Archive for Máj, 2010

PostHeaderIcon Paní posmrtná 5)

Daniel si vyzul modré plyšové pantofle a natáhl se na postel. Zavřel oči a třídil si myšlenky a dojmy. Pak si vzpomněl na svitek v šuplíku. Vstal, vytáhl ho a opatrně rozpečetil, a četl.

Lorde Danieli Felixi z Gladionne, synu Gabriela a Janetty, slyš, co ti zde vzkazuji!

Jestli čteš tento dopis, jsi na návštěvě u Paní Posmrtné. Dám ti jednu radu: měj se před Ní na pozoru, neříkej Jí o sobě mnoho, a neříkej Jí o obsahu tohoto listu, který po přečtení buď dobře uschovej či jej nos u sebe.

A teď k věci. Než odejdeš z Jejího zámku, musíš vyzvědět, jak se k Ní dostávají duše. Je to opravdu důležité, a Její sluha Pollychinelo a černá otrokyně Laura to nejspíše vědí . Zjisti vše, co se dá, tedy kde duše žijí, jak žijí, co dělají ti dobří a co zlí…

Až toto vše zjistíš, přijeď  do La Rochelle. Ubytuj se v hotelu Jupiter, obejdi všechny hostince  v okolí a ptej se po „pážeti“. Já tě poté vyhledám v hotelu a řeknu ti, co se bude dít s informacemi, které jsi zjistil.

tvůj věrný přítel,

Aristo.

PS: Dej pozor na Lauru, a pak ji odveď s sebou. Uvidíme se.

Daniel dal list zpátky do šuplíku a vytáhl svou oblíbenou knihu. Na kožené vazbě zdobené zlatem a drobnými lasturami se leskl nápis: Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha. Nestihl se ani pořádně začíst, když se ozvalo nesmělé zaklepání.

„Dále,“ řekl, a zpoza dveří vykoukla Laura.

„Pane, jsem tu s tou kávou,“ usmála se a položila podnos na stolek vedle křesla, ve kterém seděl.

„Ano, děkuji, Lauro. Támhle na nočním stolku jsou moje náramkové hodinky. Podáš mi je, prosím?“

Laura mu donesla hodinky, a když viděla, že má na klíně knihu, zeptala se: „Danieli, jak se jmenuje ta kniha?“

„Důmyslný rytíř Don Qijote de la Mancha,“ odpověděl.

„Já jsem to četla, je to velmi zajímavá kniha. Paní vám vzkazuje, že pokud se budete chtít nějak rozptýlit, tak vás mám zavést do zdejší knihovny.“

„Ano, jistě. Teď je čtvrt na pět, takže do večeře zbývají skoro tři hodiny. Lauro, přijď v pět hodin, odvedeš mě do knihovny. Já si zatím odpočinu.“

„Ano pane Danieli. Přijdu přesně,“ odvětila a byla pryč.

Daniel se natáhl na postel, vzal šálek s kávou a napil se. Do  zbytku kávy nalil rum. Znovu a znovu četl dopis od Arista, a pak se ponořil do vzpomínek.

PostHeaderIcon Paní posmrtná 4)

„Ta služka, Laura, tady musí být velice nešťastná. Její paní je krutá. Vždyť rodiče a sourozence neviděla už mnoho let. Ale je velmi hezká a milá, a má šikovné ruce. A Laura je moc hezké jméno,“ přemýšlel.

Pak se začal svlékat, a zabalil se do měkkého županu ze zvláštní látky.

„Pane, koupel je připravena,“ strčila Laura hlavu do dveří.

„Jistě, už jdu.“

„Pojďte za mnou, pane,“ vyzvala ho Laura. „Ve vodě máte rozpuštěnou mořskou sůl a na stolku je několik druhů mýdel,“ řekla, když přišli ke dveřím od koupelny.

„Děkuji,“ řekl a vstoupil do koupelny.

Ovanula ho vůně levandule, medu a mastí z bylinek. Na židli z dubového dřeva byl položen světle zelený ručník, přes opěrku přehozena velká tmavě zelená osuška se žlutými okraji. Z bílé vany po okraj naplněné vodou se kouřilo a v narůžovělé vodě plavaly kousky ještě nerozpuštěné mořské soli.  Daniel si svlékl župan a vklouzl do vody. Byla až příliš horká, ze rtů mu uniklo bolestné syknutí a pak úlevný povzdech. Zhluboka se nadechl omamných par a zavřel oči. Dostal se do stavu jakéhosi příjemného polospánku.

Musel na dost dlouho usnout, protože když procitl, byla voda už studená. Vylezl z vany a protáhl se. Cítil se odpočatý, ale chtělo to ještě něco horkého k pití. Nejlépe culifindu. Oblékl si župan a došel do své komnaty. Převlékl se do košile a kalhot, které vyžehlené ležely na posteli, sedl si do pohodlného ušáku a zazvonil na Lauru.  Než přišla, vytáhl z kapsy kabátu svitek pergamenu a strčil ho do šuplíku nočního stolku.

„Pane Danieli, mohu dál?“ ozvalo se za dveřmi.

„Jistěže ano,“ odpověděl klidně a posadil se do křesla. Dveře trochu zavrzaly, a Laura vešla dovnitř.

„Lauro, dones mi kávu, sladkou a s mlékem, k tomu nějaké sušenky. A taky jedno štamprle rumu,“ rozkázal.

„Hned to bude, vy si zatím odpočiňte. Polobotky máte vyleštěné přede dveřmi.“ A zmizela.  Daniel si vyzul modré plyšové pantofle a natáhl se na postel. Zavřel oči a třídil si myšlenky a dojmy. Pak si vzpomněl na svitek v šuplíku. Vstal, vytáhl ho a opatrně rozpečetil, a četl.

Rubriky