Archive for the ‘Básne’ Category

PostHeaderIcon Futuristcká báseň slaná češtináři v půl desáté večer

Ruměnec ve tváři,

která se jen tváří

tak zalíbeně,

tak zasněně.


Červený ret,

slaďoučký ret,

horoucí polibek,

gentleman klobouk smek’,
bílou ručku políbil,
k tanci nožky vyzval.


“Ano,” zní mnohohlasý monolog.


A tanec, krůček a ladný krok,

otočkou otočit,

v černotu zamířit,

v pokojík, postélku s nebesy.

Voňavá vzpomínka,

voňavá od vínka,

na rtíkách tvých

vykouzlí smích.

PostHeaderIcon Smrt Smrti

Postává v poušti žár

a vzývá blábolení.

Ledové pláně már?

Smrti přec už není.

Jak hořké je dobro nezažíti!

A kolem davy tichých lidí

pějí písně beze slov.

Nezacinká ni kov o kov.

Ni jediný zvuk…

Přesto válečný hluk,

křik, řev, kvílení…

Tak pláčou zranění.

Je po bitvě.

A ta nerjkrásnější,

a ta nejhroznější,

ta, jež se nemá čeho bát,

pláče a mizí nadobro…

PostHeaderIcon Déšť smyl přátelství

Kapky deště dělají v kalužích

obrazy z kruhů,

stékají po mém deštníku

pomalu dolů.

Vidím se v skleněné vitríně,

slza za slzou se mi z očí řine.

A ty víš, proč pláču

spolu s nebem,

víš, že přátelé byli

mým každodenním chlebem.

Nemůžu  na ně zapomenout.

Kéž si oni na mě vzpomenou…

PostHeaderIcon Večer ve vínovém altánku

Opuštěný zahradní stolek,

poslední ozvěna kouře.

My vůbec nehledíme na věk

a je nám spolu dobře.

Vybledlá vůně horkého parfému

a červeného vína…

Lásku jsi dala tomu, kterému

se přisuzuje vina.

Lehoučký dotek,

a pak se spojí

ochranitelská s jemnou,

tou tvojí.

Dlaně, horké a laskavé,

dotknou se hladké kůže tvé.

Pevně tě obejmou ruce silné,

dvé srdcí, teď už nedostižné,

tepe v jednom taktu.

A literatura faktu

to nikdy nedokáže popsat….

PostHeaderIcon Slyšela hrát slzy na klavír…

Kdysi snad nádherný, stinný sad,

teď už jen opuštěná zahrada…

Tón houslí dávno se přestal smát,

už nikdo tu symfonie neskládá…

Pryč je zpěv letních večerů

zalitých světlem luny,

skryl se do ticha závojů,

do ticha pouštní duny.

Zůstaly jen slzy…

Slzy, jenž hrají tu na klavír

vzpomínku na mořské vlny,

slzy, jenž padají do ticha

jako když oceán šumí.

Déšť bílých kláves dotýká se,

mokré prsty struny smutně hladí,

a mlha v celé své studené kráse

opuštěný klavír do závoje halí…

PostHeaderIcon Zobuď sa, alebo tam ostaň na veky

Spí…


Je síce vo sne,

ale nevie v akom.

Sní v noci, vo dne,

podobá sa vtákom.

Sní s otvorenými očami,

brázdi oceán loďami,

lieta s vetrom o preteky,

prespí, presní celé veky.

Pobozkala diabla,

zmluvu mu podškriabla,

krvou vlastnou i tou cudzou,

prestala trieť biedu s núdzou.

Ráno ju chcú prebudiť,

do života navrátiť.

Ale ona zostala,

tam, kam sa už dostala.


Tam, kde zázrak je na dennom poriadku…



PostHeaderIcon Sen o Múze

Obrací se stránky nepopsané,

jak rozbitým oknem vítr vane,

na oprýskaném stole tužka leží,

a v hlavě myšlenky létají, běží.

Pomalu znaky už plní řádky,

jak květy růží předzahrádky,

lehce, jak když foukne vánek,

víčka klíží tvrdý spánek.

Svíce zablikala, zhasla,

hlava těžká na stůl klesla,

sny tu mají velký bál,

kdo a proč by se jich bál?

A pak náhle, nečekaně,

obzor bledne, slza kane,

po šedé panelové tváři,

kde se zdraví motorkáři.

“Dobrý den a nashledanou,”

plaší Múzu unavenou…

Rubriky