Archive for the ‘Úvahy’ Category

PostHeaderIcon You have to go and go

No more moves, no more roads. You have only one way to go, and you have to walk to the distance, so far far away… Maybe it’s a kingdom from a fairytale, maybe it’s just a place far far away, without name, without motivation to get there. But you still go, walk, one step by another. You want to meet someone, who will either turn and walk with you, or who will make you go with him. You hope it’ll be the second possibility, ’cause you have no idea where are you going and what will happen in the end…

PostHeaderIcon Kde ti rodiče jsou, když je puberťák zrovna potřebuje?

Když člověk potřebuje od rodičů jednou poradit se zásadním rozhodnutím, mají zrovna práci.
Toto není výčitka, to je konstatování faktu. Faktu, který mě bolí. Až tak, že jsem se rozhodla sama. Nikam nejedu, zůstanu srabem a nezměním svůj život. Tečka, šlus.

Hlavně že mě jako první napadlo “Když tam pojedu, strašně dlouho neuvidím jistého člověka.” Holka, to si říkáš psycholog? Seriously? To tě nenapadlo, že když už jsi se jednou rozhodla a teď po tobě to rozhodnutí chtěli zase a tebe napadlo TOHLE, že tvoje podvědomí tam asi fakt nechce? Blik? Ty seš ale chytrá, ty pitomá…

Je to úžasná možnost, otevřelo by mi to dveře do světa, poznala bych nové lidi, naučila se výtečně francouzsky, potom bych mohla jít na Sorbonne nebo třeba do Anglie na Cambridge… Počkat, Cambridge už tu jednou byla v podobě ambice jisté osoby….
Ne, vážně ne. Já nejsem ambiciózní. Vlastně jsem docela puťka, usedlá, rodinně založená (to je pokus o vtípek), tolerantní a starostlivá. A mám strach ze změn.

PostHeaderIcon No jasně! Už vím! On totiž neměl dolíčky ve tvářích!!!

Říká se, že se člověku líbí vždy určité typy lidí opačného pohlaví. Osobně očividně preferuju kluky s dolíčky ve tvářích, oblečené v pohodlném oblečení a alespoň trochu sebevědomé, kteří jsou sice ochotní, ale ne vlezlí. Pokud bych ještě mohla prosit, ať se  zajímá o mystiku, tarot a tak, a budu úplně spokojená.

Takže zde vlastně máme důvod, proč se mi líbí Tom Felton, Will Smith, Pierce Brosnan… (Konečně si aspoň zjistím jména svých oblíbených herců, vidíte, k čemu všemu je to psaní dobré?) A taky důvod, proč se mi nepovedl poslední vztah. On totiž dotyčný neměl dolíčky ve tvářích.

Ano, zní to povrchně, ale je to pravda. Prostě po momentu “ach bože, on mě někdo chce!” přišly chvíle, kdy pro mě už neměl až takovou přitažlivost. A pak přišly ty další věci, ale to není důležité. Každopádně základní problém byla neexistence dolíčků v jeho tvářích.

Jistě, je to něco, co někteří kluci mají a jiní ne, takže je tenhle můj oblíbený rys nespravedlivým znevíhodněním, ale… Život není spravedlivý. Nikdy.

Tohle moje zjištění samozřejmě neznamená, že když dotyčný nebude mít dolíčky ve tvářích, ani s ním nepromluvím, ovšem pokud mi na něm bude ještě něco vadit, bude to pro mě nejspíš znakem zůstat “jen” přáteli. Tedy, pro mě je momentálně přátelství silnější pouto s mužem než láska, ale o tom až jindy…

Pročež – pánové s dolíčky, nebojte se mě, a by nez nich taky ne. Jenom jsem zjistila, co a jak, a potřebovala jsem se o to s někým podělit 😉

PostHeaderIcon Žij dnešek, očekávej zítřek, ale pozítří už nech náhodě, ať si má s čím hrát.

“Mě to taky mrzí, ale je pro mě důležitější to někam v životě doáhnout, než si jeden rok na střední užít muzikál…”

Vysvětlení jednou větou: kamarádka se vykašlala na svou roli v muzikálu. Má k tomu logické důvody, chce se dostat na Cambridge a vůbec… Ale. Neslučuje se to s mým míněním. A není to vůči zbytku souboru fér. Rozhodně jí to nebudu rozmlouvat, dokonce jí budu psychickou podporou při učení a tak, ale mám na to trochu jiný názor. Pro mě totiž je důležitější si užívat tenhle den, týden a případně měsíc, těšit se, co mě čeká za měsíce dva a vědět, že když se mi jako mladé holce něco stane, nebudu litovat, že jsem se zbytečně hnala za něčím, čeho stejně nebudu moct dosáhnout.

Neříkám, že není dobré být ambiciózní a že plánovat je pitomost, ale zase s mírou. Dobře, Cambridge je něco, co se musí naplánovat ty čtyři roky předem a soustředit se na to jako na cíl snažení, jenže já asi nejsem dostatečně ctižádostivá, abych to pochopila. Pro mě je v tomhle konkrétním momentě cílem užít si dnešní den. Pomůžu na zahradě, porýpeme do sebe navzájem s bráchou, v pět si půjdu zahrát fotbal a v deset večer už budu ležet unavená a vykoupaná v posteli a budu spát jako dudek. A budu se těšit na zítřek a přemýšlet, co mi svět připraví pozítří.

Samozřejmě že řeším třeba následující školní rok – mám zařízené, od koho koupím učebnice, zaplacené taneční a naplánovanou výplň víkendů na celé září. Taky přemýšlím, že bych chtěla zkusit lezení na stěně, ale to je spíš ve hvězdách než že by to byl opravdový a jasný cíl.

Neřeším, co bude za dva měsíce, jak budu zvládat učení, jestli seženu všechny knížky do školy. Až bude problém, bude a já ho vyřeším. Možná budu sice potřebovat pomoc, ale nakonec to zvládnu. Takže dnes žiju, na zítřek se těším a s pozítřím ať si ještě trochu pohraje náhoda.

PostHeaderIcon My? aneb vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo štěstí…

Tiše ležím ve tmě a přemýšlím o nás. O tom, jestli máme budoucnost.

Jestli se budeme spolu učit tančit. Waltz, cha-chu, tango, rumbu.

Jestli spolu někdy budeme tančit i vodorovné mambo.

Jestli se nerozejdeme po první hádce.

Jestli tě třeba časem nezačne štvát, že jsem jaká jsem a neumím se změnit.

Jestli ti nezačne lézt na nervy moje věčná starostlivost.

Jestli se vyplní tvůj sen o vybírání prstýnku.

Jestli si předemnou někdy klekneš na jedno koleno.

Jestli se díky tobě budu moct obléct do bílých šatů.

Jestli spolu jednou budeme bydlet.

Jestli ti budu moct vařit, prát, žehlit.

Jestli si na sebe prostě jen nezvykneme.

Jestli se budeme umět mít rádi “dokud nás smrt nerozdělí”…

Nechci po tobě, abys to poslední vyplnil sám. Pomůžu ti, pokud to půjde. Udělám pro to maximum. Snad to dokážu.

….

Tohle jsem napsala asi tak před 8 měsíci.  Tehdy jsem ještě věřila, že láska existuje a že je jednoduché ji dosáhnout. Změnila jsem se, vyrostla jsem z toho. Kvůli těm pár zkušenostem je nedovolím, zakážu, nesmím. Protože to nefunguje. Nikdy, nikomu, nijak. Protože některé děsí představa, že zůstanou s jedním a tím samým člověkem celý život, jiní se zase bojí zodpovědnosti. Protože láska bolí.

PostHeaderIcon Že názov ;)

Narcisticky jsem si přečetla celý svůj blog. Od začátku do konce. A shledala jsem několik zajímavých skutečností.

Naivní myšlenka, že mé popisy jsou dobré a zajímavé, selhala. Mirek je totálně špatný počin, téměř zločin, ale každý nějak začínal. Ještě hloupější nápad – Paní posmrtná – byl pouze neúspěšným pokusem o delší dílo, povídku, která by měla alespoň deset stran. Má hezké, povedené chvilky, ale všeobecně jí bolestně chybí dokončení, kterého se nejspíš nedočká.

Dalším milníkem je pokus o úvahu o mých dvou mateřských jazycích – protože čeština i slovenština jsou mi mateřskými jazyky zcela rovnocenně. Slovenština mě vychovává k dobrotě, lásce a obětavosti, a čeština k sobectví, zkušenostem a pepři v životě.

S některými mými básněmi už asi půl roku nesouhlasím – inu, člověk stárne (v mém případě spíše dospívá), a tím pádem má více a více zkušeností. Prostě přestávám být tak naivní, jako jsem byla, když sněžilo, a oni našli příběh.

Následovalo ale velmi příjemné překvapení, když jsem objevila výpověď o životě v casinu a o návratu z vězení. Ač je to výborné dílko, úplně jsem na něj zapoměla, což je vskutku trestuhodné. Je v něm totiž obsažen notný kus vzpomínek na loučení se s táborem a tedy loučení se s mnohými dětskými věcmi, které jsem tehdy musela v rámci stárnutí opustit.

Dalším příjemným zjištěním bylo, že mstít se zatím nechci vůbec nikomu. Pokud ale budu chtít, rozhodně to udělám podle onoho starého, ale krásného, vlastnoručně psaného návodu.

Vzdychání ještě velmi nedospělé naivky nad o něco starším a proto přitažlivým chlapcem… Nu, proč si nezavzpomínat a následně se neutvrdit v tom, že je pitomec, že? Pročež jsem vzala velmi zavděk obecnými a jednoduchými úvahami o životě, jinak by mě další článek dorazil.

A pak přišla ta rána. Vzpomínka na to, co bylo hezké. Na úsměv. Na pohled. A na ty následky. Na všechny. Au, to bolelo. A možná to taky byl důvod, proč jsem si sice vzpoměla, že při chtění rebelit jsem brečela jak malá, ale teď už jsem neuronila ani slzičku.

Znova se objevila dvojice Oni. A pak devítka růží, touha po blízkosti a několik článků, které byly a jsou dopisy jednomu jedinému člověku. Doufám, že si je nepřečte.

Po tomhle všem už jen s láskou dělaný domácí úkol, a pláč a pláč a pláč… Pohyb, hudba, kapky a déšť… Všechny spolu trochu souvisí. Celé zakončené crazy slovenským výlevem, protože mi fakt šíblo.

Žádná z kritik není důvodem, abych některý z článků smazala, protože všechny jsem psala já a všechny o mně něco říkají. Takže se nebojte, já si sice zanadávám, ale to je tak všechno.

PS: Skuste tu občas nechat i nějaký ten kometnář, takhle mě to deprimuje.

PostHeaderIcon Jeblo mi. And happiness is like peeing in your pants, but without that great explanation.

Vyjadrujem sa jak tatárka. “Až nemusíme, nemusíme.”

Píšem jeden status, druhý, tretí. Chce sa mi spať, bolí ma oko a vyzerám, že som celý deň plakala. A začala som byť citlivá na prievan. A šak nevadí, september je ďaleko. A kým sa budem vydávať, zahojí sa to. Ako to očkovanie tej krave.

Musím sa pochávliť, cvičila som. Neviem koľko brušákov. Neviem ako dlho. Je to jedno. Ide o tie endorfíny a o to, že som sa potrebovala strašne spotiť. A teraz spácham strašnú vec. Dnes večer sa mi už nechce kúpať, takže taká spotená pôjdem spať. Hurá.

Happiness is like peeing in your pants. Everyone can see it, but only you can feel it´s warmth.

PostHeaderIcon Na čo sú dobré narodeniny?

http://www.youtube.com/watch?v=NxwOf6RZAAs&list=PL23A76C430F5A8D9F&feature=mh_lolz

Na nič. Dávajú človeku len falošný pocit, že by sa mohlo niečo zmeniť. Že rodičia možno konečne uznajú, že máš aj vlastný mozog a že to, čo robíš, má nejaký dôvod.

Mám pocit, že každým dňom, ktorým vo vlastných očiach vyrastiem, sa v očiach mojich rodičov stanem menšou. Nepoznajú ma. Nevedia, nad čím rozmýšľam. A to je dobre. Lebo keby to vedeli, mysleli by si, že ich potrebujem, aby som bola v pohode. Lenže mňa už nebaví poslúchať ich. Už nechcem byť ich dobré, slušne vychované dievčatko. Chcem byť nezávislá.

Sú fajn, dobre sa o mňa starajú. Ale ja sa potrebujem vedieť o seba postarať sama. Preto chcem ísť na tri roky do Francúzska. Preto som nechala Peťa. Preto… Preto v novom RPG hrám dievča, ktoré doma týrali a ona sa teraz o seba vie postarať.

Občas mám pocit, že sa tu udusím. Že ak neutečiem aspoň na hodinu preč, tak tu zostanem a zostarnem. Že ani keď budem mať 60 rokov, tak v očiach mojich rodičov nebudem dospelá.

A navyše dnes prídu najskôr krstní s dvojčatami a potom teta a ujo s malími. Moja izba znova nebude moja. Pred týždňom odišla starká. Tak sa sem zasa niekto nasáčkuje. Nevadia mi tí ľudia samotní. Vadí mi to, že už pomali ani neviem, čo je to mať chvíľu len pre seba, mať aspoň trochu súkromia.

Jednoducho… Všetko najlepšie k pätnástym narodeninám, Martinka! A nezabudni si to užiť!

PostHeaderIcon Statočná? Snáď…

Je ti nanič. Bolí ťa hlava, brucho, chrbát… Srdí ťa, že si nenechala Erika, aby ti popukal chrbticu, srdí ťa, že si nechceš ničiť zdravie a dať si tabletku, srdí ťa, že nemôžeš byť s Ním, lebo je chorý…

V mysli kričíš jednu nadávku za druhou, ale navonok sa usmievaš, si milá ku všetkým okolo. Smeješ sa a debatuješ o zaujímavých veciach.

Nenecháš nikoho, aby videl, ako zle ti v skutočnosti je. Nedokážeš to. Nechceš si nechať pomôcť, potrebuješ si dokázať, že si žena a ako žena zvládneš vydržať všetku tú bolesť a hnev.

Začína ti byť naozaj zle, tak len pozeráš krasokorčuľovanie, chvíľu žehlíš a potom si ešte pozrieš Matrix.

Máš chuť niekam utiecť a vykričať sa z toho, čo ti je. K fyzickej bolesti sa pridala ešte psychická. Zúriš, smútiš, dusíš sa vlastnými pocitmi, i keď ich nevieš pomenovať.

Dáš si sprchu, umyješ si vlasy, oholíš nohy, ale to, v čo si dúfala, sa nestalo. Bolesť sa neodplavila spolu so špinou. A neodplavili sa ani pocity. Ale ty sa ďalej usmievaš a tváriš sa, že je všetko super. Sadneš k počítaču s túhou sa z toho celého vypísať, ale ani to sa ti nepodarí, len sa z bolesti stáva apatia, objektívna odtrhnutosť od všetkého, čo sa v tebe deje. Robíš si vlastný psychologický profil, dopĺňaš doňho ďalšie dáta.

Si ako počítač.

A vieš, že akonáhle si ľahneš do postele, nastavíš budík a zhasneš, vrátia sa do teba všetky bolesti a zlosť. A ty zažiješ ďalšiu rozzúrenú noc bezo snov. A ráno sa budeš zasa usmievať a predstierať, že ti je výborne a všetko je oukej. Pretože si aká si.

PostHeaderIcon Dneska večer chci být rebel…

Dneska večer mám chuť bejt rebel. Chci se oblíct do černýho koženýho oblečení, pustit si deathmetal na plný pecky a poslat doprdele všechny, kterejm to bude vadit… Chci rozkopnout steelkou okno, vyběhnout do noci a posprejovat svoji starou základku… Chci poslat neoblíbené učitelce dopis ve znění “Ještě jednou mi dáš kouli a zmlátim tě, ty krávo!” Chci se zhulit, ožrat a pak si někoho úplně cizího přitáhnout domů… Ať maj naši taky nějakou srandu a ať si uvědoměj, že můžu bejt i taková…

Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…

Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….

A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….

Rubriky