Archive for Október, 2012

PostHeaderIcon Pour mon petit Roger…

Tvoje obavy a moje ujišťování.
Tvé rozčilení a mé uklidňování.
Tvé neexistující slzy.
A že tě minulost mrzí.
Že jsi to zpackal.
Život profackoval
tu snad namyšlenou
duši tvou.
A ty se teď bojíš.
“Milovat ji nesmím,
co když jí ublížím?”
Přestaň se bát.
Začni si hrát.
A zamiluj se. Bez výčitek svědomí.

PostHeaderIcon Poslouchej

Slyšíš? Takhle tluče tvoje srdce.
A takhle si šeptají vlasy. Jako písek na poušti.
A tohle, tohle je skřípot tvých věčně namáhaných zad.
Víš, jak zní konečky tvých prstů?
Zní jako voda… Hravé, rozesmáté, ale i klidné. Hladí jako vlny, lechtají jako kapky deště.

A teď zkus poslouchat pokoj.
Zavrzání postele, zapraskání parket.
Měkké cinkání čtecí lampy. A pravidelné, zkušené, sebejisté tikání stařičkého budíku.
Náhlé cvaknutí vypínače, zahučení průvanu v otevřených dveřích. Co zní za nimi?
U sousedů si miminko cosi zamumlalo ze sna, jeho táta si pouští do sluchátek těžkou, tvrdou hudbu. Máma pravidelně oddechuje, konečně si může odpočinout.
A u dalších sousedů pípla mikrovlnka, zacinkala lžička o misku a začaly chrastit sypající se müsli.
V kastrolu na plotně zabublala voda a popraskaly párky.
A vodovod chvíli neochotně brumlal, když se otočilo kohoutkem.

Vyjdi na ulici a poslouchej okolní domy.
Je pátek večer. Mlha voní po sněhu a benzínu.
Lidé spěchají z práce, zadýchaní, unavení. Prsty zkřehlé zimou zvoní o sebe jako rampouchy. Vrátný malého hotelu škrábe propiskou po papíře křížovky.
Auta se ospale plazí v kolonách dopravní špičky a nadávají si navzájem. Podrážděné semafory svítí ostřeji než kdy jindy, tak ostře, až to je slyšet.
Vejdi do kteréhokoli domu v sídlišti. Klapot podpatků na ochozených schodech, hučení výtahu a smích natěšené dvojice, co si na sebe konečně našla chvilku času. V pátém patře hudruje stařičká tatramatka, vedle ní s pláčem cvičí na housle malý klučina. A v šestém řve vrtačka a s ní nespokojená sousedka. Sedmé patro a v něm hádka chudých manželů… A dupot baletky.

Vrať se. Ve třetím uslyšíš znova ten mladý pár. Vzdychy splývají v jeden, kůže pálí a hranice zanikají. Spokojený výkřik, vyčerpaný pád mezi polštáře.

Vrať se ještě víc. Do tohohle pokoje, ke mě, k tobě. Slyšíš? To ťukají kapky deště na okno. A tohle je můj dech a moje srdce. Jak zní mé konečky prstů? Povíš mi to? A co moje vlasy? Ještě se jim chce čekat, až budou smět být modré?

PostHeaderIcon Je zítřek

Když nastává zítřek,
trvá to vteřinu.
Je to jen dnešek
obohacen o vinu.

Vinu za přítomnost,
co byla včera,
tresty za budoucnost,
jež vstává ze šera.

Šero, v němž slasti
přesladce voní,
temno, kde bolest
na hranu zvoní.

Zvonek se zatřpytil,
říká: “Jdi spát.”
A tys mu vysvětlil,
že ještě chvíli budeš se času smát.

PostHeaderIcon Satén

Sedím si na mopu
a koukám do stropu.

V saténovém pyžamu
čekám, až už nevstanu,
až nebudu mít sílu,
ani náladu.

Čekám na svůj soudný den,
jenž bude džusem potřísněn,
neb prohibice platí
a píti nesmí mladí.

Vědíc, že nejsem při smyslech,
píšíc o těchto nesmyslech,
přeji si, abych v horečkách
nemluvila o léčkách.

O léčkách či o lelkách?
Kdože to měl z lelků strach?
Nikdo, kdo by se jich bál…
Bál? Pojď protančiti sál!

Šílenství sjeté tanečnice
atakuje všechny ulice
v tomto uprášeném městě bez luk,
kde Kafka by na básnířku byl hrd.

Mezi domy vítr prohání se
a ona, kruhy pod očima v celé kráse
a rozcuchaná jako fúrie Karina
kouká z okna na kocoura Armina.

Armin je citlivý Don Juan,
milující všechna srdce dam
a planoucí láskou věčnou…
Holky si z něj na řiť kecnou.

Měla bys už přestat, říká,
jsi studená a věčně tichá
a věčně piješ na své zdraví,
v brnění, co nerezaví.

Ano, jsem ryba, odpovídám,
Armina na čelo líbám
a on v kocoura opět se mění…
Musím zas počkat do setmění.

Jak lehké je psát básně o ničem,
jak těžké musí býti mi rodičem
a nedělat si starosti, zda nejedu v nějaké levárně,
když píšu takovéhle absurdní básně.

(Tato báseň byla napsána autorkou ve zcela střízlivém, neomámeném a zdravém stavu. Teda oukej, mám sice zrovna angínu nebo kýho anděla, ale psychicky jsem oukej a zapoměla jsem si vzít ranní prášek, takže to nesvedete ani na léky :P)

PostHeaderIcon No jasně! Už vím! On totiž neměl dolíčky ve tvářích!!!

Říká se, že se člověku líbí vždy určité typy lidí opačného pohlaví. Osobně očividně preferuju kluky s dolíčky ve tvářích, oblečené v pohodlném oblečení a alespoň trochu sebevědomé, kteří jsou sice ochotní, ale ne vlezlí. Pokud bych ještě mohla prosit, ať se  zajímá o mystiku, tarot a tak, a budu úplně spokojená.

Takže zde vlastně máme důvod, proč se mi líbí Tom Felton, Will Smith, Pierce Brosnan… (Konečně si aspoň zjistím jména svých oblíbených herců, vidíte, k čemu všemu je to psaní dobré?) A taky důvod, proč se mi nepovedl poslední vztah. On totiž dotyčný neměl dolíčky ve tvářích.

Ano, zní to povrchně, ale je to pravda. Prostě po momentu “ach bože, on mě někdo chce!” přišly chvíle, kdy pro mě už neměl až takovou přitažlivost. A pak přišly ty další věci, ale to není důležité. Každopádně základní problém byla neexistence dolíčků v jeho tvářích.

Jistě, je to něco, co někteří kluci mají a jiní ne, takže je tenhle můj oblíbený rys nespravedlivým znevíhodněním, ale… Život není spravedlivý. Nikdy.

Tohle moje zjištění samozřejmě neznamená, že když dotyčný nebude mít dolíčky ve tvářích, ani s ním nepromluvím, ovšem pokud mi na něm bude ještě něco vadit, bude to pro mě nejspíš znakem zůstat “jen” přáteli. Tedy, pro mě je momentálně přátelství silnější pouto s mužem než láska, ale o tom až jindy…

Pročež – pánové s dolíčky, nebojte se mě, a by nez nich taky ne. Jenom jsem zjistila, co a jak, a potřebovala jsem se o to s někým podělit 😉

PostHeaderIcon Dát básni jméno je jako zabít motýla

Včera mi sedl na ruku motýl.
Jen tak do dlaně se mi stočil,
křídla nejspíš si vodou smočil.

Modrý, zelený, tyrkysový.
Opar kolem něj téměř snový
zavál ke mně z jeho křídel.

Vůně svěžích, letních jídel,
vzpomínka ohně a kytary,
myšlenka hřiště a tvrdé hry.

Pár slov z básně, co nezapomíná,
básnířka pod hvězdami tiše usíná,
chtěla vymyslet název motýlí,
na pravdu ale přišla za chvíli.

Rubriky