Archive for September, 2012

PostHeaderIcon Nepřestávej

Nepřestávej psát,
když Múza tě obímá.
Nepřestávej hrát,
když divák se zajímá.

Nepřestávej laskat,
když milenec vydechne.
Nepřestávej šeptat,
když ticho ohluchne.

Nepřestávej hladit,
ač hlava už nebolí.
Nepřestávej kalit,
ať znova tě rozbolí.

Nepřestávej žít,
když umíráš,
nepřestávej mít,
když ztrácíváš.

PostHeaderIcon Ségra neser :P

Ne, fakt nehrozí, že bych si to rozmyslela. Možná, že bych tě někdy nejradši pověsila do průvanu za něco, co nemáš, možná, že bych tě v něčem chtěla změnit, možná ti docela často nerozumím. A stejně tě nenechám samotnou.

Jsme tak trochu srostlé, skoro siamská dvojčata, víme o sobě mnohé a přitom jsou věci, které nevíš a ani se je nedovíš. Ale já o tobě taky nejspíš dost věcí nevím, a nevadí mi to. Nestojím o to vědět o tobě všechno, znát tě do posledního detailu. Protože kdyby k tomu došlo, už bys mě ničím nepřekvapila, byla bys pro mě předvídatelná, jako většina ostatních. No fuj, z té představy jsem se až zapotila.

Potřebuju tě, myslím (nebo spíš doufám), že ty mě potřebuješ taky. A taky doufám, že nás nikdy nic nerozdělí, že si na sebe vždycky najdeme trochu času. Aspoň maličký kousek z mého života bude vždycky patřit tobě, protože jsi sestra. Ne pokrevní, ne vlastní, a přece nejbližší možná sestra z veškerých druhů sesterského vztahu. Sdílíme mysl, duši, základní existenci, protože jestli někdy přestaneš dýchat, já přestanu hned po tobě. Lépe řečeno přestanu hned po tom, co mě někdo přesvědčí, že dál tě oživovat nemá cenu. (Ano, představa, že ti dávám dýchání z úst do úst, je poněkud eklózní, ale kdyby ti to mělo zachránit život, tak klidně políbím Máňu nebo Lůďu. Klidně na rty. A trochu méně klidně francouzsky. Ale stejně bych to udělala. Pro tebe (skoro) cokolif.)

Poslední dobou mám trochu pocit, že se jedna druhé vzdalujeme, ale zase některé věci mě přesvědčujé o opaku. Ochota se jít podívat někam, kde to miluju, je základ. A pak, když ses přidala a já věděla, že budeš, totiž budeme pokračovat spolu… K nezaplacení.

Tak mě napadá… Kdy jsme spolu naposled “nemluvily”? Mám pocit, že to takhle snad nikdy nebylo. Vždycky se zlobíme pár desítek minut, možná pár hodin, ale další den je všechno vpořádku. Odpouštíš, a to je pro mě důležité.

Alors, j’ai parlé beaucoup…. Merci pour toi, ma jolie soeur.

Rubriky