Archive for Marec, 2010

PostHeaderIcon Paní posmrtná 1)

Stál před krásnou, tepanou bránou ze stříbra, a za tou viděl zámek a zahrady. V zahradách bylo mnoho květin a zámek se leskl všemi barvami, i přesto, že pršelo. Stříbrná brána se skládala z mnoha zvláštních cizích obrazců, mezi nimiž bylo vidět houslové klíče, hady, kteří se koušou do ocasů, a pentagramy. Najednou ho něco přinutilo dotknout se té brány. Ta se najednou začala svíjet, měnit tvar, obrazce se přelévaly jeden do druhého… A najednou se brána otevřela a Daniel vstoupil dovnitř. Šel zahradou rovnou k zámku, několikrát zahnul, aniž věděl proč, a najednou stál před budovou. Zaklepal na mosazné klepadlo v podobě lebky a čekal. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil seschlý stařec ve vybledlém šedém plášti.

„Co si přejete?“ zeptal se skřípavým hlasem.

„Chci mluvit s tvojí paní.“ odpověděl Daniel, a podivil se jak panovačnému tónu ve svém hlase, tak povědomí o zámecké paní.

„Ano, jistě, hned vás ohlásím, jen pojďte za mnou, mladý pane…“ mumlal si spíše pro sebe stařec.

Daniel prošel dlouhou širokou chodbou s malými okny a vešel do haly s malovaným stropem, na němž byly umně zachyceny výjevy ukřižování Ježíše Krista. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil několik vysokých vitrážových oken, čtvero dveří (plus ty, kterými vešel), schody vedoucí nahoru i dolů, skříňku s mnoha šuplíky z mahagonového dřeva a několik pohodlných, tmavě zelených křesel, jejichž  opěrky pro ruce byly vykládány třemi smaragdy na každé straně.

Svlékl si kabát a jelenicové rukavice strčil do kapes. Posadil se do jednoho z křesel a čekal na sluhu, který se mezitím stačil odšourat. Prohlížel si nádherně zdobené zábradlí schodiště, když se za ním ozval jemný, cinkavý ženský hlas.

„Jak se vám líbí můj palác?“ Ten hlas zněl trochu pyšně, ale kdyby tomu tak nebylo, byl by příliš chudý.

„Je nádherný, vkusně a přiměřeně zdobený pro svou majestátnost, totiž, pokud mohu soudit podle toho, co jsem zatím viděl,“ odpověděl Daniel, a otočil se na ženu, která k němu promlouvala.

Byla krásná, rozpuštěné černé lokny s drobnou sponkou z bílých perel jí spadaly více než do půlky zad, modrorudé šaty šustily a ševelily jako letní větřík, zelené oči svítily zpod motýlích řas. Náušnice z fialových ametystů a náramky z rubínů cinkaly, a v safírech na prstenech se kroutily a zaplétaly pramínky odstínů modré. Náhrdelníku z černých perel vévodila velká sněhobílá perla a alabastrová pleť té krásky neměla jedinou chybu.

„Není takový pro každého. Pro někoho je to stará zřícenina plná kobek, kde prožívá to nejhorší peklo. Pro další je to hotový ráj s mnoha komnatami plnými takových krás, až oči přecházejí. Každý tu dostane to, co si zaslouží,“ odmlčela se. „Ale vy tu kvůli tomu nejste, že? Vy jste tady kvůli tomuhle,“ řekla a luskla prsty. Otevřela jeden šuplík a vytáhla z něj svitek zapečetěný černým voskem. Přešla k Danielovi a podala mu jej.

PostHeaderIcon Opožděná, tělem vynucená hybernace a vztek

Mám chuť někoho zabít,  jsem unavená, nervní a blíží se víkend.  Tedy, on se neblíží, on už buší do dveří, což znamená, že budu dva dny napospas rodičům a BRATROVI!!!  Jednoduše, mé vyhlídky nejsou příliš růžové. Pokud totiž nebudu muset uklízet, budu si muset hrát s bratrem, tudíž je naděje na smrt vyčerpáním (a to jak psychickým, tak fyzickým)je až 95,84%! A díky tomu, co právě udělal můj táta, mám ještě větší chuť vraždit.

A k té vynucené hybernaci: skoro vůbec nespím, takže jsem přes den unavená a frustrovaná. Dost na ho–o

PostHeaderIcon Škola…?

Aký je váš obľúbený školský predmet?

PostHeaderIcon Sneží… a oni našli príbeh

Vločky snehu vytvorili na špinavom parapete obrazec. Možno je to číslo štyri, možno blesk, a možno dokonca pokrútený, pokrivený človek. Áno, možno je to obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.

Ale možno nieje zlý, iba ho nikdy nikto nedokázal pochopiť, nikto mu nedal to, na čo má každý nárok, nikto ho nemal úprimne rád. A teraz, teraz si to vynahradzuje sám, snaží sa rozdávať to, čo nikdy nemohol dostať.

Chce byť ako ostatný, ale minulosť mu stále dáva pocit, že je menej dôležitý, menej potrebný ako ostatní ľudia, ostatné bytosti.

Ale aj tak ho niekto potrebuje, je to tá, ktorá rozdávanie priateľstva a lásky potrebuje k životu rovnako ako vzduch. Keď ho spoznala, nenávidela ho, liezol jej na nervy. Ale teraz sa to zmenilo. Každý pondelok je pre ňu dôležitejší ako čokoľvek na svete. Vtedy ho uvidí. Celý týždeň nežije pre nič iného, len pre pondelok, pre deň, ktorý väčšina jej priateľov nenávidí. Pretože ona ho musí vidieť a počuť, aj keď je niekedy hrubý, neohrabaný, chová sa podivne a hlúpo. Jej to nevadí.

Je pondelok. Znovu ho uvidí. A on ju tiež. Budú sa rozprávať, budú priatelia. To je viac ako čokoľvek iné, viac ako keby boli každý priateľ sám sebe.

Už dopadla prvá snehová vločka, prvý závan vetra jej rozhodil vlasy. Chytil ju za ruku, usmiala sa na neho. Sedeli na zastávke, v tme, zime a nepomenovatelnej veci, pocite, ktorý nikto nepozná, nikto o ňom nevie.

Vločky vytvorili na špinavom chodníku obrazec. Už to nieje číslo štyri, blesk, a a dokonca ani pokrútený, pokrivený človek. Nie, už to nieje obraz toho zradcu, toho krivého, nebezpečného mladíka, ktorý chcel byť v dvoch osobách naraz.

Je to obraz dvoch bytostí, protikladov, ľudí, ktorých spojila nenávisť a láska. Už to nieje mladík, ktorý sa stal dvomi osobnosťami v jednom tele, ani to nieje nešťastné, láskavé dievča. Je to jeden tvor, jedna silná osoba v dvoch telách, je to spojenie lásky a nenávisti, jediné zobrazenie, zosobnenie absolútnych  protikladov.

PostHeaderIcon Mirek

Mirek je vysoký, hubený, opálený kluk. Je mu kolem šestnácti. Kudrnaté rezavé vlasy se mu kroutí okolo oblyčeje a padají mu do modrých očí. Z jednoho ucha mu vykukuje kroužek náušnice. Na krku se mu houpe šňůrka z černé kůže, přívěšek ale pod tričkem není vidět. Nápis “ROCK!” na černém triku, schovaným pod modrou mikinou s lebkama se rudo bíle blíská. Z kapsy džín roztrhlých na koleně vykukuje klíč. Ruce, ověšené náramky a prsteny, si neklidně hrají se stříbrným prstenem, do kterého je zasazena bílá perlička. Potom ho uloží do krabičky a schová ji do kapsy ke klíčům. Vezme batoh, který mu doteď ležel u nohou, a vystoupí z autobusu. Poslední, čeho jsem si všimla, byla pracka připíchnutá na batohu. Byl na ní černý netopýr s modrýmy křídly, a držel stříbrný prsten s bílou perličkou.

Rubriky