Archive for November, 2012

PostHeaderIcon Nezáviď, nenáviď, neprijímaj, vytváraj.

Čítaš jej články. Teda oni sa volajú blogy a sú na jej webke, ale správne majú byť článkami.

Takže znovu, čítaš jej články, a ticho závidíš. Je geniálna, pracuje so slovami ako nikto, chceš to tiež vedieť. A vlastne to vieš, veď ti to povedal. A pár ďalších vraví to isté. Že vraj ste rovnaké, rovnako krásne, rovnako múdre, rovnaké spisovateľky, každá originálna ako otlačok prsta.

Dredy rozhodené okolo hlavy tváriace sa na svätožiaru, baletka bez nohy, klaun bez úsmevu, prostitútka mladšia než nevinnosť. A nesväté deti, stratený dospelávi v stratenom svete. To ti utkvelo z jej článkov, z jej úvah, z jej nádherne chybovo poskladaných slov. Básne plné dekadencie a smútku, surové ako krv striekajúca z tepny. Sex, láska, romantické prúsery, ktoré sú prúsermi, lebo romantika je napiču.

Občas si ňou, občas si niekým iným, občas dokonca sama sebou, ale to sa nestáva často. Niekedy si želáš, aby neexistovala, aby si mala jej talent, aby si bola lepšia, alebo aspoň horšia len o málo, len o to, čo sa dokážeš zlepšiť. A keď nepíše, je to ako by zomierala jej časť v tebe. Ako by odchádzala tá dekadentná, zlá, ironická realistka v neexistujúcom svete.

Billiejean http://www.birdz.sk/webka/billiejean/. Je perfektná.

PostHeaderIcon Vstaň a jdi. A buď nádherná.

Vstaň. Zahoď deku, vyhrabej se zpomezi péřových polštářů, vylez z postele a postav se na nejisté nohy. Je to jako se podruhé narodit.
Stojíš, bosa na chladných parketách, nahá, bradavky jen tak tak skryté za lví hřívou rozcuchaných vlasů. Štíhlá lýtka se napnou, dlaně instinktivně zamíří ke klínu, aby ho v troše studu skryly před pohledy nikoho. Zamrkáš krátkými řasami, zvedneš ruce a protáhneš se.
“Nikdo tu přece není. Nestydím se, nemám za co, nemám před kým,” řekneš si, zastrčíš si vlasy za ucho a ruce necháš klesnout jen tak podél trupu, jako bys vůbec nepřemáhala tu automatiku, se kterou chceš schovávat své tělo.
Přeneseš váhu jen na jednu nohu, svaly štíhlých lýtek se napnou a pravé chodidlo se zvedne ze země. Uděláš krok. Další, třetí, čtvrtý. Přejdeš místnost, až k oknu se žlutým závěsem. Dnes nejspíš nesvítí slunce. Nevadí, ty tenhle ocelový den projasníš, vždyť právě ty jsi ta změna, co projde dneškem. Odtáhneš umělotinovou látku a pak i záclonu lehkou jako pavučina. Venku je jen zvlhlý trávník, pár dlaždic a kalná, těžká obloha, zešedlá jako plíce starého kuřáka. A zeď, samozřejmě, jak jsi mohla zapomenout na zeď ještě šedivější, na tu, která tě odděluje od barev parku, sice mdlých v tomto světle, ale přesto barev.
Otočíš se bokem k oknu, otevřeš skříň. Zase stejný nepořádek, jaký vídáš každé ráno. Ale to ti teď nevadí. Vadí ti, že nemáš čistou tu podprsenku, kterou sis chtěla dnes vzít. Náhle si velmi jasně a intenzivně uvědomíš, že stojíš nahá před otevřeným oknem, že má postavu bohyně a že ačkoli tě nikdo nevidí, ukazuješ se světu. Necháváš ho spatřit sebe samu, bledou a zjizvenou, s modřinami od šťouchanců na pravém boku a dolíčky na zádech. Nejsi hubená jako tvoje třídní a nemáš prsa jako pornoherečka, a přesto se cítíš dokonalá, chtěná, žádaná. Jako pokaždé, když mluvíš s kterýmkoli mužem kromě vlastního otce. On je jediný, kdo ti dává absolutní bezpečí. Tedy když zrovna neřve, protože děláš nějakou chybu.
Oblékneš se. Modrá, modrá, modrá… Tedy lépe řečeno tyrkysová. Jen lodičky si obuješ černé. Rudá rtěnka, zelené stíny, černá linka pod očima, vlasy naoko ledabyle rozhozené okolo opticky zůženého obličeje, velké naušnice, na krku jednoduchý zlatý řetízek, náramky, náramky, náramky…

Nuže, krásko, vyraž do světa. Ochutnej ho, a nebudeš se ho moct nabažit. Vypij ho do dna. Opij se, vyspi se s prvním z těch několika, kteří by tě tak moc chtěli. Usmívej se, užívej si, že jsi mladá, zdravá, živá. Užívej si samu sebe, dokud smíš. Neboj se bolesti, neboj se neúspěchu, takové, jako jsi ty, uspějí vždy. I když se nesnaží, i když nemůžou, i když je jim zle, uspějí. Nakonec.

PostHeaderIcon Oni. Jakože chlapi. Potřebujeme je, a víme o tom.

Jak by bylo, kdybys nebyl?
Nebylo by.

Bez zkušeného, trefného šťouchance,
který je jenom tichou
(když vyjeknu, občas hlasitou)
odpovědí na mé provokace?

Bez dlouhých mlčení, krátkých hovorů,
bez slůvek, drobných do automatu
na lístky na cestu za zvonivým smíchem,
bez sledování akčáren a hororů
u nichž sedíme se zrychleným dechem?

A co bez objetí mladíků,
o kterých vím jen jméno?
Bez malých smrtí z doteků
co vlévají do těla mého?

A bez neúspěšné snahy o rýmy
o těch, co umírají na rýmy
a rýmičky a teplotky?

Svět by nebyl.

PostHeaderIcon Keep dreaming

You’re already grown up,
you have many experiences.
You think it matters, but
I think it’s not what it really is.

I wanna encourage you
to find the faith in dreams again.
Don’t worry, children don’t mind
if you are much older then them.

Even the age is invention
made by adults and wise men.
But how long ago have you tried
to act like we all were little children?

I just want to please you:
Try to dream again,
and if you are succesfull,
keep dreaming, my little gentleman…

PostHeaderIcon Pád

Skočit a vědět, že nedopadnu.
Jaké by to bylo?
Prostě jen skočit dolů, do nekonečné hlubiny, poznat, co to je, ta ležatá osmička, kterou nás nutili psát do špičatých závorek.
Nechat se hladit po tváři vzpomínkami, dovolit větru, ať mě rozcuchá, vypadat, jako bych právě vstala z postele po dlouhé lekci vodorovného mamba.
Tma osuší slzy, když mi bude chybět možnost konečně se zastavit o tvrdou, ale známou zemi. “Neboj se,” zašeptá vzduch vonící po svobodě a páchnoucí jako kobka zároveň. “Neboj se, nedopadneš, neublížíš si…”

Nechci skočit, ani spadnout. A pokud musím, chci dopadnout. Nekonečno bolí víc než rozbitá kolena…

PostHeaderIcon Jděmež

Pojďme alespoň na chvíli tančit.
Pojďme jeden na druhého se dívat.
Pojďme si skoušet ve všem věřit.
Pojďme se s nekonečnou vášní líbat.

Vyjděme zpoza bělostných sloupů.
Vyjděme na cestu plnou výmolů.
Vyjděme do světa plného vroubků.
Vyjděme společně za tichých zpěvů.

Projděme starým růžovým sadem.
Projděme hřbitovem netčených panen.
Projděme tímhle nádherným světem.
Projděme bolestně živým životem.

Dojděme na konec sjízdných cest.
Dojděme tam, kde mne můžeš svést.
Dojděme a poražme tím lidskou lest.
Dojděme a nechme se dále vést.

PostHeaderIcon Jen výkřik kamsi do hlubin!

Píšu jednu větu přes druhou, necítím nic a cítím všechno, neslyším a přesto mi praskají bubínky, jsem slepá a ostatní se mi snaží popisovat, co bych měla vidět… Co bych si měla představit, na co si vzpomenout… Typická ryba, naivka, husa, srab.

Píšu ti pitomosti, ubližuju ti, a nechci přestat, ačkoli ti je zle a potřeboval by sis odpočinout.

Chci řvát.

Aha, mám žít podle SVÉHO nejlepšího svědomí. Jenže já svědomí nemám. Nemám vlastní názor, nevím, jaký by měl být. Už mi nemá kdo určovat cestu. Nechci, aby mi ji někdo určoval, a tak radši klopýtám pustinou bez mapy a vody. Tohle nepřežiju. Ale to ostatně nikdo. Život se nedá přežít, prostě jednou končí.

Cítím se prázdně, a ta prázdnota strašně bolí. Jako kdyby mě spalovala tvoje horečka. Jako kdyby do mě někdo nalil tekutý kyslík. Jako kdybych měla umřít. Jako kdybych nikdy umřít neměla.

Stíhám se přetvařovat, je tak jednoduché psát smajlíky. Ona to nepozná. A to je dobře. Ještě aby se ptala. Neptej te se mě. Já nevím, neumím, neznám, nedokážu.

PostHeaderIcon Kde ti rodiče jsou, když je puberťák zrovna potřebuje?

Když člověk potřebuje od rodičů jednou poradit se zásadním rozhodnutím, mají zrovna práci.
Toto není výčitka, to je konstatování faktu. Faktu, který mě bolí. Až tak, že jsem se rozhodla sama. Nikam nejedu, zůstanu srabem a nezměním svůj život. Tečka, šlus.

Hlavně že mě jako první napadlo “Když tam pojedu, strašně dlouho neuvidím jistého člověka.” Holka, to si říkáš psycholog? Seriously? To tě nenapadlo, že když už jsi se jednou rozhodla a teď po tobě to rozhodnutí chtěli zase a tebe napadlo TOHLE, že tvoje podvědomí tam asi fakt nechce? Blik? Ty seš ale chytrá, ty pitomá…

Je to úžasná možnost, otevřelo by mi to dveře do světa, poznala bych nové lidi, naučila se výtečně francouzsky, potom bych mohla jít na Sorbonne nebo třeba do Anglie na Cambridge… Počkat, Cambridge už tu jednou byla v podobě ambice jisté osoby….
Ne, vážně ne. Já nejsem ambiciózní. Vlastně jsem docela puťka, usedlá, rodinně založená (to je pokus o vtípek), tolerantní a starostlivá. A mám strach ze změn.

Rubriky