Archive for the ‘Oni’ Category

PostHeaderIcon Tak další… Nuže, jak to dopadne tentorkát?

Dívá se říčně modrýma očima oknem a přemýšlí, jak to napsat. Takhle? Nebo jinak? Nebo támhletak?

Fascinující. Znova někoho zaujala natolik, že vzal odvahu a napsal jí to. Zlepšilo jí to už tak dobrou náladu. A tak se usmívala do monitoru z jiného důvodu než obvykle. Odhadl ji dobře, trhlá spisovatelka, co má ráda pivo. Uvidí se, jak se mu budou líbit její jiné tváře. Což takhle smutná deprimovaná kráva, co si věčně stěžuje? Nebo třeba sluníčkové zlatíčko s nekonečným úsměvem?

Vlastně – je ještě pořád taková? Umí to ještě? Hm.

Jsi ten, komu se chci ukázat opravdu ze všech stran? Jsi ten, kterému chci dovolit, aby mě naučil křičet a neutíkat? Jsi ten, co mu chci dát právo být mi tak velice blízko? A jsi vůbec?

Mají společnou minulost, jen v jiných časech. On ji měl dřív, opět. Historie se opakuje, staré pořádky se občas nemění. Takže šatnář, matikářka, i žlutá barva zůstaly. Ale stejně by se divil, kolik se toho změnilo za těch pár pátků. Co, však mu to třeba poví. Časem.

Mimochodem, znáš Buchťáka? Pekaře, co vypadá jako řezník?

PostHeaderIcon Podivné temné sobotní odpoledne

Stmívá se. Ona sedí na posteli, v kalhotkách a teplém svetru. A pletených ponožkách od babičky. Na uších sluchátka zamotaná do vlasů stejně rozcuchaných jako když ráno (teda ono bylo poledne, ale ráno je přece posuvné) vstala. A vypadá jako mýval, co jedl rajskou – to je tak, když se večer neodlíčí, ani si nestihne olíznout rty. Na parapetu okna stojí dva páry černých lodiček. Jedny odřené, kožené taneční boty na trénování tanga. A druhé s tenkým podpatkem, co opticky zmenšují její tlapy. Má velkou nohu. Ale to se prostě občas stává.

Sedí, hrbí se, jednu nohu skrčenou pod sebou a druhou spuštěnou přes kraj postele. A datluje do počítače. Vyznání, hluboké filozofické myšlenky, cynické kecy, které ji naučil jeden.. Ani neví jestli pitomec. Ale toho cynismu a sebeironie se už nezbaví. Už je to jednou tak. Zatraceně, nikdy si nemyslela, že bude umět někoho tak nenávidět. Možná je dobře, že ji tak změnil, ale nesnáší ho. Osmnáctiletý doktor House, dokonce i to pravé stehno ho bolívá.

Dva páry bot. Jistě, na parapetu okna, proč ne? A vedle nich rádio, na které padá prach a už aspoň rok ho nezapla. A květináč. Měla by zalít kytky. Nechce se jí. Hm. Who cares. Or caresses?

Její oblíbená slovní hříčka. Dokonce i volně přetransformovatelná do češtiny – Kdo to řeší? Nebo hřeší?

PostHeaderIcon Pocit pomocí skladeb.

…ten moment, kdy člověku dojde, proč má oblíbené skladby v playlistu v takovém pořadí, v jakém tam jsou. A kdy se ty názvy a slova začnou spojovat, bez ohledu na to, v jakém jazyce znějí.

Vznikají pyramidy touhy, co je jak přání na hříšných křídlech padlého motýla s tělem smáčeným živou vodou z moře, které nás dělí od Atlantidy za řekou, přes kterou v Těšíně jezdí nahoru tramvaje. Trocha francouzského blues a zašeptané “Chybíš mi.” And you were made for loving me, babe – she is like the wind.

And somewhere over the rainbow there is a shooting star, falling slowly and smiling like a caravan girl. It’s waiting for a miracle of learning how to just be and listen to the heart. You are beautiful, numb and unfaithful, because everybody hurts. You are a dirty dancer, which goes out with a criminal. You wish he was here, you watch the red rain pouring down and you imagine there is someone, who wants to tell you “Ill always love you. I’ll stand by you, my concrete angel.”
And the answer for question “What a feeling?” is “A total eclipse of the heart.” But you still know your heart will go on.

A teď otázka, o kom jsem to vlastně psala? O sobě, o něm, o jiném, o dalším? O nás všech najednou? Well, girl, don’t cry, you are not alone, there is always someone like you.

Väčšina tohto textu nieje mojou prácou, sú to názvy a časti textov rôznych 
skladieb rôznych autorov. Napriek tomu si nárokujem na tento text copyright,
pretože práve mne sa jednotlivé čriepky poskladali do takéhoto puzzle. 

PostHeaderIcon Príliš dospelá na to, aby sa mohla ísť chichotať

Prikrčený tieň v rohu sály.

Tiež by chcela tancovať, tiež by chcela rozdávať úsmevy a telefónne čísla naivným uchám, primladým rytierom  chrániacim dievčenskú nepoctivosť.

Tiež by sa chcela od nesmelých čudákov študákov nechávať pozývať na pivo a škľabiť sa, keď jej svojim rečníckym umením vnútia štamprlík hruškovice.

Tiež by si chcela zakopávať o vlastné nohy v jemných (dokonca sieťkovaných) pančuškách dlhé až po zem, predĺžené ešte absurdne sexy opätkami.

Tiež by si chcela nechať vypotiť na ľavú lopatku otlačok dlane niektorého z okolitých mladých mužov tváriacich sa ako by im k pravému gentlemanovi chýbali noviny, ušatá leňoška a kubánska cigara šúľaná na dlhých čiernych stehnách rodinného sluhu Boba.

Tiež by sa chcela chichotať na dámskej toalete, požičiavať si hrebeň výmenou za parfum, ohovárať momentálne neprítomné spoluchichotnice a robiť sa dospelou preháňaním množstva rúžu toho odtieňa červenej, aký nosila Marilyn Monroe.

Tiež by chcela snívať o veľkej kariére manažérky, herečky či kaderníčky, o rodine s aspoň dvoma deťmi, aby nemala rozmaznaného jedináčika, o ideálnom mužovi, ktorý je múdry, nefajčí, nepije, nikdy sa nebije a neexistuje.

Lenže sa narodila v situácii, z ktorej nemohlo vzniknúť dievča, ktoré by si toto všetko mohlo dovoliť. Otecko jej z krídel zotrel motýlí prášok a mamička odišla vo večnom opare k ostatným absintovým vílam, a tak je ich úžasná dcérka už príliš dospelá a príliš nebezstarostná na to, aby sa odvážila vyjsť zo svojho kútika za mramorovým stĺpom…

PostHeaderIcon Panter

“Uáááá!!!!!” ozývalo se z hlubin propasti. Usmála se. Tedy pokud se panter může usmívat. Teď je snad konec se všemi těmi otravnými a nepříjemnými věcmi, které ji pronásledovaly posledých několik měsíců. Rychle se proměnila do své nepřirozenější podoby, ale do podoby, ve které se narodila. Plivla do propasti a začala scházet ze skály. Vesnice je ještě dost daleko a už se začíná stmívat. Zdejší kraj je divoký a temný, a ona by se správně měla chovat pole svého pravého postavení, jako dáma. Znovu si odplivla. Nenávidí všechny ty šaty, šperky, vysoké podpadky, věčně si dávat pozor, jestli nedošlo k porušení etikety. Zbytečnéa nepraktické. Jediný šperk, který kdy nosila, byl na koženou šňůrku navlečený zub člověka, jediného, kterého kdy milovala, ale také jednoho z těch, které musela zabít, aby si zachránila život a zdravý rozum.

Došla do vesnice. Vešla do hostince na náměstí, propletla se mezi bandou zpocených, oplzlých opilců, rozdala několik ran pěstí a facek, aby odkázala ty, kteří si dovolili trochu moc, do patřičných mezí.

Vyběhla po rozvrzaných schodech do svého pokoje a natáhla se na postel. Konečně. Nesnáší přeplněné podniky, ale tady se nic lepšího nedá sehnat. Vytáhla zrcátko a prohrábla si dlouhé, uhlově černé vlasy. Ne, už to tu nevydrží déle než týden. Kvůli své bezpečnosti musela zdrhnout až sem, do největší zádě světa, ale ti zloduši za to zaplatili. Odjede do Jokohamy, koupí si letenku do Londýna a dopřeje si všechno, co si poslední dobou musela odepřít. Kvůli lásce a zradě v jedné osobě. Vymanila se z osidel a osudu a teď si po tak dlouhém boji musí odpočinout. Doléčí si všechna zranění, dá si dokupy nervy. Ano, ale ze všecho nejdřív si dá horku vanu a vekou bomboniéru.

PostHeaderIcon Píseň za bouřky

Prší. Nebe trhají nabroušená ostří blesků a hromy vykřikují ochraptělými hlasy sprosté nadávky. Měsíc občas vykoukne zpod peřiny mreků, zaječí a znova se schová. Má strach a chce, aby ho někdo přišel obejmout. Jenže je příliš daleko…

Najednou se ozve jemný tón. A hned nato další. Blesk se zastaví a zavěsí se na oblohu. Hrom zmlkne a zaposlouchá se do tiché, smutné skladby.

Uprostřed planiny stojí klavír a u něj sedí drobná, bledá dívka. Kapky deště a slabý vánek jako by jí vedly ruce, mlha ji halí do sváteční róby. Měsíc vyplul zpoza těžkých mrtvol mraků a osvětluje stařičké noty, podle nichž dívka hraje.

A ona hraje pořád dál, čeká na první paprsek slunce, aby ji zahřál a ona se mohla rozplynout s posledním tónem skladby…

PostHeaderIcon Tak blízko, a přece tak daleko…

Do snů se jí vloudilo pár drobných tónů, když pianista zasedl uprostřed noci ke klavíru. Otevřela oči do šera plného stínů.

“Ty jsi vzhůru?” zeptala se tiše, když uviděla jeho postavu shrbenou u křídla.

“Ano… Nemůžu spát…” usmál se smutně a zadíval se jí do očí.

“Mám ti udělat kakao nebo čaj? Nebo bys chtěl něco jiného?”

“Ne… Potřebuju k usnutí jen jediné… Moct se na tebe dívat, jak usínáš v mém náručí… Vědět, že mi věříš a že se tě smím dotknout…” nepřestával se na ni dívat a dobře si všiml, že se kousla do rtu.

“Já… Už zase dělám něco špatně? Zase působím, jako bych ti nevěřila?” zeptala se a uhnula zrakem ke svíčce.

“Ano. Už zas se mi nedíváš do očí. Už zas mě nenecháš, abych tě pořádně políbil nebo zvednul a kousek poponesl. A večer, když jsem tě chtěl líbnout na tvář, jsi, i když už jsi spala, uhnula. Co se to děje?”

“Já nevím… Ale začaly mě znova trápit noční můry. Možná to bude tím…” odmlčela se a těkala pohledem z jednoho koutu pokoje do druhého.

“Půjdu… Půjdu udělat kakao,” řekla nakonec a zamířila ke dveřím do kuchyně.

“Nechoď,” zvedl se a chytl ji za ruku. “Chci být s tebou… Nic jiného…” pohladil ji po vlasech a dal jí ruku kolem pasu.

“Vždyť… Jsme spolu skoro pořád…” vzhlédla a podívala se mu do tváře.

“Ale… Mám pocit, jako bych byl sám… Pořád… Víš jak strašně dlouho jsme se spolu nesmáli?”

“Jak?”

“Nejmíň měsíc. Vždycky, když přijdeš domů, jen uděláš večeři a pak si jdeš lehnout. Zeptám se, jak ses měla a ty mi odpovíš, že jsi unavená, ale že to šlo. Nemluvíš se mnou, ani mě pořádně nepozdravíš, natož abys mi dala pusu.”

“Promiň. Předpokládám, že chceš, abych se s tebou vyspala?” zeptala se ironickým, zatrpklým tónem.

“Ne. Ne, tohle po tobě nechci, copak mě neznáš? Jen… Chybíš mi. Víc než když jsem tě třeba dva měsíce neviděl kvůli prázdninám. Chybí mi tvůj úsměv, tvoje pohlazení, je mi smutno, když mě nenecháš tě obejmout… Chtěl bych tě hýčkat, vzít do kina, na procházku ven, ale ty všechno odmítáš s tím, že si to stejně nezasloužíš…”

“Však také ne. Copak si někdo jako já, holka, co nedá svému příteli ani pusu, jak říkáš, zaslouží, aby ji měl ten kluk rád?” udělala pár kroků od něj.

“Myslím, že ano. Myslím… Kdysi jsi řekla, že když ti někdo ublíží, máš mu to odpustit a milovat ho víc než do té doby. Řídím se podle toho. Miluju tě. A chtěl bych ti to smět dávat najevo, ale k tomu je potřeba, abys mi to dovolila. A já si nejsem jistý, jestli to uděláš.”

“Copak… Jak o tom můžeš pochybovat? Já tě taky miluju…” po tváři jí skanula první slza.

Přitiskl ji k sobě a slíbal dalších několik kapek horké, slané vody.

“Já vím, vílo… Jen… Asi potřebuju, abys to dávala trochu víc najevo…”

“Pokusím se…” podívala se mu do očí, stoupla si na špičky a líbla ho na špičku nosu. “Čumáčku.”

“Hej, tak říkám já tobě!” rozesmál se a zvedl ji do náručí.

“No a?” vyplázla na něj jazyk.

“No be,” položil ji na postel a studenýma rukama jí zajel pod vytahané triko.

“Ne, notak… To strašně studí! A lechtá!” smála se a marně se bránila útokům jeho šikovných prstů.

“A co s tím mám jako dělat? Musím si ty ruce přeci nějak zahřát, abychom mohli přejít k příjemnějším věcem…” pomalinku jí vyhrnul vršek od pyžama a políbil ji na levé ňadro.

“Mmm… A prej že nechceš, abych se s tebou vyspala!” zasmála se a pohladila ho po vlasech.

“Sakra, prokouklas mě…” rozesmál se a pak zvážněl. “Jestli to nechceš, tak nemusíš… Můžeš se jen stulit a usnout…”

“Naneštěstí pro tuhle možnost jsem začala mít chuť. Na tebe.” Políbila ho a usmála se.

“Hm… S tím by se asi mělo něco udělat, viď?” líbnul ji na krk, pohladil ji po vlasech a pak se začal pomalu prolíbávat níž a níž…

PostHeaderIcon Msta

Msta. To slovo pálí jako kulka, která před chvílí prolétla papírovým terčem. Zatím jen papírovým, tím, který mě uvyká naslouchat výkřikům revolveru. Možná to bude trvat roky, než se připravím na své poslední výstřely. Možná i celý život…

Nevadí, já mám čas.

Nemám z nich strach. Budou dva, jeho a můj, a budou stejné jako tisíce jiných. A budou poslední.
Potom už nikdy neuslyším zaskřípění kohoutku při natáhnutí, ani duté klapnutí při výstřelu. Pak už mi nikdy rukou nepotřese zpětný ráz, pak už nikdy neucítím střelný prach….
Snad bych toho měla litovat, snad bych se neměla chtít vzdát toho, co mne naplňovalo po celý život. Ja však budu celou tu dobu střílet, budu se dlouhá léta moct nořit do ostrých slov básně, kterou pistole šeptá tak nahlas…
Možná pak budu ráda, že skončily ty bezesné noci, kdy jsem po půlnoci vyběhla do pustiny jen s revolverem v ruce a pokoušela se zjizvit měsíci poďobanou tvář ještě více….

Možná pak konečně budu moci usnout….

PostHeaderIcon Sneží… a oni našli príbeh

Vločky snehu vytvorili na špinavom parapete obrazec. Možno je to číslo štyri, možno blesk, a možno dokonca pokrútený, pokrivený človek. Áno, možno je to obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.

Ale možno nieje zlý, iba ho nikdy nikto nedokázal pochopiť, nikto mu nedal to, na čo má každý nárok, nikto ho nemal úprimne rád. A teraz, teraz si to vynahradzuje sám, snaží sa rozdávať to, čo nikdy nemohol dostať.

Chce byť ako ostatný, ale minulosť mu stále dáva pocit, že je menej dôležitý, menej potrebný ako ostatní ľudia, ostatné bytosti.

Ale aj tak ho niekto potrebuje, je to tá, ktorá rozdávanie priateľstva a lásky potrebuje k životu rovnako ako vzduch. Keď ho spoznala, nenávidela ho, liezol jej na nervy. Ale teraz sa to zmenilo. Každý pondelok je pre ňu dôležitejší ako čokoľvek na svete. Vtedy ho uvidí. Celý týždeň nežije pre nič iného, len pre pondelok, pre deň, ktorý väčšina jej priateľov nenávidí. Pretože ona ho musí vidieť a počuť, aj keď je niekedy hrubý, neohrabaný, chová sa podivne a hlúpo. Jej to nevadí.

Je pondelok. Znovu ho uvidí. A on ju tiež. Budú sa rozprávať, budú priatelia. To je viac ako čokoľvek iné, viac ako keby boli každý priateľ sám sebe.

Už dopadla prvá snehová vločka, prvý závan vetra jej rozhodil vlasy. Chytil ju za ruku, usmiala sa na neho. Sedeli na zastávke, v tme, zime a nepomenovatelnej veci, pocite, ktorý nikto nepozná, nikto o ňom nevie.

Vločky vytvorili na špinavom chodníku obrazec. Už to nieje číslo štyri, blesk, a a dokonca ani pokrútený, pokrivený človek. Nie, už to nieje obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.

Je to obraz dvoch bytostí, protikladov, ľudí, ktorých spojila nenávisť a láska. Už to nieje mladík, ktorý sa stal dvomi osobnosťami v jednom tele, ani to nieje nešťastné, láskavé dievča. Je to jeden tvor, jedna silná osoba v dvoch telách, je to spojenie lásky a nenávisti, jediné zobrazenie, zosobnenie absolútnych  protikladov.

Rubriky