Archive for September, 2011

PostHeaderIcon Psala bych… Psala bych až bych brečela….

… Ale není o čem…

A to mě štve. Štve mě to stejně jako spousta dalších věcí na tomhle dni.  Třeba to, že nemůžu najít žádnou inteligentní taneční školu. Nebo to, že zítra píšeme dva testy a já se kompletně vykašlala na učení. Protože se mi prostě nechtělo. Jsem děsná. A štvu sama sebe, protože nevím co chci.

Neříkejte mi, že je to v mém věku normální. Já tohle dobře vím. Ale stejně mě to sejří. Prostě se chci v sobě vyznat. Nebaví mě, když jsem zmatená, nešťastná, zpruzená…. Nebaví mě to, že by se to dalo celé nazvat jedním slovem, ale já to tak prostě nazvat nechci. A tady to máte, nechci si něco přiznat. A to mě taky štve. Já prostě nechci bejt puberťačka, ktertou všechno sere, nevyzná se v sobě, neumí si některý věci přiznat a občas by chtěla utéct někam hrozně, hrozně daleko…

Chci prostě být stejná jako před půl rokem, bez jediného problému se vztahy se spolužáky, sama se sebou a bez jediné starosti s kluky…Jenomže to nejde a já jsem vlastně ráda, že je to jak to je. Protože to tak prostě být má a šmitec. Šlus. Finito.

DOHÁJE.

PostHeaderIcon Možná neumím být sobecká….

Možná nedokážu nepomoct někomu, když vidím, že pomoc potřebuje… Možná nedokážu překousnout, když moji pomoc odmítne… Možná nedokážu někomu schválně ublížit…

Možná opravdu jsem taková. A možná je to dobře. Nebo možná ne. Já nevím. Možná jsem právě ublížila někomu, na kom mi opravdu hrozně moc záleží. A možná si to  jenom namlouvám a ve skutečnosti je to všechno úplně jinak…

Mám krizi identity. Takže mě neberte příliš vážně. Klidně mě berte jenom jako puberťačku, která neví co chce a jednoduše se potřebuje najít a zařadit.

PostHeaderIcon Existuje len to, v čo aspoň niekto verí

Takže existujú všetci bohovia, hrdinovia, svety, mimozemšťania, Zem vznikla zároveň pri Veľkom tresku a pri stvorení sveta Bohom….

Ja verím v lásku, hudbu a silu slov. A mnohokrát som videla, že tie tri veci naozaj existujú.

Láska… Je vidno skoro všade. A nehovorím len o láske medzi mužom a ženou. Láskou myslím aj materinskú, súrodeneckú, vlasteneckú… A v konečnom dôsledku aj tú platonickú….

Hudba… Vlastne akákoľvek. Nech je to opera, klasická hudba, ľudové pesničky alebo aj najmodernejší rock, metal, hip-hop či rap… Nie všetky druhy hudby sa mi páčia, ale všetky si zaslúžia, aby ich niekto počúval. Pretože všetky piesne niečo vyjadrujú. Občas nie formu, ktorá sa nám páči, alebo ktorej dokonale rozumieme, ale každý tón nám má niečo povedať.

To je dôvod, prečo počúvam Elán, Tokio Hotel, Horkýže Slýže, Xindl X, Vanessu Mae aj Mozarta a iných starých majstrov. Jednoducho som zistila, že títo umelci vyjadrujú vo svojich dielach občas to isté, ale každý po svojom.

Sila slov… Slovo vie občas ublížiť viac, ako by človek čakal. Je to tím, že o sebe nevieme všetci navzájom všetko. A tak keď poviem, že nenávidím soboty, a pritom ich milujem, tak sa na mňa dosť veľa ľudí bude pozerať štýlom “O čom to dokelu točí?”, ale dvaja či traja sa budú rehotať spolu so mnou, pretože budú vedieť, o čo ide.

Viera v silu slov je jedným z dôvodov, pre ktoré píšem básne, poviedky, úvahy…. A je vlastne aj najušľachtilejší, pretože ostatné príčiny sú “Jednoducho ma to baví a robím to rada.”

Slovami chcem povedať ľuďom svoj názor na vec, slová sú jeden z mála spôsobov, ktorými spolu ľudia dokážu komunikovať. Slová sú krásne, ale aj škaredé. Môžu povzbudiť a potešiť, ale aj ublížiť. Každé slovo má svoj zmysel, i keď si ich občas vykladáme zle… A preto všetkých, ktorí si toto prečítajú chcem vyzvať: Prosím, hovorte všetko do srdca a nepoužívajte prázdne fráze!

PostHeaderIcon Déšť smyl přátelství

Kapky deště dělají v kalužích

obrazy z kruhů,

stékají po mém deštníku

pomalu dolů.

Vidím se v skleněné vitríně,

slza za slzou se mi z očí řine.

A ty víš, proč pláču

spolu s nebem,

víš, že přátelé byli

mým každodenním chlebem.

Nemůžu  na ně zapomenout.

Kéž si oni na mě vzpomenou…

Rubriky