Archive for Júl, 2012

PostHeaderIcon Prostě jen prošla kolem

Vyběhneš ven jen v teniskách, džínech a zelené mikině. Přejdeš silnici a pak jdeš jen tak, nazdařbůh někam daleko, dokud se ti nebude chtít otočit a vrátit. Doteď jsi o tom jen přemýšlela, ale včera se v tobě něco zlomilo a vyrazilas pryč z klece čtyř žlutých stěn a jednoho monitoru.

Projdeš ulicemi, několikrát zahneš a dojdeš na místo, kde se dvě pravoúhlé sítě ulic stýkají ve velmi nepravém úhlu. Přeběhneš křižovatku a zmizíš mezi stromy v aleji. Slyšíš jen své kroky a vzdálený hluk města a vyhýbáš se každé postavě, kterou v dálce uvidíš, abys nikoho nepotkala. Zahneš za každý druhý roh a dokonale se ztratíš v místech, která znáš lépe než abecedu. Kolem restaurace U Daniela, která tě donutí si v duchu zpívat Kryla.

“Seržante písek je bílý

jak paže Daniely,

počkejte chvíli,

mé oči uviděly,

tu strašně dávou,

vteřinu zapomění,

seržante mávnou,

a budem zasvěceni.

Morituri te salutant, morituri te salutant…”

Napadne tě, že bys mohla zajít na hřiště pod Kalamajkou, která už dávno není Mik mik mik, nýbrž Tesco. Doloudáš se tam a zjistíš, že je ještě zima a že hřiště tam není. Otočíš se na podpatku, vyběhneš kopec ke škole a zatoužíš po houpačce u školky, do které jsi nikdy nechodila. A houpačka tam už, nebo možná ještě, není. Tak tedy zjistím, jaké je to hřiště u sokolovny, řekneš si a vyrazíš nahoru, abys mohla pak sletět z kopce a natlouct si koleno. Přejdeš psy milionkrát počůraný trávníček, uhneš pohledem od starého nástupiště a letíš k tyči, abys skusila udělat výmik. Nepovede se. Ani ten další. Ani žádný z deseti, o které se dál beznadějně pokoušíš.

Slzy. Jedna, druhá, třetí, další. Je jich nespočet. Sedíš na dětském hřišti v kalhotách s dírou na koleni, s rozmazanou řasenkou okolo očí, a do tuctově umělecké fotky v západu slunce ti chybí už jen cigareta a lahev vodky.

Připadáš si ubohá, když utíkáš zpátky do své klece, abys nepotkala dvě šťastné rodinky s malými dětmi, které se smějí na celé kolo. Bojíš se cizího smíchu, tak jak by ses mohla sama umět smát?

PostHeaderIcon Kapka

Kapka. Čeho? Deště. Krve. Možná to byla jen slza. Jen slza? Možná spíš prostě slza. Kapka slané vody. Takových je v moři milion. Milion, miliarda, milimetr. Milimetr vlastního prostoru, který bych měla jen a jen pro sebe. Pro sebe, pro tebe, pro nás, abychom měli kde být a abychom už nebyli sami. Sami, spolu, a pořád stejně sami, každý jen se svou samotou.

Když stojíš uprostřed milionového davu a nikdo kolem tebe není. Říká se, že agarofobie a klaustrofobie jsou opačné. A já je mám obě a vždycky mám záchvat obou dvou najednou.

Právě teď jsem v tomhle pokoji sama, se sluchátky na učích a prsty dopadajícími na klávesnici. To by řekli ostatní. Já mám pocit, že tu je ještě někdo. Démon, který se jmenuje opuštěnost. I když bych ho mohla zahnat pár kroky do vedlejšího pokoje, k mamce, tátovi a bráchovi, tomu napůl rozmazlenému frackovi a napůl slušnému, hodném maminčnu mazánkovi.

Mohla bych se s nimi bavit, nechat je vyzvídat, jestli mám nějaký nový objev, pomoct mámě s vařením a od táty si nechat vysvětlit nějakou zajímavou fyziku. Jenže já tak nějak nechci.

Proč? Proto. Protože tohle jsou oni, ne já.

A kdo jsem já? Nikdo. A přece bytost, která do tohohle bizardního světa jaksi patří a něco v něm má změnit.


PostHeaderIcon Tanečnice

Tančila. Tančila nahá ve světle zapadajícího slunce a rudé paprsky dopadaly na její opálenou kůži. Nemyslela na nic, nepřemýšlela nad tím, jak se bude hýbat. Jen se hýbala.

Ladný pohyb ruky, jako by ji položila na neviditelnou stěnu před sebou, druhá dlaň lehce líbne vnitřní kotník levé nohy a v prudkém pohybu vylétne vzhůru, aby se zbytek těla mohl otočit a udělat stojku na jedné paži. Levá noha se položí na zem, trup se vyklene jako most nad řekou. Pravé chodidlo se nechá polechtat trsem ostřice. A pak znova, narovnat se, úkrok, krůček zpět, hvězda, most, salto…

Pohyb, čistý živočišný pohyb. Vůně trávy, žbluňkot potůčku, zrychlený dech. Pomalu chladnoucí vzduch, unavené slunce, co hladí křivky svými posledními záblesky.

Znovu žbluňkot potůčku a pak dotek ledové vody na rudých rtech. Úleva, konec té bolestivé žízně. Několik kroků dolů z kopce, dvě salta, hvězda a šipka do jezírka pod vodopádem. Touha navždy zůstat pod vodou, už se nevynořit, nadechnout se stělesnění chladu a uhasit oheň uvnitř těla. Tlak, mozek v křeči pudu sebezáchovy vytáhne hlavu nad hladinu.

Odplivnout si, nadechnout se, znova se potopit a pak zůstat ležet na hladině. Otočit se na záda, podívat se na hvězdy, o tolik krásnější a ladnější, než elegantní pohyb těla po dně. Posadit se na břeh, do písku a mezi kameny prohřáté teď už mrtvým, horkým dnem. Stulit se do náruče, která není, která nikdy nebyla a nebude, a přece je věčná a nekonečná.

Položit se do lůna samotné přírody…

Rubriky