Archive for Október, 2011

PostHeaderIcon Dneska večer chci být rebel…

Dneska večer mám chuť bejt rebel. Chci se oblíct do černýho koženýho oblečení, pustit si deathmetal na plný pecky a poslat doprdele všechny, kterejm to bude vadit… Chci rozkopnout steelkou okno, vyběhnout do noci a posprejovat svoji starou základku… Chci poslat neoblíbené učitelce dopis ve znění “Ještě jednou mi dáš kouli a zmlátim tě, ty krávo!” Chci se zhulit, ožrat a pak si někoho úplně cizího přitáhnout domů… Ať maj naši taky nějakou srandu a ať si uvědoměj, že můžu bejt i taková…

Jenže to neudělám. Nemám na to dost velký koule. Mám moc ráda svý rodiče a nedokázala bych je takle stresovat. Mám moc ráda svýho kluka, kterej by se o mě bál. Proto nic takového nikdy neudělám… Protože jsem moc slušně vychovaná. Dík, tati. Dík, mami. Jsem ráda, že vás mám. Protože bez vás bych byla totálně v háji…

Doufám, že nikdy neudělám něco, čím bych vám ublížila….. Miluju vás oba i se všema chybama, se všema řečma, který beru jako buzeraci…. Vím, že mě chcete chránit… Doufám, že já vás budu moct jednou taky ochránit… Doufám, že vám ty starosti se mnou budu moct vrátit….

A teď jenom doufám, že budu mít koule aspoň na to, abych to uveřejnila…. Protože jinak jsem jenom plýtvala časem….

PostHeaderIcon Smrt Smrti

Postává v poušti žár

a vzývá blábolení.

Ledové pláně már?

Smrti přec už není.

Jak hořké je dobro nezažíti!

A kolem davy tichých lidí

pějí písně beze slov.

Nezacinká ni kov o kov.

Ni jediný zvuk…

Přesto válečný hluk,

křik, řev, kvílení…

Tak pláčou zranění.

Je po bitvě.

A ta nerjkrásnější,

a ta nejhroznější,

ta, jež se nemá čeho bát,

pláče a mizí nadobro…

PostHeaderIcon Dotyk

Dotkol sa ma. On. Ten, ktorého všetci poznajú, ale nikto o ňom nevie. Nič nepovedal, nič neurobil, len sa ma dotkol. Dotkol sa mojej tváre, môjho tela, mojej duše. A ja som zacítila niečo, čo som už dlho nezažila. Pravú, nefalšovanú radosť, tiché chvenie srdca, ktoré zrazu nevie čo s energiou. Radosť, ktorá sa v ničom nepodobá radosti, ktorú zažívam každý deň s kamarátmi. Pretože tá je len na chvíľu, potom sa na ňu zabudne, aby ju mohla nahradiť ďalšia z mnohých.

Radosť z jeho dotyku je iná. Krajšia a vzácnejšia. Je tak vzácna, že že som ju zažila prvýkrát pred viac ako štyrmi rokmi a znovu až teraz. Je tak neobvyklá, že som ju skoro nespoznala. Zmenila sa… Rovnako ako ja.

Dotkol sa ma už niekoľko krát. Každé ráno, keď sedím na tom ľadovom zábradlí a čakám na autobus, ktorým sa dostanem do školy. A dotýka sa ma nepretržito niekoľko nádherne dlhých a zároveň nespravodlivo krátkych chvíľ. A potom sa ma dotkne naposledy ten deň, silnejšie a dlhšie, aby mi dodal silu prežiť do ďalšieho rána, do ďalšej cesty do školy.

Som rada, že musím vstávať skôr a ešte takmer potme ísť na autobusovú zastávku. Väčšinou bežím, lebo musím stihnúť prísť na prestupnú stanicu dosť skoro, aby som stihla prípoj. A aby sa ma mohol znova dotknúť.

Možno tiež poznáte tie nežné, letmé dotyky z verejného miesta, kde sa stretávate každý deň a nemáte odvahu sa ani pozdraviť, lebo by si to niekto z vašich spoločníkov všimol. Sú krásne, vzácne a pritom všedné. A pomáhajú.

Dotyky úsmevu od niekoho, koho vôbec nepoznám, ale mám ho rada…

Rubriky