přiznat a občas by chtěla utéct někam hrozně, hrozně daleko…

Chci prostě být stejná jako před půl rokem, bez jediného problému se vztahy se spolužáky, sama se sebou a bez jediné starosti s kluky…Jenomže to nejde a já jsem vlastně ráda, že je to jak to je. Protože to tak prostě být má a šmitec. Šlus. Finito.

DOHÁJE.

Možná opravdu jsem taková. A možná je to dobře. Nebo možná ne. Já nevím. Možná jsem právě ublížila někomu, na kom mi opravdu hrozně moc záleží. A možná si to  jenom namlouvám a ve skutečnosti je to všechno úplně jinak…

Mám krizi identity. Takže mě neberte příliš vážně. Klidně mě berte jenom jako puberťačku, která neví co chce a jednoduše se potřebuje najít a zařadit.

Ja verím v lásku, hudbu a silu slov. A mnohokrát som videla, že tie tri veci naozaj existujú.

Láska… Je vidno skoro všade. A nehovorím len o láske medzi mužom a ženou. Láskou myslím aj materinskú, súrodeneckú, vlasteneckú… A v konečnom dôsledku aj tú platonickú….

Hudba… Vlastne akákoľvek. Nech je to opera, klasická hudba, ľudové pesničky alebo aj najmodernejší rock, metal, hip-hop či rap… Nie všetky druhy hudby sa mi páčia, ale všetky si zaslúžia, aby ich niekto počúval. Pretože všetky piesne niečo vyjadrujú. Občas nie formu, ktorá sa nám páči, alebo ktorej dokonale rozumieme, ale každý tón nám má niečo povedať.

To je dôvod, prečo počúvam Elán, Tokio Hotel, Horkýže Slýže, Xindl X, Vanessu Mae aj Mozarta a iných starých majstrov. Jednoducho som zistila, že títo umelci vyjadrujú vo svojich dielach občas to isté, ale každý po svojom.

Sila slov… Slovo vie občas ublížiť viac, ako by človek čakal. Je to tím, že o sebe nevieme všetci navzájom všetko. A tak keď poviem, že nenávidím soboty, a pritom ich milujem, tak sa na mňa dosť veľa ľudí bude pozerať štýlom “O čom to dokelu točí?”, ale dvaja či traja sa budú rehotať spolu so mnou, pretože budú vedieť, o čo ide.

Viera v silu slov je jedným z dôvodov, pre ktoré píšem básne, poviedky, úvahy…. A je vlastne aj najušľachtilejší, pretože ostatné príčiny sú “Jednoducho ma to baví a robím to rada.”

Slovami chcem povedať ľuďom svoj názor na vec, slová sú jeden z mála spôsobov, ktorými spolu ľudia dokážu komunikovať. Slová sú krásne, ale aj škaredé. Môžu povzbudiť a potešiť, ale aj ublížiť. Každé slovo má svoj zmysel, i keď si ich občas vykladáme zle… A preto všetkých, ktorí si toto prečítajú chcem vyzvať: Prosím, hovorte všetko do srdca a nepoužívajte prázdne fráze!

obrazy z kruhů,

stékají po mém deštníku

pomalu dolů.

Vidím se v skleněné vitríně,

slza za slzou se mi z očí řine.

A ty víš, proč pláču

spolu s nebem,

víš, že přátelé byli

mým každodenním chlebem.

Nemůžu  na ně zapomenout.

Kéž si oni na mě vzpomenou…