Archive for the ‘Sny a iluze’ Category

PostHeaderIcon Pád

Skočit a vědět, že nedopadnu.
Jaké by to bylo?
Prostě jen skočit dolů, do nekonečné hlubiny, poznat, co to je, ta ležatá osmička, kterou nás nutili psát do špičatých závorek.
Nechat se hladit po tváři vzpomínkami, dovolit větru, ať mě rozcuchá, vypadat, jako bych právě vstala z postele po dlouhé lekci vodorovného mamba.
Tma osuší slzy, když mi bude chybět možnost konečně se zastavit o tvrdou, ale známou zemi. “Neboj se,” zašeptá vzduch vonící po svobodě a páchnoucí jako kobka zároveň. “Neboj se, nedopadneš, neublížíš si…”

Nechci skočit, ani spadnout. A pokud musím, chci dopadnout. Nekonečno bolí víc než rozbitá kolena…

PostHeaderIcon Blízkost a touha po ní

Nikdo z nás by si nevybral svého rodiče nebo sourozence za životního partnera, to je normální a tak je to správně. Jenže já občas potřebuju aktivně nemít nikoho kromě toho, s kým jsme se našli a navzájem si vybrali toho druhého. Potřebuju si aktivně nevybírat svého rodiče a sourozence za životního nebo momentálního partnera, tzn. potřebuju jít ven, někoho políbit a nechat si od něj říct “Miluju tě a už nikdy nemusíš zpátky, budeme už jen spolu.”

Už jen spolu. A každý sám s tím druhým až za bolavou hranicí jednotlivé osobnosti, jednotlivé mysli. Nikdo nikdy není schopný zcela pochopit. Nevidíme si do hlav. Proto nikdo nevidí, že Armin je bezruký a já se cítím modrá. Modrá jako hladina.

“Jsi modrá jako hladina,

jsi řeka, která usíná,

jsi jako nebe za úsvitu

a věříš na lži. Ze soucitu.

Na nemoci a uzdravení

a na hříchy a odpouštění.”

Na hříchy a odpouštění… Smím o sobě říct, že jsem odpustila? Ne… Já spíš… Zapoměla. Vzpomínky na bolest prostě vybledly. Nahrazují je nové. Bolestivější. Silnější. Citelnější. A stejně je vlastně necítím. Chci si rozbít klouby o autobusovou zastávku. Jako Armin, když potřeboval něco cítit. Chci cítit. Něco. Blízkost se to něco jmenuje.

Vždycky jde o blízkost.

Touha po blízkosti je prstýnek na malíčku Arminovy mámy a vtipy jeho sestry Gézy.

Touha po blízkosti je devět růží. Jsou to moje náramky a okousané nehty, které lezou na nervy všem včetně mě a nemůžu (nebo nechci?) se jich zbavit.

Touha po blízkosti je nespočet lidí i psů čekajících na svůj zítřejší termín, ať je to termín čehokoli. Touha po blízkosti jsou exhibicionisti, nekrofilové, pedofilové a pedagogové, i naše školní úchylárna od slova uchýliti se.

Touha po blízkosti jsou Kovařík, Strážnej a Kalona a taky Tom alias pan V. A potom ještě soukromý humor, který nikdo nechápe a všichni ho odsuzují stejně jako spoilery.

Touha po blízkosti je plyšový medvěd Michal, pes Domino či Cody a úchylná košile, která předbíhá toho, kdo ji chce svlékat.

Touha po blízkosti jsou kopečky točené zmrzliny, lízátka, čokoláda, alkohol, cigarety a drogy.

Touha po blízkosti jsou sny, ze kterých vznikají tak špatné knížky a tak dobré filmy jako je Twilight.

Touha po blízkosti je čtyřnásobná Marylin Monroe, zvláštní úsměv Mony Lisy a Modrý monochrom, ve kterém jsou všechny umělecké záležitosti včetně šerosvitu, zlatého řezu nebo vyvážené kompozice barev.

Touha po blízkosti je zakrvácená žiletka v koupelně a naškrávaný vzkaz “Sorry :( <3”.

Touha po blízkosti je cynismus sedmnáctiletého doktora House a to, že se radši bavím s ním, abych nemusela řešit to, že existuju, že žiju a že mám krizi identity.

Touha po blízkosti jsou opuchlé oči a otisk polštáře na obličeji po cestě do školy. Touha po blízkosti jsou volby, ulejvání se z hudebky a chuť se jen tak nazdařbůh procházet.

Touha po blízkosti je ve všem. V tom, že působím namyšleně a možná taková opravdu jsem, v tom, že nejedu na tábor, ale  na kempy, v tom, že půjdu do tanečních s Honzou, protože jsme dospěli. Touha po blízkosti je u soudu, na svadbě, na pohřbu.

Touha po blízkosti je i blízkost sama, společně s láskou, nenávistí, smutkem, slzami a smíchem.

PostHeaderIcon Obyčejná kytice devíti růží

Dostala jsem k narozeninám trochu opožděnou kytici růží. Devět jich je. A jsou od někoho, s kým mám velmi složitý vztah. Nečekala jsem je. Byla jsem z nich trochu překvapená. Ale asi mají v dnešním dni svůj smysl, jako všechno.

Honza a já jsme si spolu a přitom každý sám prošli různými chvílemi. Nejdřív jsem ho chtěla, to mi bylo asi 11. Potom jsem ho nenáviděla, protože se mi smál a nechtěl mě a vůbec se ke mě choval jako všichni ostatní. Pak jsem ho nenáviděla ještě víc, protože já už začínala být nezištnou pomocnicí všech a on těm všem ubližoval a choval se jako největší hulvát na světě. Následně jsem ho rok neviděla. A oba jsme za ten rok jaksi vyrostli. Dospěli. Změnili se. Neříkám, že ve všem k lepšímu, ale… Jednoduše jsme se změnili.

Znovu jsem začala chodit na gymnastiku. Nejdřív mi zase nic nešlo a nudila jsem se, protože se tam nic pořádně nedělalo. Ani Honzy jsem si moc nevšímala, nechoval totiž ani hnusně, ani hezky. A potom jsem byla nemocná, a když jsem přišla na gymnastiku, zjistila jsem, že Honza tam pořád ještě je a že je vlastně fajn. Občas do mě napral moc velkou perdu při vybice a pak se ptal, jestli žiju a jestli to moc bolí. Někdy jsem si zase něco udělala z vlastní nešikovnosti a nevycvičenosti, a tehdy se ptal taky. Začali jsme se bavit. O obyčejných věcech, o škole, o propadání z matiky, o těhotné cvičitelce Míše, o mé tehdejší známosti… Tehdejší? Vždyť je to ani ne 14 dnů, co zkončila…

Ale to už zase odbíhám od tématu. Jednoduše a bez zbytečných kliček řečeno, zjistila jsem, že hulvát, kterého jsem znávala, se změnil v docela fajn člověka, se kterým se dá prodrbat všechno od školy přes tábor po taneční, do kterých spolu půjdeme.

A tak jsem od něj dnes dostala devět růží. Jsou krásné, každá má trochu jinou barvu, a nevoní. Ale jsou nádherné. Po období plném únavného vysvětlování, uklidňování sebe sama a sebeklamu, zařizování a používání diáře v takové míře, že už teď, na začátku března, je hrozně ohmataný, mě potěšil někdo, od koho bych to tak úplně nečekala, způsobem, který bych do něj ani omylem neřekla. Zvláštní. Celou cestu domů, dolů tou neskutečně dlouhou rovnou ulicí, jsem se usmívala jako blbeček a měla jsem hlavu zabořenou do kytice růží. Dvakrát jsem málem nabourala do sloupu. Ale ten pocit stojí za to.

Mám kamaráda, který mi donesl kytici růží. Jen proto, že jsem měla narozeniny. Dal mi najevo, že tu holku, která za ním nejdřív lezla, pak ho nesnášela, pak za ním znova lezla a pak ho nenáviděla, má vlastně rád. Ačkoli, možná má rád někoho úplně jiného. Nevím, jak moc jsem se v jeho očích změnila. Ale to teď není důležité. Mám někoho, koho napadlo mi dát růže. Koho napadlo, že bych to možná ocenila, když mám špatné období. Chvíli si vybral dobře. Obvykle se do takových lidí totiž bláznivě zamiluju a oni mě pak úplně nemusejí. Ale to teď nehrozí. Mám ho ráda, to ano. Taky mám občas pocit, že mu věřím jako nikomu jinému. Ale je to kamarád. Nejlepší, ale pořád kamarád. Ne bez možnosti na další rozvíjení našeho vztahu, samozřejmě, ale zatím kamarád.

Jsme kamarádi a mě to baví. Jen tak mluvit o věcech a přitom vědět, že skutečně mluvíme, ne jenom “vedeme řeči”. Věřím mu a myslím, že on věří mně. A vůbec, celé je to takové hezké.

Rubriky