Archive for Apríl, 2010

PostHeaderIcon Paní posmrtná 3)

Došli ke dveřím z ebenu a Laura řekla: „Pane, opravdu udělám vše, co budete žádat.“

„Dobře. Tak zaprvé mi připrav koupel a pomož s vybalováním. Potom mi doneseš velký hrnek černé kávy s cukrem a mlékem a nakonec mi vyžehlíš to, co dám na postel,“ snažil se mluvit vlídně a přátelsky, ale někdy tón jeho hlasu sklouzl do té panovačnosti, kterou se snažil zakrýt.

„Samozřejmě, pomohu vám se vším,“ řekla váhavě a pak jako na omluvu, dodala: „pane.“

„Říkej mi Danieli, ale radši mi vykej, aby jsi z toho neměla problémy.“

„Ano, pane,“ odpověděla automaticky, ale když pozvedl obočí, opravila se.

„Tak je to lepší. A teď mi pojď pomoci s vybalováním.“

A tak šli. Danielovi se Laura velmi líbila, byla zručná a tichá, a práce jí šla od ruky.

„Jak jsi se dostala sem, k paní Simoně?“ zeptal se po chvilce tiché práce.

„Jednou Paní přijela do mé rodné země, kde je vaše bílá pleť tak zvláštní, jako ta moje černá tady. Přijela do naší vesnice a její tlumočník nám řekl, že si chce vybrat jedno děvčátko, kterému ještě nebylo deset let. Mě tenkrát bylo osm let a ještě tam byli další čtyři holčičky mladší než já. Měla jsem šest sourozenců, dva starší a dva mladší bratry a tří a čtyřletou sestřičku. Paní si vybrala mne a zaplatila mé matce mnoho zlatých mincí. Potom si mne odvezla sem, a zde žiji už jedenáct let,“ dopověděla smutně.

„Když jsi přijela sem, byl tu už ten starý sluha?“ vyptával se dál.

„Ano, Pollychinelo tady prý bude mít svou šedesátou zimu. Když přišel, bylo mu prý asi třináct let.“

„Zajímavé… Lauro, jdi mi připravit koupel a pak mi vyžehli tuto košili, kalhoty a vylešti mi boty. Jak tě mám zavolat, až tě budu potřebovat?“

„Tady je zvonek, pane Danieli.“

„Dobře, víš co máš udělat?“

„Připravit koupel, vyžehlit oblečení a vykartáčovat boty a přijít, až mne zavoláte,“ odpověděla s úsměvem.

„Výborně, až bude koupel hotová, zavolej mne, ano?“

„Jistě, pane Danieli,“ řekla, a vytratila se z komnaty.

Daniel se natáhl na postel a zavřel oči. Byl velice, velice unavený, a paní Simona mu to nijak neulehčovala.

PostHeaderIcon Paní posmrtná 2)

„Ale vy tu kvůli tomu nejste, že? Vy jste tady kvůli tomuhle,“ řekla a luskla prsty. Otevřela jeden šuplík a vytáhla z něj svitek zapečetěný černým voskem. Přešla k Danielovi a podala mu jej.

„Mám to otevřít?“ zeptal se překvapeně.

„Jistě, musíš, jinak nezjistíš, co máš udělat,“ odvětila tiše.

„Paní, kdo vlastně jsi?“

„Mám mnoho jmen, ale lidé z tvé země mne zvou Simona,“ odpověděla trpělivě.

„Posmrtná paní… Ale já jsem živ a zdráv, tak proč jsem zde?“ ptal se Daniel.

„To se snad dozvíš v tom listě… Ale to bys ho musel otevřít. Pokud ho nechceš otevírat hned, ale až se ubytuješ ve své komnatě, můžeš.“

„Budeš velice laskavá, paní. Mám za sebou dlouhou cestu, potřebuji si odpočinout.“

„Dobře tedy… Lauro!“ přivolala černou služku plných tvarů, „Vyprovoď pana Daniela do jeho komnaty, a připrav mu koupel.“

„Ano, jistě, lady,“ odpověděla tiše a pokorně Laura. V jejím hlase byl jasně slyšet smutek, bolest, sebezapírání a snad i trocha nenávisti.

„Danieli, pěkně si odpočiňte, večeře se podává v sedm hodin. Poté spolu probereme jisté detaily vašeho pobytu zde. Pokud vám něco bude chybět, Laura vám bude zcela k dispozici,“ loučila se Simona. V jejích očích bylo vidět záblesk povýšenosti a pýcha v jejím hlase již nebyla pouhý náznak.

Daniel se otočil a následoval černou otrokyni, která ho vedla nahoru po schodišti a pak různými chodbami. Cestou minuli toho starého sluhu, a ten se na Daniela díval zpod hustého obočí pichlavýma očima. Došli ke dveřím z ebenu a Laura řekla: „Pane, opravdu udělám vše, co budete žádat.“

PostHeaderIcon Ráno v buse

Dneska ráno jsem jela MHDčkou do školy, ařidič mě fakt dostal. Když brzdit, tak tak, aby na mě neustále padala jakási paní, přičemž já jsem střídavě padala na několik dalších lidí. Když jsem přestoupila, byl autobus hrozně, ale fakticky hrozně přetopený a narvaný k prasknutí, což ještě zvyšovalo teplotu. No, pár slovy, páni řidiči se zase předvedli.

Rubriky