Archive for the ‘Pocity’ Category
Statočná? Snáď…
Je ti nanič. Bolí ťa hlava, brucho, chrbát… Srdí ťa, že si nenechala Erika, aby ti popukal chrbticu, srdí ťa, že si nechceš ničiť zdravie a dať si tabletku, srdí ťa, že nemôžeš byť s Ním, lebo je chorý…
V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.
Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.
Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.
Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.
Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.
Si ako počítač.
A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.
Posted in 
Tags: 
Dneska večer chci být rebel…
Dneska večer mám chuť bejt rebel. Chci se oblíct do černýho koženýho oblečení, pustit si deathmetal na plný pecky a poslat doprdele všechny, kterejm to bude vadit… Chci rozkopnout steelkou okno, vyběhnout do noci a posprejovat svoji starou základku… Chci poslat neoblíbené učitelce dopis ve znění “Ještě jednou mi dáš kouli a zmlátim tě, ty krávo!” Chci se zhulit, ožrat a pak si někoho úplně cizího přitáhnout domů… Ať maj naši taky nějakou srandu a ať si uvědoměj, že můžu bejt i taková…
Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…
Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….
A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….
Dotyk
Dotkol sa ma. On. Ten, ktorého všetci poznajú, ale nikto o ňom nevie. Nič nepovedal, nič neurobil, len sa ma dotkol. Dotkol sa mojej tváre, môjho tela, mojej duše. A ja som zacítila niečo, čo som už dlho nezažila. Pravú, nefalšovanú radosť, tiché chvenie srdca, ktoré zrazu nevie čo s energiou. Radosť, ktorá sa v ničom nepodobá radosti, ktorú zažívam každý deň s kamarátmi. Pretože tá je len na chvíľu, potom sa na ňu zabudne, aby ju mohla nahradiť ďalšia z mnohých.
Radosť z jeho dotyku je iná. Krajšia a vzácnejšia. Je tak vzácna, že že som ju zažila prvýkrát pred viac ako štyrmi rokmi a znovu až teraz. Je tak neobvyklá, že som ju skoro nespoznala. Zmenila sa… Rovnako ako ja.
Dotkol sa ma už niekoľko krát. Každé ráno, keď sedím na tom ľadovom zábradlí a čakám na autobus, ktorým sa dostanem do školy. A dotýka sa ma nepretržito niekoľko nádherne dlhých a zároveň nespravodlivo krátkych chvíľ. A potom sa ma dotkne naposledy ten deň, silnejšie a dlhšie, aby mi dodal silu prežiť do ďalšieho rána, do ďalšej cesty do školy.
Som rada, že musím vstávať skôr a ešte takmer potme ísť na autobusovú zastávku. Väčšinou bežím, lebo musím stihnúť prísť na prestupnú stanicu dosť skoro, aby som stihla prípoj. A aby sa ma mohol znova dotknúť.
Možno tiež poznáte tie nežné, letmé dotyky z verejného miesta, kde sa stretávate každý deň a nemáte odvahu sa ani pozdraviť, lebo by si to niekto z vašich spoločníkov všimol. Sú krásne, vzácne a pritom všedné. A pomáhajú.
Dotyky úsmevu od niekoho, koho vôbec nepoznám, ale mám ho rada…
Psala bych… Psala bych až bych brečela….
… Ale není o čem…
A to mě štve. Štve mě to stejně jako spousta dalších věcí na tomhle dni. Třeba to, že nemůžu najít žádnou inteligentní taneční školu. Nebo to, že zítra píšeme dva testy a já se kompletně vykašlala na učení. Protože se mi prostě nechtělo. Jsem děsná. A štvu sama sebe, protože nevím co chci.
Neříkejte mi, že je to v mém věku normální. Já tohle dobře vím. Ale stejně mě to sejří. Prostě se chci v sobě vyznat. Nebaví mě, když jsem zmatená, nešťastná, zpruzená…. Nebaví mě to, že by se to dalo celé nazvat jedním slovem, ale já to tak prostě nazvat nechci. A tady to máte, nechci si něco přiznat. A to mě taky štve. Já prostě nechci bejt puberťačka, ktertou všechno sere, nevyzná se v sobě, neumí si některý věci přiznat a občas by chtěla utéct někam hrozně, hrozně daleko…
Chci prostě být stejná jako před půl rokem, bez jediného problému se vztahy se spolužáky, sama se sebou a bez jediné starosti s kluky…Jenomže to nejde a já jsem vlastně ráda, že je to jak to je. Protože to tak prostě být má a šmitec. Šlus. Finito.
DOHÁJE.
Možná neumím být sobecká….
Možná nedokážu nepomoct někomu, když vidím, že pomoc potřebuje… Možná nedokážu překousnout, když moji pomoc odmítne… Možná nedokážu někomu schválně ublížit…
Možná opravdu jsem taková. A možná je to dobře. Nebo možná ne. Já nevím. Možná jsem právě ublížila někomu, na kom mi opravdu hrozně moc záleží. A možná si to jenom namlouvám a ve skutečnosti je to všechno úplně jinak…
Mám krizi identity. Takže mě neberte příliš vážně. Klidně mě berte jenom jako puberťačku, která neví co chce a jednoduše se potřebuje najít a zařadit.
Msta
Msta. To slovo pálí jako kulka, která před chvílí prolétla papírovým terčem. Zatím jen papírovým, tím, který mě uvyká naslouchat výkřikům revolveru. Možná to bude trvat roky, než se připravím na své poslední výstřely. Možná i celý život…
Nevadí, já mám čas.
Nemám z nich strach. Budou dva, jeho a můj, a budou stejné jako tisíce jiných. A budou poslední.
Potom už nikdy neuslyším zaskřípění kohoutku při natáhnutí, ani duté klapnutí při výstřelu. Pak už mi nikdy rukou nepotřese zpětný ráz, pak už nikdy neucítím střelný prach….
Snad bych toho měla litovat, snad bych se neměla chtít vzdát toho, co mne naplňovalo po celý život. Ja však budu celou tu dobu střílet, budu se dlouhá léta moct nořit do ostrých slov básně, kterou pistole šeptá tak nahlas…
Možná pak budu ráda, že skončily ty bezesné noci, kdy jsem po půlnoci vyběhla do pustiny jen s revolverem v ruce a pokoušela se zjizvit měsíci poďobanou tvář ještě více….
Možná pak konečně budu moci usnout….
Nasledujem ťa, chápem… Odpusť
Necítim výčitky a nebojím sa, že by sa mohla vrátiť a pomstiť sa za ponúknutú pomoc. Síce také veci robila, možno ma dokonca nenávidela za priateľstvo, ktoré som jej dala. Ale to nevadí, pretože ja sa nemusím znížiť k schovávaniu môjho vnútra za jazvy a rany.
Jedna spomienka ma ale veľmi bolí. Jej telo v kaluži žiarivo červenej krvi. Prečo som ju musela nájsť práve ja? Kto to takto zariadil? Bojím sa, že sa mi ten obraz vráti v snoch a bude ma prenasledovať. A ten strach plodí smútok a pocit samoty, pretože v tomto som naozaj sama.
Jediný, kto mi môže pomôcť, je tá studená, ostrá, nepriateľská. Beriem ju do dlane a prezerám si ju. Odrazu vyzerá dôveryhodne a milo, a ja sa jej chcem zveriť.
“Neboj sa, povedz mi, čo ťa trápi, prečo každý večer tŕpneš od strachu, že sa vráti?” šepká podmanivo. Mám pocit, ako by mi sama viedla ruku, ako by sama hľadala miesto na zápästí.
Prepáč, dievča, že som ťa odsudzovala a chcela ti pomáhať. Teraz už chápem…
Sneží… a oni našli príbeh
Vločky snehu vytvorili na špinavom parapete obrazec. Možno je to číslo štyri, možno blesk, a možno dokonca pokrútený, pokrivený človek. Áno, možno je to obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.
Ale možno nieje zlý, iba ho nikdy nikto nedokázal pochopiť, nikto mu nedal to, na čo má každý nárok, nikto ho nemal úprimne rád. A teraz, teraz si to vynahradzuje sám, snaží sa rozdávať to, čo nikdy nemohol dostať.
Chce byť ako ostatný, ale minulosť mu stále dáva pocit, že je menej dôležitý, menej potrebný ako ostatní ľudia, ostatné bytosti.
Ale aj tak ho niekto potrebuje, je to tá, ktorá rozdávanie priateľstva a lásky potrebuje k životu rovnako ako vzduch. Keď ho spoznala, nenávidela ho, liezol jej na nervy. Ale teraz sa to zmenilo. Každý pondelok je pre ňu dôležitejší ako čokoľvek na svete. Vtedy ho uvidí. Celý týždeň nežije pre nič iného, len pre pondelok, pre deň, ktorý väčšina jej priateľov nenávidí. Pretože ona ho musí vidieť a počuť, aj keď je niekedy hrubý, neohrabaný, chová sa podivne a hlúpo. Jej to nevadí.
Je pondelok. Znovu ho uvidí. A on ju tiež. Budú sa rozprávať, budú priatelia. To je viac ako čokoľvek iné, viac ako keby boli každý priateľ sám sebe.
Už dopadla prvá snehová vločka, prvý závan vetra jej rozhodil vlasy. Chytil ju za ruku, usmiala sa na neho. Sedeli na zastávke, v tme, zime a nepomenovatelnej veci, pocite, ktorý nikto nepozná, nikto o ňom nevie.
Vločky vytvorili na špinavom chodníku obrazec. Už to nieje číslo štyri, blesk, a a dokonca ani pokrútený, pokrivený človek. Nie, už to nieje obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.
Je to obraz dvoch bytostí, protikladov, ľudí, ktorých spojila nenávisť a láska. Už to nieje mladík, ktorý sa stal dvomi osobnosťami v jednom tele, ani to nieje nešťastné, láskavé dievča. Je to jeden tvor, jedna silná osoba v dvoch telách, je to spojenie lásky a nenávisti, jediné zobrazenie, zosobnenie absolútnych protikladov.