Archive for the ‘Dopisy… Komu vlastně?’ Category

PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Nezáviď, nenáviď, neprijímaj, vytváraj.

Čítaš jej články. Teda oni sa volajú blogy a sú na jej webke, ale správne majú byť článkami.

Takže znovu, čítaš jej články, a ticho závidíš. Je geniálna, pracuje so slovami ako nikto, chceš to tiež vedieť. A vlastne to vieš, veď ti to povedal. A pár ďalších vraví to isté. Že vraj ste rovnaké, rovnako krásne, rovnako múdre, rovnaké spisovateľky, každá originálna ako otlačok prsta.

Dredy rozhodené okolo hlavy tváriace sa na svätožiaru, baletka bez nohy, klaun bez úsmevu, prostitútka mladšia než nevinnosť. A nesväté deti, stratený dospelávi v stratenom svete. To ti utkvelo z jej článkov, z jej úvah, z jej nádherne chybovo poskladaných slov. Básne plné dekadencie a smútku, surové ako krv striekajúca z tepny. Sex, láska, romantické prúsery, ktoré sú prúsermi, lebo romantika je napiču.

Občas si ňou, občas si niekým iným, občas dokonca sama sebou, ale to sa nestáva často. Niekedy si želáš, aby neexistovala, aby si mala jej talent, aby si bola lepšia, alebo aspoň horšia len o málo, len o to, čo sa dokážeš zlepšiť. A keď nepíše, je to ako by zomierala jej časť v tebe. Ako by odchádzala tá dekadentná, zlá, ironická realistka v neexistujúcom svete.

Billiejean http://www.birdz.sk/webka/billiejean/. Je perfektná.

PostHeaderIcon Vstaň a jdi. A buď nádherná.

Vstaň. Zahoď deku, vyhrabej se zpomezi péřových polštářů, vylez z postele a postav se na nejisté nohy. Je to jako se podruhé narodit.
Stojíš, bosa na chladných parketách, nahá, bradavky jen tak tak skryté za lví hřívou rozcuchaných vlasů. Štíhlá lýtka se napnou, dlaně instinktivně zamíří ke klínu, aby ho v troše studu skryly před pohledy nikoho. Zamrkáš krátkými řasami, zvedneš ruce a protáhneš se.
“Nikdo tu přece není. Nestydím se, nemám za co, nemám před kým,” řekneš si, zastrčíš si vlasy za ucho a ruce necháš klesnout jen tak podél trupu, jako bys vůbec nepřemáhala tu automatiku, se kterou chceš schovávat své tělo.
Přeneseš váhu jen na jednu nohu, svaly štíhlých lýtek se napnou a pravé chodidlo se zvedne ze země. Uděláš krok. Další, třetí, čtvrtý. Přejdeš místnost, až k oknu se žlutým závěsem. Dnes nejspíš nesvítí slunce. Nevadí, ty tenhle ocelový den projasníš, vždyť právě ty jsi ta změna, co projde dneškem. Odtáhneš umělotinovou látku a pak i záclonu lehkou jako pavučina. Venku je jen zvlhlý trávník, pár dlaždic a kalná, těžká obloha, zešedlá jako plíce starého kuřáka. A zeď, samozřejmě, jak jsi mohla zapomenout na zeď ještě šedivější, na tu, která tě odděluje od barev parku, sice mdlých v tomto světle, ale přesto barev.
Otočíš se bokem k oknu, otevřeš skříň. Zase stejný nepořádek, jaký vídáš každé ráno. Ale to ti teď nevadí. Vadí ti, že nemáš čistou tu podprsenku, kterou sis chtěla dnes vzít. Náhle si velmi jasně a intenzivně uvědomíš, že stojíš nahá před otevřeným oknem, že má postavu bohyně a že ačkoli tě nikdo nevidí, ukazuješ se světu. Necháváš ho spatřit sebe samu, bledou a zjizvenou, s modřinami od šťouchanců na pravém boku a dolíčky na zádech. Nejsi hubená jako tvoje třídní a nemáš prsa jako pornoherečka, a přesto se cítíš dokonalá, chtěná, žádaná. Jako pokaždé, když mluvíš s kterýmkoli mužem kromě vlastního otce. On je jediný, kdo ti dává absolutní bezpečí. Tedy když zrovna neřve, protože děláš nějakou chybu.
Oblékneš se. Modrá, modrá, modrá… Tedy lépe řečeno tyrkysová. Jen lodičky si obuješ černé. Rudá rtěnka, zelené stíny, černá linka pod očima, vlasy naoko ledabyle rozhozené okolo opticky zůženého obličeje, velké naušnice, na krku jednoduchý zlatý řetízek, náramky, náramky, náramky…

Nuže, krásko, vyraž do světa. Ochutnej ho, a nebudeš se ho moct nabažit. Vypij ho do dna. Opij se, vyspi se s prvním z těch několika, kteří by tě tak moc chtěli. Usmívej se, užívej si, že jsi mladá, zdravá, živá. Užívej si samu sebe, dokud smíš. Neboj se bolesti, neboj se neúspěchu, takové, jako jsi ty, uspějí vždy. I když se nesnaží, i když nemůžou, i když je jim zle, uspějí. Nakonec.

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon Pour mon petit Roger…

Tvoje obavy a moje ujišťování.
Tvé rozčilení a mé uklidňování.
Tvé neexistující slzy.
A že tě minulost mrzí.
Že jsi to zpackal.
Život profackoval
tu snad namyšlenou
duši tvou.
A ty se teď bojíš.
“Milovat ji nesmím,
co když jí ublížím?”
Přestaň se bát.
Začni si hrát.
A zamiluj se. Bez výčitek svědomí.

PostHeaderIcon Poslouchej

Slyšíš? Takhle tluče tvoje srdce.
A takhle si šeptají vlasy. Jako písek na poušti.
A tohle, tohle je skřípot tvých věčně namáhaných zad.
Víš, jak zní konečky tvých prstů?
Zní jako voda… Hravé, rozesmáté, ale i klidné. Hladí jako vlny, lechtají jako kapky deště.

A teď zkus poslouchat pokoj.
Zavrzání postele, zapraskání parket.
Měkké cinkání čtecí lampy. A pravidelné, zkušené, sebejisté tikání stařičkého budíku.
Náhlé cvaknutí vypínače, zahučení průvanu v otevřených dveřích. Co zní za nimi?
U sousedů si miminko cosi zamumlalo ze sna, jeho táta si pouští do sluchátek těžkou, tvrdou hudbu. Máma pravidelně oddechuje, konečně si může odpočinout.
A u dalších sousedů pípla mikrovlnka, zacinkala lžička o misku a začaly chrastit sypající se müsli.
V kastrolu na plotně zabublala voda a popraskaly párky.
A vodovod chvíli neochotně brumlal, když se otočilo kohoutkem.

Vyjdi na ulici a poslouchej okolní domy.
Je pátek večer. Mlha voní po sněhu a benzínu.
Lidé spěchají z práce, zadýchaní, unavení. Prsty zkřehlé zimou zvoní o sebe jako rampouchy. Vrátný malého hotelu škrábe propiskou po papíře křížovky.
Auta se ospale plazí v kolonách dopravní špičky a nadávají si navzájem. Podrážděné semafory svítí ostřeji než kdy jindy, tak ostře, až to je slyšet.
Vejdi do kteréhokoli domu v sídlišti. Klapot podpatků na ochozených schodech, hučení výtahu a smích natěšené dvojice, co si na sebe konečně našla chvilku času. V pátém patře hudruje stařičká tatramatka, vedle ní s pláčem cvičí na housle malý klučina. A v šestém řve vrtačka a s ní nespokojená sousedka. Sedmé patro a v něm hádka chudých manželů… A dupot baletky.

Vrať se. Ve třetím uslyšíš znova ten mladý pár. Vzdychy splývají v jeden, kůže pálí a hranice zanikají. Spokojený výkřik, vyčerpaný pád mezi polštáře.

Vrať se ještě víc. Do tohohle pokoje, ke mě, k tobě. Slyšíš? To ťukají kapky deště na okno. A tohle je můj dech a moje srdce. Jak zní mé konečky prstů? Povíš mi to? A co moje vlasy? Ještě se jim chce čekat, až budou smět být modré?

PostHeaderIcon Ségra neser :P

Ne, fakt nehrozí, že bych si to rozmyslela. Možná, že bych tě někdy nejradši pověsila do průvanu za něco, co nemáš, možná, že bych tě v něčem chtěla změnit, možná ti docela často nerozumím. A stejně tě nenechám samotnou.

Jsme tak trochu srostlé, skoro siamská dvojčata, víme o sobě mnohé a přitom jsou věci, které nevíš a ani se je nedovíš. Ale já o tobě taky nejspíš dost věcí nevím, a nevadí mi to. Nestojím o to vědět o tobě všechno, znát tě do posledního detailu. Protože kdyby k tomu došlo, už bys mě ničím nepřekvapila, byla bys pro mě předvídatelná, jako většina ostatních. No fuj, z té představy jsem se až zapotila.

Potřebuju tě, myslím (nebo spíš doufám), že ty mě potřebuješ taky. A taky doufám, že nás nikdy nic nerozdělí, že si na sebe vždycky najdeme trochu času. Aspoň maličký kousek z mého života bude vždycky patřit tobě, protože jsi sestra. Ne pokrevní, ne vlastní, a přece nejbližší možná sestra z veškerých druhů sesterského vztahu. Sdílíme mysl, duši, základní existenci, protože jestli někdy přestaneš dýchat, já přestanu hned po tobě. Lépe řečeno přestanu hned po tom, co mě někdo přesvědčí, že dál tě oživovat nemá cenu. (Ano, představa, že ti dávám dýchání z úst do úst, je poněkud eklózní, ale kdyby ti to mělo zachránit život, tak klidně políbím Máňu nebo Lůďu. Klidně na rty. A trochu méně klidně francouzsky. Ale stejně bych to udělala. Pro tebe (skoro) cokolif.)

Poslední dobou mám trochu pocit, že se jedna druhé vzdalujeme, ale zase některé věci mě přesvědčujé o opaku. Ochota se jít podívat někam, kde to miluju, je základ. A pak, když ses přidala a já věděla, že budeš, totiž budeme pokračovat spolu… K nezaplacení.

Tak mě napadá… Kdy jsme spolu naposled “nemluvily”? Mám pocit, že to takhle snad nikdy nebylo. Vždycky se zlobíme pár desítek minut, možná pár hodin, ale další den je všechno vpořádku. Odpouštíš, a to je pro mě důležité.

Alors, j’ai parlé beaucoup…. Merci pour toi, ma jolie soeur.

PostHeaderIcon “Promiň…” “Nech to plavat. Mě to časem přejde.”

Mám na rukou puchýře od řetězů u houpačky. Několikrát jsem z ní skoro spadla, ale stejně by se mi nic nestalo. V tom momentě jsem byla dítě a děti jsou nerozbitný. Neunavitelný. Vždyť víš.

Ale na tom ve skutečnosti nezáleží. Záleží jen na pocitu. Na váhách. Na udici na ryby, protože já jsem ryba. Na tom, jak velká ta ryba bude a jestli nepřeváží váhy příliš. Ačkoli pochybuju, že bych se trefila a taky že bych převážila váhy. Pochybuju, že jsi váha. Já se nikdy netrefím. Neumím hádat. Neumím se hádat. Neumím vlastně nic. Jenom ten pitomej pravovpis. A taky dějepis. A anglicky umím. Umím toho vlastně celkem hodně, ale je mi to k ničemu. Protože když mám používat něco, co mě ve škole nenaučili a nikdy učit nebudou, je mi angličtina k ničemu. Je daleko. Jako my. Příliš daleko už od začátku, co jsem se ji začala učit.

Snad nedojdeme na konec. A snad se nebudeme muset vracet na začátek. Vracet se po vlastních stopách a dívat se kolem prašné, rychle proběhnuté stezky po důkazech. Po těch, že jsme tam byli. A taky po těch, že jsme tamtudy prošli moc rychle, než abychom se rozhlédli a měli si na co vzpomenout. Já mám si na co vzpomenout, ale je toho málo. Nevím, jestli ty budeš mít vůbec něco. Snad, možná. Doufám.

Nechtít neznamená nedoufat. Já nedoufám. Bála bych se. Už teď se bojím. Nevím čeho, nevím proč. Jen se bojím. A ze strachu píšu. Píšu složité myšlenky jednoduchému kamarádovi. Že jsem smutná. Nepochopí to. Nepochopil. Jenom odepsal “nebuď smutná, drobča,” a dál se neptal. Je to pravda. Čím míň se tě ptjí, tím víc hcceš mluvit.

Ale já už mluvila dost. Možná příliš mnoho. Kecám pitomosti. Jako nevyrovnaná hloupá husa. Jako idiot. O konci, o návratu, o pitomostech. Nečti to. Nestojí to za to. Promiň. A ať tě to rychle přejde.

PostHeaderIcon Pláč, když vzpomínáš na minulost

Minulost… Kdy to je? Už teď je vlastně minulost. Každý moment se stává okamžitou minulostí. A mě se z toho vědomí dělá zle. Protože to znamená, že minulostí je i dnešní odpoledne plné písmen. Minulostí je každé slůvko, které napsal. A taky všechna, která jsem napsala já. A taky ta, která jsem ze strachu nenapsala. To je jedno, o tomhle jsem nechtěla.

Mám milion sepsaných konceptů. Nebo možná i milion jedna. Některé mají jen nadpis, u některých jsem zapomněla nápad, některé zase chci dopsat, jen nemám tu sprádnou náladu… A pak je pár takových, které jsou jen pro mne. Některé uveřejním, protože aby byly. Abych na ně nezapoměla, abych je nesmazala. Co je psáno, to je dáno.

V jednom z takových konceptů je i dopis mému bývalému z doby, kdy jsem si ještě myslela, že ho mám opravdu ráda. Možná jsem ho i ráda měla, ale už si to nepamatuju. Zapomněla jsem. Pro jistotu, aby to nebolelo. Zůstaly jen asi dva nebo tři dopisy a jedna básnická úvaha. Samá sladká slova, doufání… Nebyla jsem si jistá už tehdy. Nevěděla jsem, jestli jsem šťastná, ale doufala jsem, že ano.

Taky jsem našla prastarou básničku, moji první, na odrbaném kousku papíru. Původně to byla písnička, a tak jsem ji zkusila zazpívat. Nešlo to, vyhrkly mi slzy. Vzpomněla jsem si. Ne na bývalého. Na mou první, ještě spíš dětskou lásku.

Bílá jak svatební šaty, které díky tobě, lásko, mám.

Bílá jak svatební prsten, který od tebe jsem dostala.

Bílá jak svatební písmo, které říká že už nebudeš sám.
“Nebudeš sám…” Ano, je tam nebudeš. Protože to, že jsem nechtěla být sama já, jsem tam tehdy neuměla zapracovat.

Mladá, začínající básnířka, co chtěla zpívat, nemaje hudební sluch a ani ponětí o práci s hlasem. Plná ideálů věřila, že to, že je o 355 dní starší a to, že nosí mužský ekvivalent k jejímu jménu, je spojí. Doufala, že se do ní zamiluje tak, jako ona do něj. A řekla mu to. A on nevěděl, jak jí říct, že tohle fakt ne. Bál se, že mu udělá scénu. Ujistila ho, že toho se bát nemusí. Poslal ji do háje. Dalších 12 dní se na něj lepila. Totiž 9, poslední 3 dny se lepila na zadaného vedoucího. Pitomá, co?

Za rok se potkali zase. Lepila se na něj jako žvýkačka na podrážku. Lezla za ním všude a pořád. Nepřišla si vlezle. Jenom chtěla lásku, objetí, tak ho obímala ona.

Uplynul další rok. Došlo jí, že byla hloupá. Neomluvila se, nebylo proč. On to pochopil. A začal jí pomáhat. Za rok jí pomáhal zase, ale ne tolik. Tehdy jeho pomoc potřebovala. Rok se neviděli, rok se neuvidí. Možná se neuvidí už nikdy, jestli se ona nebude za své místo mezi nimi bít.

To by ale znamenalo, že i ty čtyři čtrnáctidenní cykly se její poslední hodkovskou básní staly minulostí. A to nechce. Nikdy to nechtěla. A nikdy chtít nebude. To místo jí přirostlo k srdci, stejně jako on.

Hukot vody, šum lesa, bzučení vos a včel, třepot motýlů. To je to. Je tam všechno, není tam nic. Srdce jejího světa, pro ostatní zapadákov. Nikde se necítí tak dobře jako tam. A přitom tam nikdy není doma. Špinavá, osamělá, smutná… Ale je jí dobře. Nic ji netrápí tak moc jako jinde. A když jo, sedne do vlaku a vytřese ze sebe ten žal.

Co to zas plácám, je to k ničemu. Doufám, že se tam budu smět vrátit. A když ne, umře ze mě jeden důležitý kousek.

PostHeaderIcon Prostě jen prošla kolem

Vyběhneš ven jen v teniskách, džínech a zelené mikině. Přejdeš silnici a pak jdeš jen tak, nazdařbůh někam daleko, dokud se ti nebude chtít otočit a vrátit. Doteď jsi o tom jen přemýšlela, ale včera se v tobě něco zlomilo a vyrazilas pryč z klece čtyř žlutých stěn a jednoho monitoru.

Projdeš ulicemi, několikrát zahneš a dojdeš na místo, kde se dvě pravoúhlé sítě ulic stýkají ve velmi nepravém úhlu. Přeběhneš křižovatku a zmizíš mezi stromy v aleji. Slyšíš jen své kroky a vzdálený hluk města a vyhýbáš se každé postavě, kterou v dálce uvidíš, abys nikoho nepotkala. Zahneš za každý druhý roh a dokonale se ztratíš v místech, která znáš lépe než abecedu. Kolem restaurace U Daniela, která tě donutí si v duchu zpívat Kryla.

“Seržante písek je bílý

jak paže Daniely,

počkejte chvíli,

mé oči uviděly,

tu strašně dávou,

vteřinu zapomění,

seržante mávnou,

a budem zasvěceni.

Morituri te salutant, morituri te salutant…”

Napadne tě, že bys mohla zajít na hřiště pod Kalamajkou, která už dávno není Mik mik mik, nýbrž Tesco. Doloudáš se tam a zjistíš, že je ještě zima a že hřiště tam není. Otočíš se na podpatku, vyběhneš kopec ke škole a zatoužíš po houpačce u školky, do které jsi nikdy nechodila. A houpačka tam už, nebo možná ještě, není. Tak tedy zjistím, jaké je to hřiště u sokolovny, řekneš si a vyrazíš nahoru, abys mohla pak sletět z kopce a natlouct si koleno. Přejdeš psy milionkrát počůraný trávníček, uhneš pohledem od starého nástupiště a letíš k tyči, abys skusila udělat výmik. Nepovede se. Ani ten další. Ani žádný z deseti, o které se dál beznadějně pokoušíš.

Slzy. Jedna, druhá, třetí, další. Je jich nespočet. Sedíš na dětském hřišti v kalhotách s dírou na koleni, s rozmazanou řasenkou okolo očí, a do tuctově umělecké fotky v západu slunce ti chybí už jen cigareta a lahev vodky.

Připadáš si ubohá, když utíkáš zpátky do své klece, abys nepotkala dvě šťastné rodinky s malými dětmi, které se smějí na celé kolo. Bojíš se cizího smíchu, tak jak by ses mohla sama umět smát?

Rubriky