Ten pocit čistoty. Ako keď som minule prišla z tábora. Skoro tri hodiny som sa sprchovala, mydlila a lúhovala v horúcej vode. Nechávala som stekať penu z vlasov po chrbte a kvapkať ju po molekulách na dno vane. Ale to teraz nieje dôležité.

Dôležité je to, že som včera mala zasa na chvíľu pocit, že viem, čo chcem. Včera, na chvíľu, sloveso mať v minulom čase. To znamená, že dnes už zasa neviem. A nemôžem si ani spomenúť, o čom som vlastne včera rozmýšľala. Mám pocit, že to bol vlastne len sen, o ktorom som si (ako aj o všetkých ostatných) myslela, že ho nezabudnem, a aj tak som ho zabudla. Lebo všetky sny sa zabúdajú. Okrem nočných mor.

Mám predsa niekoho iného.

A ty si cynik, ktorý nechce city.

A už vôbec nie ak by sa mali týkať mňa, dievčaťa, ktoré si si zvolil za “terapeutku”. I keď ňou nikdy byť nechcela.

Možno je to tou hudbou. Tím, že si púšťam klavírne skladby s menami ako “Love me.” Snáď. Lebo keby som sa do teba zamilovala, bolo by to zlé.

Teda dobré, ale zlé. Lebo si cynik, ktorí nechce city. Nemôžem si dovoliť k tebe niečo cítiť. Som tvoja pätnásťročná terapeutka.

Len som sa dostala do situácie, v ktorej som byť nikdy nechcela. Riešim s tebou tvoju najlepšiu kamarátku, ktorú vôbec nepoznám a donedávna som ani nevedela, ktorá z 15 dievčat vo vašej triede to je. A túto osobu s tebou mám riešiť? Nie. To nepôjde. Nechcem, nemôžem, na to nie som dosť… Objektívna? Informovaná? A čo ja viem, to je jedno, prosto toto nie.

Ahááá, ty ju potrebuješ a už nie si schopný bez nej fungovať? A je jediný človek, ktorého by si nezištne podržal? Úprimne, začínam žiarliť. Ale ona toho pre teba urobila oveľa viac ako ja. A je to tvoja kamarátka. Ja zastupujem terapeuta, čo som nikdy nechcela. Nevadí, pre teba čokoľvek. Nie preto, že by som ťa milovala, lebo to nieje pravda.

Neviem prečo. Prosto netuším. Ale chcem ti pomôcť. Potrebujem pomáhať ľuďom okolo seba, aby som bola šťastná a výkonná. Tá kombinácia, ktorá tebe vraj nefunguje a nikdy nefungovala. Buď nešťastný a výkonný, alebo šťastný a nevýkonný, tzn. idiot. No čo, jediné, čo som s týmto slovníkom mohla urobiť, bolo naučiť sa v ňom orientovať a neurážať sa, že mi nadávaš. Lebo od teba nechcem odísť a nechať ťa v tom samého. Nemôžem ťa nechať bez terapeuta, ktorý má kompetenciu ťa riešiť nula nula nič.

Už jen spolu. A každý sám s tím druhým až za bolavou hranicí jednotlivé osobnosti, jednotlivé mysli. Nikdo nikdy není schopný zcela pochopit. Nevidíme si do hlav. Proto nikdo nevidí, že Armin je bezruký a já se cítím modrá. Modrá jako hladina.

“Jsi modrá jako hladina,

jsi řeka, která usíná,

jsi jako nebe za úsvitu

a věříš na lži. Ze soucitu.

Na nemoci a uzdravení

a na hříchy a odpouštění.”

Na hříchy a odpouštění… Smím o sobě říct, že jsem odpustila? Ne… Já spíš… Zapoměla. Vzpomínky na bolest prostě vybledly. Nahrazují je nové. Bolestivější. Silnější. Citelnější. A stejně je vlastně necítím. Chci si rozbít klouby o autobusovou zastávku. Jako Armin, když potřeboval něco cítit. Chci cítit. Něco. Blízkost se to něco jmenuje.

Vždycky jde o blízkost.

Touha po blízkosti je prstýnek na malíčku Arminovy mámy a vtipy jeho sestry Gézy.

Touha po blízkosti je devět růží. Jsou to moje náramky a okousané nehty, které lezou na nervy všem včetně mě a nemůžu se jich zbavit.

Touha po blízkosti je nespočet lidí i psů čekajících na svůj zítřejší termín, ať je to termín čehokoli. Touha po blízkosti jsou exhibicionisti, nekrofilové, pedofilové a pedagogové, i naše školní úchylárna od slova uchýliti se.

Touha po blízkosti jsou Kovařík, Strážnej a Kalona a taky Tom alias pan V.A potom ještě soukromý humor, který nikdo nechápe a všichni ho odsuzují stejně jako spoilery.

Touha po blízkosti je plyšový medvěd Michal, pes Domino či Cody a úchylná košile, která předbíhá toho, kdo ji chce svlékat.

Touha po blízkosti jsou kopečky točené zmrzliny, lízátka, čokoláda, alkohol, cigarety a drogy.

Touha po blízkosti jsou sny, ze kterých vznikají tak špatné knížky a tak dobré filmy jako je Twilight.

Touha po blízkosti je čtyřnásobná Marylin Monroe, zvláštní úsměv Mony Lisy a Modrý monochrom, ve kterém jsou všechny umělecké záležitosti včetně šerosvitu, zlatého řezu nebo vyvážené kompozice barev.

Touha po blízkosti je zakrvácená žiletka v koupelně a naškrávaný vzkaz “Sorry <3″.

Touha po blízkosti je cynismus sedmnáctiletého doktora House a to, že se radši bavím s ním, abych nemusela řešit to, že existuju, že žiju a že mám krizi identity.

Touha po blízkosti jsou opuchlé oči a otisk polštáře na obličeji po cestě do školy. Touha po blízkosti jsou volby, ulejvání se z hudebky a chuť se jen tak nazdařbůh procházet.

Touha po blízkosti je ve všem. V tom, že působím namyšleně a možná taková opravdu jsem, v tom, že nejedu na tábor, ale na kempy, v tom, že půjdu do tanečních s Honzou, protože jsme dospěli. Touha po blízkosti je u soudu, na svadbě, na pohřbu.

Touha po blízkosti je i blízkost sama, společně s láskou, nenávistí, smutkem, slzami a smíchem.

Honza a já jsme si spolu a přitom každý sám prošli různými chvílemi. Nejdřív jsem ho chtěla, to mi bylo asi 11. Potom jsem ho nenáviděla, protože se mi smál a nechtěl mě a vůbec se ke mě choval jako všichni ostatní. Pak jsem ho nenáviděla ještě víc, protože já už začínala být nezištnou pomocnicí všech a on těm všem ubližoval a choval se jako největší hulvát na světě. Následně jsem ho rok neviděla. A oba jsme za ten rok jaksi vyrostli. Dospěli. Změnili se. Neříkám, že ve všem k lepšímu, ale… Jednoduše jsme se změnili.

Znovu jsem začala chodit na gymnastiku. Nejdřív mi zase nic nešlo a nudila jsem se, protože se tam nic pořádně nedělalo. Ani Honzy jsem si moc nevšímala, nechoval totiž ani hnusně, ani hezky. A potom jsem byla nemocná, a když jsem přišla na gymnastiku, zjistila jsem, že Honza tam pořád ještě je a že je vlastně fajn. Občas do mě napral moc velkou perdu při vybice a pak se ptal, jestli žiju a jestli to moc bolí. Někdy jsem si zase něco udělala z vlastní nešikovnosti a nevycvičenosti, a tehdy se ptal taky. Začali jsme se bavit. O obyčejných věcech, o škole, o propadání z matiky, o těhotné cvičitelce Míše, o mé tehdejší známosti… Tehdejší? Vždyť je to ani ne 14 dnů, co zkončila…

Ale to už zase odbíhám od tématu. Jednoduše a bez zbytečných kliček řečeno, zjistila jsem, že hulvát, kterého jsem znávala, se změnil v docela fajn člověka, se kterým se dá prodrbat všechno od školy přes tábor po taneční, do kterých spolu půjdeme.

A tak jsem od něj dnes dostala devět růží. Jsou krásné, každá má trochu jinou barvu, a nevoní. Ale jsou nádherné. Po období plném únavného vysvětlování, uklidňování sebe sama a sebeklamu, zařizování a používání diáře v takové míře, že už teď, na začátku března, je hrozně ohmataný, mě potěšil někdo, od koho bych to tak úplně nečekala, způsobem, který bych do něj ani omylem neřekla. Zvláštní. Celou cestu domů, dolů tou neskutečně dlouhou rovnou ulicí, jsem se usmívala jako blbeček a měla jsem hlavu zabořenou do kytice růží. Dvakrát jsem málem nabourala do sloupu. Ale ten pocit stojí za to.

Mám kamaráda, který mi donesl kytici růží. Jen proto, že jsem měla narozeniny. Dal mi najevo, že tu holku, která za ním nejdřív lezla, pak ho nesnášela, pak za ním znova lezla a pak ho nenáviděla, má vlastně rád. Ačkoli, možná má rád někoho úplně jiného. Nevím, jak moc jsem se v jeho očích změnila. Ale to teď není důležité. Mám někoho, koho napadlo mi dát růže. Koho napadlo, že bych to možná ocenila, když mám špatné období. Chvíli si vybral dobře. Obvykle se do takových lidí totiž bláznivě zamiluju a oni mě pak úplně nemusejí. Ale to teď nehrozí. Mám ho ráda, to ano. Taky mám občas pocit, že mu věřím jako nikomu jinému. Ale je to kamarád. Nejlepší, ale pořád kamarád. Ne bez možnosti na další rozvíjení našeho vztahu, samozřejmě, ale zatím kamarád.

Jsme kamarádi a mě to baví. Jen tak mluvit o věcech a přitom vědět, že skutečně mluvíme, ne jenom “vedeme řeči”. Věřím mu a myslím, že on věří mně. A vůbec, celé je to takové hezké.

Na nič. Dávajú človeku len falošný pocit, že by sa mohlo niečo zmeniť. Že rodičia možno konečne uznajú, že máš aj vlastný mozog a že to, čo robíš, má nejaký dôvod.

Mám pocit, že každým dňom, ktorým vo vlastných očiach vyrastiem, sa v očiach mojich rodičov stanem menšou. Nepoznajú ma. Nevedia, nad čím rozmýšľam. A to je dobre. Lebo keby to vedeli, mysleli by si, že ich potrebujem, aby som bola v pohode. Lenže mňa už nebaví poslúchať ich. Už nechcem byť ich dobré, slušne vychované dievčatko. Chcem byť nezávislá.

Sú fajn, dobre sa o mňa starajú. Ale ja sa potrebujem vedieť o seba postarať sama. Preto chcem ísť na tri roky do Francúzska. Preto som nechala Peťa. Preto… Preto v novom RPG hrám dievča, ktoré doma týrali a ona sa teraz o seba vie postarať.

Občas mám pocit, že sa tu udusím. Že ak neutečiem aspoň na hodinu preč, tak tu zostanem a zostarnem. Že ani keď budem mať 60 rokov, tak v očiach mojich rodičov nebudem dospelá.

A navyše dnes prídu najskôr krstní s dvojčatami a potom teta a ujo s malími. Moja izba znova nebude moja. Pred týždňom odišla starká. Tak sa sem zasa niekto nasáčkuje. Nevadia mi tí ľudia samotní. Vadí mi to, že už pomali ani neviem, čo je to mať chvíľu len pre seba, mať aspoň trochu súkromia.

Jednoducho… Všetko najlepšie k pätnástym narodeninám, Martinka! A nezabudni si to užiť!

V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.

Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.

Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.

Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.

Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.

Si ako počítač.

A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.

“Ty jsi vzhůru?” zeptala se tiše, když uviděla jeho postavu shrbenou u křídla.

“Ano… Nemůžu spát…” usmál se smutně a zadíval se jí do očí.

“Mám ti udělat kakao nebo čaj? Nebo bys chtěl něco jiného?”

“Ne… Potřebuju k usnutí jen jediné… Moct se na tebe dívat, jak usínáš v mém náručí… Vědět, že mi věříš a že se tě smím dotknout…” nepřestával se na ni dívat a dobře si všiml, že se kousla do rtu.

“Já… Už zase dělám něco špatně? Zase působím, jako bych ti nevěřila?” zeptala se a uhnula zrakem ke svíčce.

“Ano. Už zas se mi nedíváš do očí. Už zas mě nenecháš, abych tě pořádně políbil nebo zvednul a kousek poponesl. A večer, když jsem tě chtěl líbnout na tvář, jsi, i když už jsi spala, uhnula. Co se to děje?”

“Já nevím… Ale začaly mě znova trápit noční můry. Možná to bude tím…” odmlčela se a těkala pohledem z jednoho koutu pokoje do druhého.

“Půjdu… Půjdu udělat kakao,” řekla nakonec a zamířila ke dveřím do kuchyně.

“Nechoď,” zvedl se a chytl ji za ruku. “Chci být s tebou… Nic jiného…” pohladil ji po vlasech a dal jí ruku kolem pasu.

“Vždyť… Jsme spolu skoro pořád…” vzhlédla a podívala se mu do tváře.

“Ale… Mám pocit, jako bych byl sám… Pořád… Víš jak strašně dlouho jsme se spolu nesmáli?”

“Jak?”

“Nejmíň měsíc. Vždycky, když přijdeš domů, jen uděláš večeři a pak si jdeš lehnout. Zeptám se, jak ses měla a ty mi odpovíš, že jsi unavená, ale že to šlo. Nemluvíš se mnou, ani mě pořádně nepozdravíš, natož abys mi dala pusu.”

“Promiň. Předpokládám, že chceš, abych se s tebou vyspala?” zeptala se ironickým, zatrpklým tónem.

“Ne. Ne, tohle po tobě nechci, copak mě neznáš? Jen… Chybíš mi. Víc než když jsem tě třeba dva měsíce neviděl kvůli prázdninám. Chybí mi tvůj úsměv, tvoje pohlazení, je mi smutno, když mě nenecháš tě obejmout… Chtěl bych tě hýčkat, vzít do kina, na procházku ven, ale ty všechno odmítáš s tím, že si to stejně nezasloužíš…”

“Však také ne. Copak si někdo jako já, holka, co nedá svému příteli ani pusu, jak říkáš, zaslouží, aby ji měl ten kluk rád?” udělala pár kroků od něj.

“Myslím, že ano. Myslím… Kdysi jsi řekla, že když ti někdo ublíží, máš mu to odpustit a milovat ho víc než do té doby. Řídím se podle toho. Miluju tě. A chtěl bych ti to smět dávat najevo, ale k tomu je potřeba, abys mi to dovolila. A já si nejsem jistý, jestli to uděláš.”

“Copak… Jak o tom můžeš pochybovat? Já tě taky miluju…” po tváři jí skanula první slza.

Přitiskl ji k sobě a slíbal dalších několik kapek horké, slané vody.

“Já vím, vílo… Jen… Asi potřebuju, abys to dávala trochu víc najevo…”

“Pokusím se…” podívala se mu do očí, stoupla si na špičky a líbla ho na špičku nosu. “Čumáčku.”

“Hej, tak říkám já tobě!” rozesmál se a zvedl ji do náručí.

“No a?” vyplázla na něj jazyk.

“No be,” položil ji na postel a studenýma rukama jí zajel pod vytahané triko.

“Ne, notak… To strašně studí! A lechtá!” smála se a marně se bránila útokům jeho šikovných prstů.

“A co s tím mám jako dělat? Musím si ty ruce přeci nějak zahřát, abychom mohli přejít k příjemnějším věcem…” pomalinku jí vyhrnul vršek od pyžama a políbil ji na levé ňadro.

“Mmm… A prej že nechceš, abych se s tebou vyspala!” zasmála se a pohladila ho po vlasech.

“Sakra, prokouklas mě…” rozesmál se a pak zvážněl. “Jestli to nechceš, tak nemusíš… Můžeš se jen stulit a usnout…”

“Naneštěstí pro tuhle možnost jsem začala mít chuť. Na tebe.” Políbila ho a usmála se.

“Hm… S tím by se asi mělo něco udělat, viď?” líbnul ji na krk, pohladil ji po vlasech a pak se začal pomalu prolíbávat níž a níž…

Prečo? Neviem. Asi len preto, že proste chcem. Potrebujem to. Potrebujem vnímať tiché dotyky cudzích prstov na klavírnych klapkách. Potrebujem cítiť vôňu huslí, ktoré hrali pred mnohými dňami tak strašne ďaleko odo mňa…

Chcela by som vstať, obliecť sa a ísť do vedľajšieho mesta… Túlať sa v hmle a držať sa za ruky s človekom, na ktorom mi veľmi záleží… Lenže nemám síl. Nedokážem ani len si uvariť ďalší čaj. Nie som chorá. Iba proste nevládzem.

Som hrozne unavená, ale nechcem spať.  Jednoducho chcem robiť niečo aspoň trochu užitočné. Chcem vám týmto niečo povedať. Najlepšie je, že ani ja neviem čo. Možno to, že som zaľúbená. Možno to, že som hlúpa. Možno to, že som naivná. Možno to, že ma baví byť taká. Možno niečo celkom iné. Nemám potuchy.

Ani poletuchy, kým sa spýtaš.

Asi by som sa mala ponoriť do sveta snov. Mala by som sa poddať tomu nežnému chlapcovi menom spánok. Mala by som… Nerada robím veci, ktoré by som mala. Prečo? Len preto, aby som niečomu odporovala. Aby som sa správala aspoň trochu ako pubertiačka. Aby nemal právo mi hovoriť, že jednoducho nemôžem mať necelých pätnásť. Že tak, ako sa správam, sa dievčatá v mojom veku nesprávajú. Že som na svoj vek tak vyspelá, že si občas pripadá mladší.

Išiel sa prejsť so psom. Chcela by som ísť s ním, rozbehnúť sa do zahmlenej tmy, aby ma hľadal a aby sa o mňa bál. Aby sa mu uľavilo, keď by ma našiel. Ale musel by ma nájsť. Lebo ak by ma nenašiel, tak by som sa stratila už navždy, a to nechcem.

Chcem zostať v tomto svete, vo svete, ktorý poznám a viem sa v ňom pohybovať. Možno preto sa mi dnes nechce zaspať a nechať sa pobozkať snami. Možno aj preto, že moje pery patria niekomu inému. Pretože platí pravidlo “Čo je moje, to je tvoje.”

Áno, tá druhá verzia je tiež pekná, ale sem sa nehodí. Je príliš… vtipná? Asi. A aj tak ju sem dám, lebo chcem, aby sa vedelo, o čom a na čom sa zabávame. Takže: “Čo je tvoje, to je moje, a čo je moje, do toho ťa nič.”

Vždy sa na tom smeješ. Smeješ sa nákazlivým smiechom, keď sa smeješ ty, musím sa aj ja. Nedokážem odolať tomu krásnemu vedomiu, že sa smiem smiať s tebou, nie proti tebe a že ty sa tiež smeješ so mnou, nie proti mne.

Pretože proti mne sa už smialo možno až príliš veľa ľudí. Moja bývalá trieda. Niektorí ľudia v tábore. Niektorí na krúžkoch. Niektorí, ktorí so mnou chodia do školy. A ešte dosť veľa ďalších. Od niektorých to veľmi bolelo. Od niektorých nie, buď preto, že už som si zvykla, alebo preto, že sa smiali zároveň aj so mnou.

Nenávidím, keď niekto rýpe do mojich kamarátov. Totiž keď do nich rýpe hnusne. Preto som ho odkázala do patričných medzí. Nech kľudne ryje do mňa, ja som si za tie roky už zvykla a prestala sa brať tak vážne. Ale pretože viem, ako veľmi to môže bolieť, chcem ostatných chrániť. Občas aj proti ich vôli. Preto mi treba povedať “Ja sa viem o seba postarať sám.” Lebo inak vás všetkých rozmaznám a sama sa potom zrútim ako stavba z karát.

Takže takáto som. Dúfam, že si tento článok aspoň niekto prečíta. A keď nie, tak vlastne žiadna škoda. Aspoň som si precvičila písanie na klávesnici.

Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…

Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….

A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….