Archive for Marec, 2012

PostHeaderIcon Všetky sny sa zabúdajú a včerajšok bol asi len sen

Len sedieť vo vani. Pozerať na stenu, dokiaľ voda nevychladne. Napustiť novú, horúcu vodu, ponoriť sa do nej a otvoriť oči. A pozerať, kým sa nebudeš musieť nadýchnuť.
Pomáha to, ver mi. Iba vo vode som schopná myslieť na nič. Zobrať metlu a vymiesť všetok prach z myšlienok, pomaličky ich roztriediť a metodicky ich poukladať do šuflíkov. A šuflíky pooznačovať novými, jasnými štítkami.
Včera som si vypláchla hlavu. Veľmi, veľmi dôkladne. Bolelo to. Nezaobišlo sa to bez solenia a dopĺňania vody vo vani. Prechladla som, dnes celý deň kýcham. Ale bolo to úžasné.

Ten pocit čistoty. Ako keď som minule prišla z tábora. Skoro tri hodiny som sa sprchovala, mydlila a lúhovala v horúcej vode. Nechávala som stekať penu z vlasov po chrbte a kvapkať ju po molekulách na dno vane. Ale to teraz nieje dôležité.

Dôležité je to, že som včera mala zasa na chvíľu pocit, že viem, čo chcem. Včera, na chvíľu, sloveso mať v minulom čase. To znamená, že dnes už zasa neviem. A nemôžem si ani spomenúť, o čom som vlastne včera rozmýšľala. Mám pocit, že to bol vlastne len sen, o ktorom som si (ako aj o všetkých ostatných) myslela, že ho nezabudnem, a aj tak som ho zabudla. Lebo všetky sny sa zabúdajú. Okrem nočných mor.

PostHeaderIcon Čo to robíš?

Čo sa to deje? Vravíš “Nech toho.” A ja cítim niečo zvláštne. A dúfam, že som sa do teba nezaľúbila.

Mám predsa niekoho iného.

A ty si cynik, ktorý nechce city.

A už vôbec nie ak by sa mali týkať mňa, dievčaťa, ktoré si si zvolil za “terapeutku”. I keď ňou nikdy byť nechcela.

Možno je to tou hudbou. Tím, že si púšťam klavírne skladby s menami ako “Love me.” Snáď. Lebo keby som sa do teba zamilovala, bolo by to zlé.

Teda dobré, ale zlé. Lebo si cynik, ktorí nechce city. Nemôžem si dovoliť k tebe niečo cítiť. Som tvoja pätnásťročná terapeutka.

PostHeaderIcon Nie, neprestanem

Neprestanem. Jednoducho nie. A nedám it ani najavo, ako veľmi ma ničíš. Ale ja prosto neprestanem. Neprestanem sa ti snažiť pomôcť, neprestanem ťa ťahať zo sračiek, neprestanem sa pokúšať vyriešiť s tebou tvoje problémy. Nikdy, nikdy, nikdy ti nepoviem, že si debil a že sa vôbec nesnažíš, aby sa to vyriešilo. A ani sa na teba nevykašľem, lebo nechcem pribudnúť na zoznam ľudí, ktorí nad tebou zlomili palicu.

Len som sa dostala do situácie, v ktorej som byť nikdy nechcela. Riešim s tebou tvoju najlepšiu kamarátku, ktorú vôbec nepoznám a donedávna som ani nevedela, ktorá z 15 dievčat vo vašej triede to je. A túto osobu s tebou mám riešiť? Nie. To nepôjde. Nechcem, nemôžem, na to nie som dosť… Objektívna? Informovaná? A čo ja viem, to je jedno, prosto toto nie.

Ahááá, ty ju potrebuješ a už nie si schopný bez nej fungovať? A je jediný človek, ktorého by si nezištne podržal? Úprimne, začínam žiarliť. Ale ona toho pre teba urobila oveľa viac ako ja. A je to tvoja kamarátka. Ja zastupujem terapeuta, čo som nikdy nechcela. Nevadí, pre teba čokoľvek. Nie preto, že by som ťa milovala, lebo to nieje pravda.

Neviem prečo. Prosto netuším. Ale chcem ti pomôcť. Potrebujem pomáhať ľuďom okolo seba, aby som bola šťastná a výkonná. Tá kombinácia, ktorá tebe vraj nefunguje a nikdy nefungovala. Buď nešťastný a výkonný, alebo šťastný a nevýkonný, tzn. idiot. No čo, jediné, čo som s týmto slovníkom mohla urobiť, bolo naučiť sa v ňom orientovať a neurážať sa, že mi nadávaš. Lebo od teba nechcem odísť a nechať ťa v tom samého. Nemôžem ťa nechať bez terapeuta, ktorý má kompetenciu ťa riešiť nula nula nič.

PostHeaderIcon Blízkost a touha po ní

Nikdo z nás by si nevybral svého rodiče nebo sourozence za životního partnera, to je normální a tak je to správně. Jenže já občas potřebuju aktivně nemít nikoho kromě toho, s kým jsme se našli a navzájem si vybrali toho druhého. Potřebuju si aktivně nevybírat svého rodiče a sourozence za životního nebo momentálního partnera, tzn. potřebuju jít ven, někoho políbit a nechat si od něj říct “Miluju tě a už nikdy nemusíš zpátky, budeme už jen spolu.”

Už jen spolu. A každý sám s tím druhým až za bolavou hranicí jednotlivé osobnosti, jednotlivé mysli. Nikdo nikdy není schopný zcela pochopit. Nevidíme si do hlav. Proto nikdo nevidí, že Armin je bezruký a já se cítím modrá. Modrá jako hladina.

“Jsi modrá jako hladina,

jsi řeka, která usíná,

jsi jako nebe za úsvitu

a věříš na lži. Ze soucitu.

Na nemoci a uzdravení

a na hříchy a odpouštění.”

Na hříchy a odpouštění… Smím o sobě říct, že jsem odpustila? Ne… Já spíš… Zapoměla. Vzpomínky na bolest prostě vybledly. Nahrazují je nové. Bolestivější. Silnější. Citelnější. A stejně je vlastně necítím. Chci si rozbít klouby o autobusovou zastávku. Jako Armin, když potřeboval něco cítit. Chci cítit. Něco. Blízkost se to něco jmenuje.

Vždycky jde o blízkost.

Touha po blízkosti je prstýnek na malíčku Arminovy mámy a vtipy jeho sestry Gézy.

Touha po blízkosti je devět růží. Jsou to moje náramky a okousané nehty, které lezou na nervy všem včetně mě a nemůžu (nebo nechci?) se jich zbavit.

Touha po blízkosti je nespočet lidí i psů čekajících na svůj zítřejší termín, ať je to termín čehokoli. Touha po blízkosti jsou exhibicionisti, nekrofilové, pedofilové a pedagogové, i naše školní úchylárna od slova uchýliti se.

Touha po blízkosti jsou Kovařík, Strážnej a Kalona a taky Tom alias pan V. A potom ještě soukromý humor, který nikdo nechápe a všichni ho odsuzují stejně jako spoilery.

Touha po blízkosti je plyšový medvěd Michal, pes Domino či Cody a úchylná košile, která předbíhá toho, kdo ji chce svlékat.

Touha po blízkosti jsou kopečky točené zmrzliny, lízátka, čokoláda, alkohol, cigarety a drogy.

Touha po blízkosti jsou sny, ze kterých vznikají tak špatné knížky a tak dobré filmy jako je Twilight.

Touha po blízkosti je čtyřnásobná Marylin Monroe, zvláštní úsměv Mony Lisy a Modrý monochrom, ve kterém jsou všechny umělecké záležitosti včetně šerosvitu, zlatého řezu nebo vyvážené kompozice barev.

Touha po blízkosti je zakrvácená žiletka v koupelně a naškrávaný vzkaz “Sorry :( <3”.

Touha po blízkosti je cynismus sedmnáctiletého doktora House a to, že se radši bavím s ním, abych nemusela řešit to, že existuju, že žiju a že mám krizi identity.

Touha po blízkosti jsou opuchlé oči a otisk polštáře na obličeji po cestě do školy. Touha po blízkosti jsou volby, ulejvání se z hudebky a chuť se jen tak nazdařbůh procházet.

Touha po blízkosti je ve všem. V tom, že působím namyšleně a možná taková opravdu jsem, v tom, že nejedu na tábor, ale  na kempy, v tom, že půjdu do tanečních s Honzou, protože jsme dospěli. Touha po blízkosti je u soudu, na svadbě, na pohřbu.

Touha po blízkosti je i blízkost sama, společně s láskou, nenávistí, smutkem, slzami a smíchem.

PostHeaderIcon Obyčejná kytice devíti růží

Dostala jsem k narozeninám trochu opožděnou kytici růží. Devět jich je. A jsou od někoho, s kým mám velmi složitý vztah. Nečekala jsem je. Byla jsem z nich trochu překvapená. Ale asi mají v dnešním dni svůj smysl, jako všechno.

Honza a já jsme si spolu a přitom každý sám prošli různými chvílemi. Nejdřív jsem ho chtěla, to mi bylo asi 11. Potom jsem ho nenáviděla, protože se mi smál a nechtěl mě a vůbec se ke mě choval jako všichni ostatní. Pak jsem ho nenáviděla ještě víc, protože já už začínala být nezištnou pomocnicí všech a on těm všem ubližoval a choval se jako největší hulvát na světě. Následně jsem ho rok neviděla. A oba jsme za ten rok jaksi vyrostli. Dospěli. Změnili se. Neříkám, že ve všem k lepšímu, ale… Jednoduše jsme se změnili.

Znovu jsem začala chodit na gymnastiku. Nejdřív mi zase nic nešlo a nudila jsem se, protože se tam nic pořádně nedělalo. Ani Honzy jsem si moc nevšímala, nechoval totiž ani hnusně, ani hezky. A potom jsem byla nemocná, a když jsem přišla na gymnastiku, zjistila jsem, že Honza tam pořád ještě je a že je vlastně fajn. Občas do mě napral moc velkou perdu při vybice a pak se ptal, jestli žiju a jestli to moc bolí. Někdy jsem si zase něco udělala z vlastní nešikovnosti a nevycvičenosti, a tehdy se ptal taky. Začali jsme se bavit. O obyčejných věcech, o škole, o propadání z matiky, o těhotné cvičitelce Míše, o mé tehdejší známosti… Tehdejší? Vždyť je to ani ne 14 dnů, co zkončila…

Ale to už zase odbíhám od tématu. Jednoduše a bez zbytečných kliček řečeno, zjistila jsem, že hulvát, kterého jsem znávala, se změnil v docela fajn člověka, se kterým se dá prodrbat všechno od školy přes tábor po taneční, do kterých spolu půjdeme.

A tak jsem od něj dnes dostala devět růží. Jsou krásné, každá má trochu jinou barvu, a nevoní. Ale jsou nádherné. Po období plném únavného vysvětlování, uklidňování sebe sama a sebeklamu, zařizování a používání diáře v takové míře, že už teď, na začátku března, je hrozně ohmataný, mě potěšil někdo, od koho bych to tak úplně nečekala, způsobem, který bych do něj ani omylem neřekla. Zvláštní. Celou cestu domů, dolů tou neskutečně dlouhou rovnou ulicí, jsem se usmívala jako blbeček a měla jsem hlavu zabořenou do kytice růží. Dvakrát jsem málem nabourala do sloupu. Ale ten pocit stojí za to.

Mám kamaráda, který mi donesl kytici růží. Jen proto, že jsem měla narozeniny. Dal mi najevo, že tu holku, která za ním nejdřív lezla, pak ho nesnášela, pak za ním znova lezla a pak ho nenáviděla, má vlastně rád. Ačkoli, možná má rád někoho úplně jiného. Nevím, jak moc jsem se v jeho očích změnila. Ale to teď není důležité. Mám někoho, koho napadlo mi dát růže. Koho napadlo, že bych to možná ocenila, když mám špatné období. Chvíli si vybral dobře. Obvykle se do takových lidí totiž bláznivě zamiluju a oni mě pak úplně nemusejí. Ale to teď nehrozí. Mám ho ráda, to ano. Taky mám občas pocit, že mu věřím jako nikomu jinému. Ale je to kamarád. Nejlepší, ale pořád kamarád. Ne bez možnosti na další rozvíjení našeho vztahu, samozřejmě, ale zatím kamarád.

Jsme kamarádi a mě to baví. Jen tak mluvit o věcech a přitom vědět, že skutečně mluvíme, ne jenom “vedeme řeči”. Věřím mu a myslím, že on věří mně. A vůbec, celé je to takové hezké.

PostHeaderIcon Na čo sú dobré narodeniny?

http://www.youtube.com/watch?v=NxwOf6RZAAs&list=PL23A76C430F5A8D9F&feature=mh_lolz

Na nič. Dávajú človeku len falošný pocit, že by sa mohlo niečo zmeniť. Že rodičia možno konečne uznajú, že máš aj vlastný mozog a že to, čo robíš, má nejaký dôvod.

Mám pocit, že každým dňom, ktorým vo vlastných očiach vyrastiem, sa v očiach mojich rodičov stanem menšou. Nepoznajú ma. Nevedia, nad čím rozmýšľam. A to je dobre. Lebo keby to vedeli, mysleli by si, že ich potrebujem, aby som bola v pohode. Lenže mňa už nebaví poslúchať ich. Už nechcem byť ich dobré, slušne vychované dievčatko. Chcem byť nezávislá.

Sú fajn, dobre sa o mňa starajú. Ale ja sa potrebujem vedieť o seba postarať sama. Preto chcem ísť na tri roky do Francúzska. Preto som nechala Peťa. Preto… Preto v novom RPG hrám dievča, ktoré doma týrali a ona sa teraz o seba vie postarať.

Občas mám pocit, že sa tu udusím. Že ak neutečiem aspoň na hodinu preč, tak tu zostanem a zostarnem. Že ani keď budem mať 60 rokov, tak v očiach mojich rodičov nebudem dospelá.

A navyše dnes prídu najskôr krstní s dvojčatami a potom teta a ujo s malími. Moja izba znova nebude moja. Pred týždňom odišla starká. Tak sa sem zasa niekto nasáčkuje. Nevadia mi tí ľudia samotní. Vadí mi to, že už pomali ani neviem, čo je to mať chvíľu len pre seba, mať aspoň trochu súkromia.

Jednoducho… Všetko najlepšie k pätnástym narodeninám, Martinka! A nezabudni si to užiť!

Rubriky