Archive for Marec, 2013

PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Tak další… Nuže, jak to dopadne tentorkát?

Dívá se říčně modrýma očima oknem a přemýšlí, jak to napsat. Takhle? Nebo jinak? Nebo támhletak?

Fascinující. Znova někoho zaujala natolik, že vzal odvahu a napsal jí to. Zlepšilo jí to už tak dobrou náladu. A tak se usmívala do monitoru z jiného důvodu než obvykle. Odhadl ji dobře, trhlá spisovatelka, co má ráda pivo. Uvidí se, jak se mu budou líbit její jiné tváře. Což takhle smutná deprimovaná kráva, co si věčně stěžuje? Nebo třeba sluníčkové zlatíčko s nekonečným úsměvem?

Vlastně – je ještě pořád taková? Umí to ještě? Hm.

Jsi ten, komu se chci ukázat opravdu ze všech stran? Jsi ten, kterému chci dovolit, aby mě naučil křičet a neutíkat? Jsi ten, co mu chci dát právo být mi tak velice blízko? A jsi vůbec?

Mají společnou minulost, jen v jiných časech. On ji měl dřív, opět. Historie se opakuje, staré pořádky se občas nemění. Takže šatnář, matikářka, i žlutá barva zůstaly. Ale stejně by se divil, kolik se toho změnilo za těch pár pátků. Co, však mu to třeba poví. Časem.

Mimochodem, znáš Buchťáka? Pekaře, co vypadá jako řezník?

Rubriky