Safír, rubín, ametyst…

Archive for the ‘Povídky’ Category

Do snů se jí vloudilo pár drobných tónů, když pianista zasedl uprostřed noci ke klavíru. Otevřela oči do šera plného stínů.

“Ty jsi vzhůru?” zeptala se tiše, když uviděla jeho postavu shrbenou u křídla.

“Ano… Nemůžu spát…” usmál se smutně a zadíval se jí do očí.

“Mám ti udělat kakao nebo čaj? Nebo bys chtěl něco jiného?”

“Ne… Potřebuju k usnutí jen jediné… Moct se na tebe dívat, jak usínáš v mém náručí… Vědět, že mi věříš a že se tě smím dotknout…” nepřestával se na ni dívat a dobře si všiml, že se kousla do rtu.

“Já… Už zase dělám něco špatně? Zase působím, jako bych ti nevěřila?” zeptala se a uhnula zrakem ke svíčce.

“Ano. Už zas se mi nedíváš do očí. Už zas mě nenecháš, abych tě pořádně políbil nebo zvednul a kousek poponesl. A večer, když jsem tě chtěl líbnout na tvář, jsi, i když už jsi spala, uhnula. Co se to děje?”

“Já nevím… Ale začaly mě znova trápit noční můry. Možná to bude tím…” odmlčela se a těkala pohledem z jednoho koutu pokoje do druhého.

“Půjdu… Půjdu udělat kakao,” řekla nakonec a zamířila ke dveřím do kuchyně.

“Nechoď,” zvedl se a chytl ji za ruku. “Chci být s tebou… Nic jiného…” pohladil ji po vlasech a dal jí ruku kolem pasu.

“Vždyť… Jsme spolu skoro pořád…” vzhlédla a podívala se mu do tváře.

“Ale… Mám pocit, jako bych byl sám… Pořád… Víš jak strašně dlouho jsme se spolu nesmáli?”

“Jak?”

“Nejmíň měsíc. Vždycky, když přijdeš domů, jen uděláš večeři a pak si jdeš lehnout. Zeptám se, jak ses měla a ty mi odpovíš, že jsi unavená, ale že to šlo. Nemluvíš se mnou, ani mě pořádně nepozdravíš, natož abys mi dala pusu.”

“Promiň. Předpokládám, že chceš, abych se s tebou vyspala?” zeptala se ironickým, zatrpklým tónem.

“Ne. Ne, tohle po tobě nechci, copak mě neznáš? Jen… Chybíš mi. Víc než když jsem tě třeba dva měsíce neviděl kvůli prázdninám. Chybí mi tvůj úsměv, tvoje pohlazení, je mi smutno, když mě nenecháš tě obejmout… Chtěl bych tě hýčkat, vzít do kina, na procházku ven, ale ty všechno odmítáš s tím, že si to stejně nezasloužíš…”

“Však také ne. Copak si někdo jako já, holka, co nedá svému příteli ani pusu, jak říkáš, zaslouží, aby ji měl ten kluk rád?” udělala pár kroků od něj.

“Myslím, že ano. Myslím… Kdysi jsi řekla, že když ti někdo ublíží, máš mu to odpustit a milovat ho víc než do té doby. Řídím se podle toho. Miluju tě. A chtěl bych ti to smět dávat najevo, ale k tomu je potřeba, abys mi to dovolila. A já si nejsem jistý, jestli to uděláš.”

“Copak… Jak o tom můžeš pochybovat? Já tě taky miluju…” po tváři jí skanula první slza.

Přitiskl ji k sobě a slíbal dalších několik kapek horké, slané vody.

“Já vím, vílo… Jen… Asi potřebuju, abys to dávala trochu víc najevo…”

“Pokusím se…” podívala se mu do očí, stoupla si na špičky a líbla ho na špičku nosu. “Čumáčku.”

“Hej, tak říkám já tobě!” rozesmál se a zvedl ji do náručí.

“No a?” vyplázla na něj jazyk.

“No be,” položil ji na postel a studenýma rukama jí zajel pod vytahané triko.

“Ne, notak… To strašně studí! A lechtá!” smála se a marně se bránila útokům jeho šikovných prstů.

“A co s tím mám jako dělat? Musím si ty ruce přeci nějak zahřát, abychom mohli přejít k příjemnějším věcem…” pomalinku jí vyhrnul vršek od pyžama a políbil ji na levé ňadro.

“Mmm… A prej že nechceš, abych se s tebou vyspala!” zasmála se a pohladila ho po vlasech.

“Sakra, prokouklas mě…” rozesmál se a pak zvážněl. “Jestli to nechceš, tak nemusíš… Můžeš se jen stulit a usnout…”

“Naneštěstí pro tuhle možnost jsem začala mít chuť. Na tebe.” Políbila ho a usmála se.

“Hm… S tím by se asi mělo něco udělat, viď?” líbnul ji na krk, pohladil ji po vlasech a pak se začal pomalu prolíbávat níž a níž…

Včerejší seriózní noviny a nejnovější vydání bulvárního časopisu. Kouř z cigaret, dýmek a doutníků. Nejlepší portské, whisky a martini. Bezvadně namíchané mojito, ve kterém není jen máta. Červené koberce, nábytek z nejdražšího dřeva a rudé stejnokroje krupiérů. Těžké, svůdné parfémy žen, svůdnější než nejhlubší výstřih. Karty, kostky, figurky. Pokr, šachy, ruleta. A peníze. Sposta peněz. Blýskavé mince i šustivé zelené bankovky.

Také jsem tam patříval. Teď stojím přede dveřmi a přemýšlím, jestli se ještě nerozhodnu jinak…

Tahle budova mi velmi dlouho dokázala dávat falešný pocit štěstí. Měl jsem peníze, bohatství, mohl jsem mít každou ženu, na kterou jsem jen pomyslel… Jenže pak… Pak jsem kvůli tomuhle podniku poprvé zabil. A potom ještě jednou a znova… Po třetí vraždě jsem to přestal počítat.

Tohle běsnění trvalo dlouhých pět let. Myslel jsem, že mám dost známostí a peněz na to, abych se v případě, že mě chytí, dokázal vykoupit. Mýlil jsem se.

Dvacet let. Mohlo to být doživotí, takže můj vděk patří nejlepšímu právníkovi a podplatitelnému soudci. Dvacet let. Připadá mi to jako celý život.

Včera mě konečně proupstili s pár šupama v kapse obnošeného obleku. Dostal jsem garsonku a místo v obchodě. Ale jsem starý. Příliš starý na to, abych si ještě dokázal zvyknout na něco jiného než na vězení či život stejný jako ten před dvaceti lety. A tak jsem se sem vrátil. V obchodě jsem vybral pokladnu a dneska vnoci to naposled pořádně rozjedu. Budu hrát až do rána a pak… Nechám se ukončit zdejším vykupitelem, mafiánem, který pomáhá kulkou ze zoufalství těm, kteří všechno prohráli.

Dnes večer naposled stisknu kliku a navždy zmizím ze světa…

Daniel se natáhl na postel, vzal šálek s kávou a napil se. Do  zbytku kávy nalil rum. Znovu a znovu četl dopis od Arista, a pak se ponořil do vzpomínek.

Dva chlapci si hrají na pláži, stavějí hrad z písku. Ten větší, světlovlasý chlapeček s pronikavým modrým pohledem právě donesl z moře velkou škebli, a společně s tím druhým, baculatým černovláskem ji dává doprostřed hradu. Oběma chlapcům je okolo čtyř let.

Asi o čtyři roky později. Dva osmiletí chlapci se radí nad nákresy budovy, hromádkou špejlí, drátku a papíru. Menší z nich, tmavovlasý, baculatý kluk divoce gestikuluje, a skládá na stole útvar ze špejlí. Druhý z nich přikyvuje a drbe se v blonďatých vlasech. Potom vezme tužku, přikresluje něco do nákresů a oba se rozesmějí.

U stolu sedí vytáhlý, černovlasý, pihovatý kluk a čte si noviny. Vedle něj sedí další chlapec okolo čtrnácti a drbe se v světlých vlasech. Povídají si, když do místnosti vejde bruneta asi o rok mladší než chlapci. Má na sobě modrou blůzu s květinou a její motýlí řasy se míhají okolo zelených očí.

Tančí s brunetou z předchozí vzpomínky. Její modré oči se dívají do jeho, červené šaty s černým vzorem se točí a náhrdelník od něho se blýská. Po jeho pravici tančí s krásnou blondýnou jeho nejlepší přítel. Píseň končí, lidé odcházejí s parketu.

Daniel procitl z rozjímání. Daniel a Aristo, Aristo a Gabriela, Daniel a Marika. Příběhy, které zná, příběhy, které by nedokázali napsat ani ti nejslavnější spisovatelé všech dob. Nikdo nedokáže napodobit jediného pravého pisatele osudů, ŽIVOT.

Daniel si vyzul modré plyšové pantofle a natáhl se na postel. Zavřel oči a třídil si myšlenky a dojmy. Pak si vzpomněl na svitek v šuplíku. Vstal, vytáhl ho a opatrně rozpečetil, a četl.

Lorde Danieli Felixi z Gladionne, synu Gabriela a Janetty, slyš, co ti zde vzkazuji!

Jestli čteš tento dopis, jsi na návštěvě u Paní Posmrtné. Dám ti jednu radu: měj se před Ní na pozoru, neříkej Jí o sobě mnoho, a neříkej Jí o obsahu tohoto listu, který po přečtení buď dobře uschovej či jej nos u sebe.

A teď k věci. Než odejdeš z Jejího zámku, musíš vyzvědět, jak se k Ní dostávají duše. Je to opravdu důležité, a Její sluha Pollychinelo a černá otrokyně Laura to nejspíše vědí . Zjisti vše, co se dá, tedy kde duše žijí, jak žijí, co dělají ti dobří a co zlí…

Až toto vše zjistíš, přijeď  do La Rochelle. Ubytuj se v hotelu Jupiter, obejdi všechny hostince  v okolí a ptej se po „pážeti“. Já tě poté vyhledám v hotelu a řeknu ti, co se bude dít s informacemi, které jsi zjistil.

tvůj věrný přítel,

Aristo.

PS: Dej pozor na Lauru, a pak ji odveď s sebou. Uvidíme se.

Daniel dal list zpátky do šuplíku a vytáhl svou oblíbenou knihu. Na kožené vazbě zdobené zlatem a drobnými lasturami se leskl nápis: Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha. Nestihl se ani pořádně začíst, když se ozvalo nesmělé zaklepání.

„Dále,“ řekl, a zpoza dveří vykoukla Laura.

„Pane, jsem tu s tou kávou,“ usmála se a položila podnos na stolek vedle křesla, ve kterém seděl.

„Ano, děkuji, Lauro. Támhle na nočním stolku jsou moje náramkové hodinky. Podáš mi je, prosím?“

Laura mu donesla hodinky, a když viděla, že má na klíně knihu, zeptala se: „Danieli, jak se jmenuje ta kniha?“

„Důmyslný rytíř Don Qijote de la Mancha,“ odpověděl.

„Já jsem to četla, je to velmi zajímavá kniha. Paní vám vzkazuje, že pokud se budete chtít nějak rozptýlit, tak vás mám zavést do zdejší knihovny.“

„Ano, jistě. Teď je čtvrt na pět, takže do večeře zbývají skoro tři hodiny. Lauro, přijď v pět hodin, odvedeš mě do knihovny. Já si zatím odpočinu.“

„Ano pane Danieli. Přijdu přesně,“ odvětila a byla pryč.

Daniel se natáhl na postel, vzal šálek s kávou a napil se. Do  zbytku kávy nalil rum. Znovu a znovu četl dopis od Arista, a pak se ponořil do vzpomínek.

„Ta služka, Laura, tady musí být velice nešťastná. Její paní je krutá. Vždyť rodiče a sourozence neviděla už mnoho let. Ale je velmi hezká a milá, a má šikovné ruce. A Laura je moc hezké jméno,“ přemýšlel.

Pak se začal svlékat, a zabalil se do měkkého županu ze zvláštní látky.

„Pane, koupel je připravena,“ strčila Laura hlavu do dveří.

„Jistě, už jdu.“

„Pojďte za mnou, pane,“ vyzvala ho Laura. „Ve vodě máte rozpuštěnou mořskou sůl a na stolku je několik druhů mýdel,“ řekla, když přišli ke dveřím od koupelny.

„Děkuji,“ řekl a vstoupil do koupelny.

Ovanula ho vůně levandule, medu a mastí z bylinek. Na židli z dubového dřeva byl položen světle zelený ručník, přes opěrku přehozena velká tmavě zelená osuška se žlutými okraji. Z bílé vany po okraj naplněné vodou se kouřilo a v narůžovělé vodě plavaly kousky ještě nerozpuštěné mořské soli.  Daniel si svlékl župan a vklouzl do vody. Byla až příliš horká, ze rtů mu uniklo bolestné syknutí a pak úlevný povzdech. Zhluboka se nadechl omamných par a zavřel oči. Dostal se do stavu jakéhosi příjemného polospánku.

Musel na dost dlouho usnout, protože když procitl, byla voda už studená. Vylezl z vany a protáhl se. Cítil se odpočatý, ale chtělo to ještě něco horkého k pití. Nejlépe culifindu. Oblékl si župan a došel do své komnaty. Převlékl se do košile a kalhot, které vyžehlené ležely na posteli, sedl si do pohodlného ušáku a zazvonil na Lauru.  Než přišla, vytáhl z kapsy kabátu svitek pergamenu a strčil ho do šuplíku nočního stolku.

„Pane Danieli, mohu dál?“ ozvalo se za dveřmi.

„Jistěže ano,“ odpověděl klidně a posadil se do křesla. Dveře trochu zavrzaly, a Laura vešla dovnitř.

„Lauro, dones mi kávu, sladkou a s mlékem, k tomu nějaké sušenky. A taky jedno štamprle rumu,“ rozkázal.

„Hned to bude, vy si zatím odpočiňte. Polobotky máte vyleštěné přede dveřmi.“ A zmizela.  Daniel si vyzul modré plyšové pantofle a natáhl se na postel. Zavřel oči a třídil si myšlenky a dojmy. Pak si vzpomněl na svitek v šuplíku. Vstal, vytáhl ho a opatrně rozpečetil, a četl.

Došli ke dveřím z ebenu a Laura řekla: „Pane, opravdu udělám vše, co budete žádat.“

„Dobře. Tak zaprvé mi připrav koupel a pomož s vybalováním. Potom mi doneseš velký hrnek černé kávy s cukrem a mlékem a nakonec mi vyžehlíš to, co dám na postel,“ snažil se mluvit vlídně a přátelsky, ale někdy tón jeho hlasu sklouzl do té panovačnosti, kterou se snažil zakrýt.

„Samozřejmě, pomohu vám se vším,“ řekla váhavě a pak jako na omluvu, dodala: „pane.“

„Říkej mi Danieli, ale radši mi vykej, aby jsi z toho neměla problémy.“

„Ano, pane,“ odpověděla automaticky, ale když pozvedl obočí, opravila se.

„Tak je to lepší. A teď mi pojď pomoci s vybalováním.“

A tak šli. Danielovi se Laura velmi líbila, byla zručná a tichá, a práce jí šla od ruky.

„Jak jsi se dostala sem, k paní Simoně?“ zeptal se po chvilce tiché práce.

„Jednou Paní přijela do mé rodné země, kde je vaše bílá pleť tak zvláštní, jako ta moje černá tady. Přijela do naší vesnice a její tlumočník nám řekl, že si chce vybrat jedno děvčátko, kterému ještě nebylo deset let. Mě tenkrát bylo osm let a ještě tam byli další čtyři holčičky mladší než já. Měla jsem šest sourozenců, dva starší a dva mladší bratry a tří a čtyřletou sestřičku. Paní si vybrala mne a zaplatila mé matce mnoho zlatých mincí. Potom si mne odvezla sem, a zde žiji už jedenáct let,“ dopověděla smutně.

„Když jsi přijela sem, byl tu už ten starý sluha?“ vyptával se dál.

„Ano, Pollychinelo tady prý bude mít svou šedesátou zimu. Když přišel, bylo mu prý asi třináct let.“

„Zajímavé… Lauro, jdi mi připravit koupel a pak mi vyžehli tuto košili, kalhoty a vylešti mi boty. Jak tě mám zavolat, až tě budu potřebovat?“

„Tady je zvonek, pane Danieli.“

„Dobře, víš co máš udělat?“

„Připravit koupel, vyžehlit oblečení a vykartáčovat boty a přijít, až mne zavoláte,“ odpověděla s úsměvem.

„Výborně, až bude koupel hotová, zavolej mne, ano?“

„Jistě, pane Danieli,“ řekla, a vytratila se z komnaty.

Daniel se natáhl na postel a zavřel oči. Byl velice, velice unavený, a paní Simona mu to nijak neulehčovala.

„Ale vy tu kvůli tomu nejste, že? Vy jste tady kvůli tomuhle,“ řekla a luskla prsty. Otevřela jeden šuplík a vytáhla z něj svitek zapečetěný černým voskem. Přešla k Danielovi a podala mu jej.

„Mám to otevřít?“ zeptal se překvapeně.

„Jistě, musíš, jinak nezjistíš, co máš udělat,“ odvětila tiše.

„Paní, kdo vlastně jsi?“

„Mám mnoho jmen, ale lidé z tvé země mne zvou Simona,“ odpověděla trpělivě.

„Posmrtná paní… Ale já jsem živ a zdráv, tak proč jsem zde?“ ptal se Daniel.

„To se snad dozvíš v tom listě… Ale to bys ho musel otevřít. Pokud ho nechceš otevírat hned, ale až se ubytuješ ve své komnatě, můžeš.“

„Budeš velice laskavá, paní. Mám za sebou dlouhou cestu, potřebuji si odpočinout.“

„Dobře tedy… Lauro!“ přivolala černou služku plných tvarů, „Vyprovoď pana Daniela do jeho komnaty, a připrav mu koupel.“

„Ano, jistě, lady,“ odpověděla tiše a pokorně Laura. V jejím hlase byl jasně slyšet smutek, bolest, sebezapírání a snad i trocha nenávisti.

„Danieli, pěkně si odpočiňte, večeře se podává v sedm hodin. Poté spolu probereme jisté detaily vašeho pobytu zde. Pokud vám něco bude chybět, Laura vám bude zcela k dispozici,“ loučila se Simona. V jejích očích bylo vidět záblesk povýšenosti a pýcha v jejím hlase již nebyla pouhý náznak.

Daniel se otočil a následoval černou otrokyni, která ho vedla nahoru po schodišti a pak různými chodbami. Cestou minuli toho starého sluhu, a ten se na Daniela díval zpod hustého obočí pichlavýma očima. Došli ke dveřím z ebenu a Laura řekla: „Pane, opravdu udělám vše, co budete žádat.“

Stál před krásnou, tepanou bránou ze stříbra, a za tou viděl zámek a zahrady. V zahradách bylo mnoho květin a zámek se leskl všemi barvami, i přesto, že pršelo. Stříbrná brána se skládala z mnoha zvláštních cizích obrazců, mezi nimiž bylo vidět houslové klíče, hady, kteří se koušou do ocasů, a pentagramy. Najednou ho něco přinutilo dotknout se té brány. Ta se najednou začala svíjet, měnit tvar, obrazce se přelévaly jeden do druhého… A najednou se brána otevřela a Daniel vstoupil dovnitř. Šel zahradou rovnou k zámku, několikrát zahnul, aniž věděl proč, a najednou stál před budovou. Zaklepal na mosazné klepadlo v podobě lebky a čekal. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil seschlý stařec ve vybledlém šedém plášti.

„Co si přejete?“ zeptal se skřípavým hlasem.

„Chci mluvit s tvojí paní.“ odpověděl Daniel, a podivil se jak panovačnému tónu ve svém hlase, tak povědomí o zámecké paní.

„Ano, jistě, hned vás ohlásím, jen pojďte za mnou, mladý pane…“ mumlal si spíše pro sebe stařec.

Daniel prošel dlouhou širokou chodbou s malými okny a vešel do haly s malovaným stropem, na němž byly umně zachyceny výjevy ukřižování Ježíše Krista. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil několik vysokých vitrážových oken, čtvero dveří (plus ty, kterými vešel), schody vedoucí nahoru i dolů, skříňku s mnoha šuplíky z mahagonového dřeva a několik pohodlných, tmavě zelených křesel, jejichž  opěrky pro ruce byly vykládány třemi smaragdy na každé straně.

Svlékl si kabát a jelenicové rukavice strčil do kapes. Posadil se do jednoho z křesel a čekal na sluhu, který se mezitím stačil odšourat. Prohlížel si nádherně zdobené zábradlí schodiště, když se za ním ozval jemný, cinkavý ženský hlas.

„Jak se vám líbí můj palác?“ Ten hlas zněl trochu pyšně, ale kdyby tomu tak nebylo, byl by příliš chudý.

„Je nádherný, vkusně a přiměřeně zdobený pro svou majestátnost, totiž, pokud mohu soudit podle toho, co jsem zatím viděl,“ odpověděl Daniel, a otočil se na ženu, která k němu promlouvala.

Byla krásná, rozpuštěné černé lokny s drobnou sponkou z bílých perel jí spadaly více než do půlky zad, modrorudé šaty šustily a ševelily jako letní větřík, zelené oči svítily zpod motýlích řas. Náušnice z fialových ametystů a náramky z rubínů cinkaly, a v safírech na prstenech se kroutily a zaplétaly pramínky odstínů modré. Náhrdelníku z černých perel vévodila velká sněhobílá perla a alabastrová pleť té krásky neměla jedinou chybu.

„Není takový pro každého. Pro někoho je to stará zřícenina plná kobek, kde prožívá to nejhorší peklo. Pro další je to hotový ráj s mnoha komnatami plnými takových krás, až oči přecházejí. Každý tu dostane to, co si zaslouží,“ odmlčela se. „Ale vy tu kvůli tomu nejste, že? Vy jste tady kvůli tomuhle,“ řekla a luskla prsty. Otevřela jeden šuplík a vytáhla z něj svitek zapečetěný černým voskem. Přešla k Danielovi a podala mu jej.