Archive for the ‘Básne’ Category

PostHeaderIcon Mám strach, jaká budu, až jednou budu stará

Dívám se kolem sebe a vídám,

jak lidi stárnou.

Proti vráskám nikdo z nás nemá

naději žádnou.

Mamince v úsměvu kolem úst

kreslí se čáry.

A tátův plnovous – pepř a sůl.

Je taky starý…

Rodičům čtyřicet,

o starších ani nemluvím,

neboť tenhleten svět

už prostě není takový…

Jaký býval, když byli jsme mladí?

Kam se podělo to, co každý z nás ztratí?

A proč odraz tvůj v zrcadle nepoznávám?

Kampak zmizela ta nádherná mladá dáma?

Tohle jsou otázky,

na které odpověď

snad ani nechceme,

abychom si mohli

dál myslet, že v srdci

jsme jasným plamenem.

A že ty voskovice,

co na hrobech do tmy září

jsou tu jen pro ty strýce,

o nichž se říká, že byli staří.

Lžeme si do duší,

chceme se zachovat.

Pročež se nesluší

dál jen tak lelkovat!

Vezměme život svůj

do rukou, do dlaní,

vběhněme v dračí sluj,

prožijme svítání!

PostHeaderIcon Oni. Jakože chlapi. Potřebujeme je, a víme o tom.

Jak by bylo, kdybys nebyl?
Nebylo by.

Bez zkušeného, trefného šťouchance,
který je jenom tichou
(když vyjeknu, občas hlasitou)
odpovědí na mé provokace?

Bez dlouhých mlčení, krátkých hovorů,
bez slůvek, drobných do automatu
na lístky na cestu za zvonivým smíchem,
bez sledování akčáren a hororů
u nichž sedíme se zrychleným dechem?

A co bez objetí mladíků,
o kterých vím jen jméno?
Bez malých smrtí z doteků
co vlévají do těla mého?

A bez neúspěšné snahy o rýmy
o těch, co umírají na rýmy
a rýmičky a teplotky?

Svět by nebyl.

PostHeaderIcon Keep dreaming

You’re already grown up,
you have many experiences.
You think it matters, but
I think it’s not what it really is.

I wanna encourage you
to find the faith in dreams again.
Don’t worry, children don’t mind
if you are much older then them.

Even the age is invention
made by adults and wise men.
But how long ago have you tried
to act like we all were little children?

I just want to please you:
Try to dream again,
and if you are succesfull,
keep dreaming, my little gentleman…

PostHeaderIcon Jděmež

Pojďme alespoň na chvíli tančit.
Pojďme jeden na druhého se dívat.
Pojďme si skoušet ve všem věřit.
Pojďme se s nekonečnou vášní líbat.

Vyjděme zpoza bělostných sloupů.
Vyjděme na cestu plnou výmolů.
Vyjděme do světa plného vroubků.
Vyjděme společně za tichých zpěvů.

Projděme starým růžovým sadem.
Projděme hřbitovem netčených panen.
Projděme tímhle nádherným světem.
Projděme bolestně živým životem.

Dojděme na konec sjízdných cest.
Dojděme tam, kde mne můžeš svést.
Dojděme a poražme tím lidskou lest.
Dojděme a nechme se dále vést.

PostHeaderIcon Je zítřek

Když nastává zítřek,
trvá to vteřinu.
Je to jen dnešek
obohacen o vinu.

Vinu za přítomnost,
co byla včera,
tresty za budoucnost,
jež vstává ze šera.

Šero, v němž slasti
přesladce voní,
temno, kde bolest
na hranu zvoní.

Zvonek se zatřpytil,
říká: “Jdi spát.”
A tys mu vysvětlil,
že ještě chvíli budeš se času smát.

PostHeaderIcon Satén

Sedím si na mopu
a koukám do stropu.

V saténovém pyžamu
čekám, až už nevstanu,
až nebudu mít sílu,
ani náladu.

Čekám na svůj soudný den,
jenž bude džusem potřísněn,
neb prohibice platí
a píti nesmí mladí.

Vědíc, že nejsem při smyslech,
píšíc o těchto nesmyslech,
přeji si, abych v horečkách
nemluvila o léčkách.

O léčkách či o lelkách?
Kdože to měl z lelků strach?
Nikdo, kdo by se jich bál…
Bál? Pojď protančiti sál!

Šílenství sjeté tanečnice
atakuje všechny ulice
v tomto uprášeném městě bez luk,
kde Kafka by na básnířku byl hrd.

Mezi domy vítr prohání se
a ona, kruhy pod očima v celé kráse
a rozcuchaná jako fúrie Karina
kouká z okna na kocoura Armina.

Armin je citlivý Don Juan,
milující všechna srdce dam
a planoucí láskou věčnou…
Holky si z něj na řiť kecnou.

Měla bys už přestat, říká,
jsi studená a věčně tichá
a věčně piješ na své zdraví,
v brnění, co nerezaví.

Ano, jsem ryba, odpovídám,
Armina na čelo líbám
a on v kocoura opět se mění…
Musím zas počkat do setmění.

Jak lehké je psát básně o ničem,
jak těžké musí býti mi rodičem
a nedělat si starosti, zda nejedu v nějaké levárně,
když píšu takovéhle absurdní básně.

(Tato báseň byla napsána autorkou ve zcela střízlivém, neomámeném a zdravém stavu. Teda oukej, mám sice zrovna angínu nebo kýho anděla, ale psychicky jsem oukej a zapoměla jsem si vzít ranní prášek, takže to nesvedete ani na léky :P)

PostHeaderIcon Dát básni jméno je jako zabít motýla

Včera mi sedl na ruku motýl.
Jen tak do dlaně se mi stočil,
křídla nejspíš si vodou smočil.

Modrý, zelený, tyrkysový.
Opar kolem něj téměř snový
zavál ke mně z jeho křídel.

Vůně svěžích, letních jídel,
vzpomínka ohně a kytary,
myšlenka hřiště a tvrdé hry.

Pár slov z básně, co nezapomíná,
básnířka pod hvězdami tiše usíná,
chtěla vymyslet název motýlí,
na pravdu ale přišla za chvíli.

PostHeaderIcon Nepřestávej

Nepřestávej psát,
když Múza tě obímá.
Nepřestávej hrát,
když divák se zajímá.

Nepřestávej laskat,
když milenec vydechne.
Nepřestávej šeptat,
když ticho ohluchne.

Nepřestávej hladit,
ač hlava už nebolí.
Nepřestávej kalit,
ať znova tě rozbolí.

Nepřestávej žít,
když umíráš,
nepřestávej mít,
když ztrácíváš.

PostHeaderIcon V rytme rapu kopni loptu okolo biliardového stola

Tento článok obsahuje vulgarizmy.

Udýchané tváre, hlasný smiech, rýchlosť svetla a pomalý beh…

Už zasa píšeš jednu zo svojich snivých romancí o sexe, ktoré nikdy neuverejníš a časom aj zmažeš?

Nie. Dnes píšem o niečom inom.

O čom takom?

Nepýtaj sa. To je jedno.

Nieje. “Šak povec, drobča,” povedal by Tomáš.

To by sice povedal, ale aj tak by to zo mňa nedostal. Lebo píšem vlastne o ňom. A o Filipovi. A o Lukášovi. A o E.T.im. A o Peťovi. A vôbec. Proste o nich.

Ale? Takže píšeš o futbale?

Hej. A už ma neruš, musím začínať znova.

Udýchané tváre. Smiech. Lopta.

Na druhú stranu rýchlosťou svetla.

A aj tak je svet ako spomalený

najkrajšou vecou, ktorej si verný.

“Au, ty kokot, čo nemáš brzdy?”

“Ešte raz na mňa tú kofolu prskni!”

“A prečo nefajčíš? Mentolky necítiť.”

“Čau, a nezabudni sa v krčme zastaviť!”

“Do p*če, šak mi píšťalu odjebal!”

“Sory, zlatko, no toto si dojebal.

Do mojich kamošov mlátiť nebudeš.”

“A to už prečo?” “No len sa teš!!!”

Držíme spolu, sme skoro jak jeden.

Zvládneme všetko, debil nech sa jebe.

A mrcha sprostá čo každého chcela

príde skrátka, lebo je moc smelá.

Lacno nič dobrého nezíska ani kráľ,

a ty máš kamošov, tak čoho by si sa bál.

A Peťo, ty sa hlavne z toho stromu nezrúb,

v nedeľu hráte, a to sa nedá bez rúk!

Proste je leto, a aj keď už končí,

zábava ledva stíhať sa stačí,

tešte sa, keď dojdem domov zasa,

v zime guľovačka, to bude krása.

V žilách nám koluje rovnaká krv.

I keď som vás mala spoznať už prv,

nevadí, aspoň že teraz sme spolu

a nezabudnite, o tretej na kofolu!

Už si skončila?

Asi hej. Čas ma tlačí, idem si dať kofolu a pozrieť ako hrajú biliard. A budem odolávať, keď mi budú núkať pitie.

Isto?

Isto. Mám ich strašne rada, ale piť nebudem ani keby čo bolo. Ani náhodou. A fajčiť tiež nie. A pripomeň mi, že z ich musím dostať, čo je PKD.

PostHeaderIcon Tanečnice

Tančila. Tančila nahá ve světle zapadajícího slunce a rudé paprsky dopadaly na její opálenou kůži. Nemyslela na nic, nepřemýšlela nad tím, jak se bude hýbat. Jen se hýbala.

Ladný pohyb ruky, jako by ji položila na neviditelnou stěnu před sebou, druhá dlaň lehce líbne vnitřní kotník levé nohy a v prudkém pohybu vylétne vzhůru, aby se zbytek těla mohl otočit a udělat stojku na jedné paži. Levá noha se položí na zem, trup se vyklene jako most nad řekou. Pravé chodidlo se nechá polechtat trsem ostřice. A pak znova, narovnat se, úkrok, krůček zpět, hvězda, most, salto…

Pohyb, čistý živočišný pohyb. Vůně trávy, žbluňkot potůčku, zrychlený dech. Pomalu chladnoucí vzduch, unavené slunce, co hladí křivky svými posledními záblesky.

Znovu žbluňkot potůčku a pak dotek ledové vody na rudých rtech. Úleva, konec té bolestivé žízně. Několik kroků dolů z kopce, dvě salta, hvězda a šipka do jezírka pod vodopádem. Touha navždy zůstat pod vodou, už se nevynořit, nadechnout se stělesnění chladu a uhasit oheň uvnitř těla. Tlak, mozek v křeči pudu sebezáchovy vytáhne hlavu nad hladinu.

Odplivnout si, nadechnout se, znova se potopit a pak zůstat ležet na hladině. Otočit se na záda, podívat se na hvězdy, o tolik krásnější a ladnější, než elegantní pohyb těla po dně. Posadit se na břeh, do písku a mezi kameny prohřáté teď už mrtvým, horkým dnem. Stulit se do náruče, která není, která nikdy nebyla a nebude, a přece je věčná a nekonečná.

Položit se do lůna samotné přírody…

Rubriky