PostHeaderIcon Vzpomínka. Je to nějak dávno. Smutně dávno.

Ahoj. Pamatuješ ještě? Míval jsi ve mě pevné místo. Mívala jsem tě moc ráda, byl jsi mi blízký, věřila jsem ti. A teď zjišťuju, že to ještě pořád platí, ačkoli na mě nemáš čas. Nikdy na mě nemáš čas. A tak už se ti ani nesnažím psát, když jsi online. Jen se pro sebe smutně usměju a vzpomenu si na ten pocit, co ve mně zanechal náš jediný polibek. A je mi chvíli tak divně smutno. Prý se tomu říká nostalgie…

Když se líčím, vídávám občas v zrcadle tu bohyni, kterou jsem viděla tenkrát večer v odrazu ve skle okna autobusu, který jsem musela kvůli tomu polibku dobíhat. Ta bohyně vypadá trochu jinak, než tenkrát. Trochu starší, trochu zkušenější, trochu smutnější. A přibylo jí pod očima pár vrásek, které jsou nejvíc vidět, když se odlíčí a nechá si vlasy spadnout podél obličeje bez jakýchkoli pravidel.

Některé věci se za těch pár měsíců nezměnily, pořád mám věčně modré nehty, pořád umím mít ten pohled, co se ti tak líbil, a dokonce už má i název. Název, který mu dal někdo jiný, který se tenkrát ptal, jakou ránu mi pomáhá léčit… A kterému jsem řekla, že vlastně ránu z odmítnutí. Není to tak úplně pravda, vždyť jsi mě neodmítnul. Ačkoli… Kdo ví, co by kdyby. Radši nevědět. Jsi šťastný, já taky…

Tak proč mi je smutno, když si na tebe vzpomenu? A proč mě mrzí, že jsme se políbili, a pak už se neviděli? A proč když slyším tu píseň, kterou jsi mi dal, vybavují se mi všechny básně? A proč jsem od té doby nic nenapsala?

PostHeaderIcon Tak další… Nuže, jak to dopadne tentorkát?

Dívá se říčně modrýma očima oknem a přemýšlí, jak to napsat. Takhle? Nebo jinak? Nebo támhletak?

Fascinující. Znova někoho zaujala natolik, že vzal odvahu a napsal jí to. Zlepšilo jí to už tak dobrou náladu. A tak se usmívala do monitoru z jiného důvodu než obvykle. Odhadl ji dobře, trhlá spisovatelka, co má ráda pivo. Uvidí se, jak se mu budou líbit její jiné tváře. Což takhle smutná deprimovaná kráva, co si věčně stěžuje? Nebo třeba sluníčkové zlatíčko s nekonečným úsměvem?

Vlastně – je ještě pořád taková? Umí to ještě? Hm.

Jsi ten, komu se chci ukázat opravdu ze všech stran? Jsi ten, kterému chci dovolit, aby mě naučil křičet a neutíkat? Jsi ten, co mu chci dát právo být mi tak velice blízko? A jsi vůbec?

Mají společnou minulost, jen v jiných časech. On ji měl dřív, opět. Historie se opakuje, staré pořádky se občas nemění. Takže šatnář, matikářka, i žlutá barva zůstaly. Ale stejně by se divil, kolik se toho změnilo za těch pár pátků. Co, však mu to třeba poví. Časem.

Mimochodem, znáš Buchťáka? Pekaře, co vypadá jako řezník?

PostHeaderIcon Podivné temné sobotní odpoledne

Stmívá se. Ona sedí na posteli, v kalhotkách a teplém svetru. A pletených ponožkách od babičky. Na uších sluchátka zamotaná do vlasů stejně rozcuchaných jako když ráno (teda ono bylo poledne, ale ráno je přece posuvné) vstala. A vypadá jako mýval, co jedl rajskou – to je tak, když se večer neodlíčí, ani si nestihne olíznout rty. Na parapetu okna stojí dva páry černých lodiček. Jedny odřené, kožené taneční boty na trénování tanga. A druhé s tenkým podpatkem, co opticky zmenšují její tlapy. Má velkou nohu. Ale to se prostě občas stává.

Sedí, hrbí se, jednu nohu skrčenou pod sebou a druhou spuštěnou přes kraj postele. A datluje do počítače. Vyznání, hluboké filozofické myšlenky, cynické kecy, které ji naučil jeden.. Ani neví jestli pitomec. Ale toho cynismu a sebeironie se už nezbaví. Už je to jednou tak. Zatraceně, nikdy si nemyslela, že bude umět někoho tak nenávidět. Možná je dobře, že ji tak změnil, ale nesnáší ho. Osmnáctiletý doktor House, dokonce i to pravé stehno ho bolívá.

Dva páry bot. Jistě, na parapetu okna, proč ne? A vedle nich rádio, na které padá prach a už aspoň rok ho nezapla. A květináč. Měla by zalít kytky. Nechce se jí. Hm. Who cares. Or caresses?

Její oblíbená slovní hříčka. Dokonce i volně přetransformovatelná do češtiny – Kdo to řeší? Nebo hřeší?

PostHeaderIcon Pocit pomocí skladeb.

…ten moment, kdy člověku dojde, proč má oblíbené skladby v playlistu v takovém pořadí, v jakém tam jsou. A kdy se ty názvy a slova začnou spojovat, bez ohledu na to, v jakém jazyce znějí.

Vznikají pyramidy touhy, co je jak přání na hříšných křídlech padlého motýla s tělem smáčeným živou vodou z moře, které nás dělí od Atlantidy za řekou, přes kterou v Těšíně jezdí nahoru tramvaje. Trocha francouzského blues a zašeptané “Chybíš mi.” And you were made for loving me, babe – she is like the wind.

And somewhere over the rainbow there is a shooting star, falling slowly and smiling like a caravan girl. It’s waiting for a miracle of learning how to just be and listen to the heart. You are beautiful, numb and unfaithful, because everybody hurts. You are a dirty dancer, which goes out with a criminal. You wish he was here, you watch the red rain pouring down and you imagine there is someone, who wants to tell you “Ill always love you. I’ll stand by you, my concrete angel.”
And the answer for question “What a feeling?” is “A total eclipse of the heart.” But you still know your heart will go on.

A teď otázka, o kom jsem to vlastně psala? O sobě, o něm, o jiném, o dalším? O nás všech najednou? Well, girl, don’t cry, you are not alone, there is always someone like you.

Väčšina tohto textu nieje mojou prácou, sú to názvy a časti textov rôznych
skladieb rôznych autorov. Napriek tomu si nárokujem na tento text copyright,
pretože práve mne sa jednotlivé čriepky poskladali do takéhoto puzzle.

PostHeaderIcon Mám strach, jaká budu, až jednou budu stará

Dívám se kolem sebe a vídám,

jak lidi stárnou.

Proti vráskám nikdo z nás nemá

naději žádnou.

Mamince v úsměvu kolem úst

kreslí se čáry.

A tátův plnovous – pepř a sůl.

Je taky starý…

Rodičům čtyřicet,

o starších ani nemluvím,

neboť tenhleten svět

už prostě není takový…

Jaký býval, když byli jsme mladí?

Kam se podělo to, co každý z nás ztratí?

A proč odraz tvůj v zrcadle nepoznávám?

Kampak zmizela ta nádherná mladá dáma?

Tohle jsou otázky,

na které odpověď

snad ani nechceme,

abychom si mohli

dál myslet, že v srdci

jsme jasným plamenem.

A že ty voskovice,

co na hrobech do tmy září

jsou tu jen pro ty strýce,

o nichž se říká, že byli staří.

Lžeme si do duší,

chceme se zachovat.

Pročež se nesluší

dál jen tak lelkovat!

Vezměme život svůj

do rukou, do dlaní,

vběhněme v dračí sluj,

prožijme svítání!

PostHeaderIcon Príliš dospelá na to, aby sa mohla ísť chichotať

Prikrčený tieň v rohu sály.

Tiež by chcela tancovať, tiež by chcela rozdávať úsmevy a telefónne čísla naivným uchám, primladým rytierom  chrániacim dievčenskú nepoctivosť.

Tiež by sa chcela od nesmelých čudákov študákov nechávať pozývať na pivo a škľabiť sa, keď jej svojim rečníckym umením vnútia štamprlík hruškovice.

Tiež by si chcela zakopávať o vlastné nohy v jemných (dokonca sieťkovaných) pančuškách dlhé až po zem, predĺžené ešte absurdne sexy opätkami.

Tiež by si chcela nechať vypotiť na ľavú lopatku otlačok dlane niektorého z okolitých mladých mužov tváriacich sa ako by im k pravému gentlemanovi chýbali noviny, ušatá leňoška a kubánska cigara šúľaná na dlhých čiernych stehnách rodinného sluhu Boba.

Tiež by sa chcela chichotať na dámskej toalete, požičiavať si hrebeň výmenou za parfum, ohovárať momentálne neprítomné spoluchichotnice a robiť sa dospelou preháňaním množstva rúžu toho odtieňa červenej, aký nosila Marilyn Monroe.

Tiež by chcela snívať o veľkej kariére manažérky, herečky či kaderníčky, o rodine s aspoň dvoma deťmi, aby nemala rozmaznaného jedináčika, o ideálnom mužovi, ktorý je múdry, nefajčí, nepije, nikdy sa nebije a neexistuje.

Lenže sa narodila v situácii, z ktorej nemohlo vzniknúť dievča, ktoré by si toto všetko mohlo dovoliť. Otecko jej z krídel zotrel motýlí prášok a mamička odišla vo večnom opare k ostatným absintovým vílam, a tak je ich úžasná dcérka už príliš dospelá a príliš nebezstarostná na to, aby sa odvážila vyjsť zo svojho kútika za mramorovým stĺpom…

PostHeaderIcon You have to go and go

No more moves, no more roads. You have only one way to go, and you have to walk to the distance, so far far away… Maybe it’s a kingdom from a fairytale, maybe it’s just a place far far away, without name, without motivation to get there. But you still go, walk, one step by another. You want to meet someone, who will either turn and walk with you, or who will make you go with him. You hope it’ll be the second possibility, ’cause you have no idea where are you going and what will happen in the end…

PostHeaderIcon Nezáviď, nenáviď, neprijímaj, vytváraj.

Čítaš jej články. Teda oni sa volajú blogy a sú na jej webke, ale správne majú byť článkami.

Takže znovu, čítaš jej články, a ticho závidíš. Je geniálna, pracuje so slovami ako nikto, chceš to tiež vedieť. A vlastne to vieš, veď ti to povedal. A pár ďalších vraví to isté. Že vraj ste rovnaké, rovnako krásne, rovnako múdre, rovnaké spisovateľky, každá originálna ako otlačok prsta.

Dredy rozhodené okolo hlavy tváriace sa na svätožiaru, baletka bez nohy, klaun bez úsmevu, prostitútka mladšia než nevinnosť. A nesväté deti, stratený dospelávi v stratenom svete. To ti utkvelo z jej článkov, z jej úvah, z jej nádherne chybovo poskladaných slov. Básne plné dekadencie a smútku, surové ako krv striekajúca z tepny. Sex, láska, romantické prúsery, ktoré sú prúsermi, lebo romantika je napiču.

Občas si ňou, občas si niekým iným, občas dokonca sama sebou, ale to sa nestáva často. Niekedy si želáš, aby neexistovala, aby si mala jej talent, aby si bola lepšia, alebo aspoň horšia len o málo, len o to, čo sa dokážeš zlepšiť. A keď nepíše, je to ako by zomierala jej časť v tebe. Ako by odchádzala tá dekadentná, zlá, ironická realistka v neexistujúcom svete.

Billiejean http://www.birdz.sk/webka/billiejean/. Je perfektná.

PostHeaderIcon Vstaň a jdi. A buď nádherná.

Vstaň. Zahoď deku, vyhrabej se zpomezi péřových polštářů, vylez z postele a postav se na nejisté nohy. Je to jako se podruhé narodit.
Stojíš, bosa na chladných parketách, nahá, bradavky jen tak tak skryté za lví hřívou rozcuchaných vlasů. Štíhlá lýtka se napnou, dlaně instinktivně zamíří ke klínu, aby ho v troše studu skryly před pohledy nikoho. Zamrkáš krátkými řasami, zvedneš ruce a protáhneš se.
“Nikdo tu přece není. Nestydím se, nemám za co, nemám před kým,” řekneš si, zastrčíš si vlasy za ucho a ruce necháš klesnout jen tak podél trupu, jako bys vůbec nepřemáhala tu automatiku, se kterou chceš schovávat své tělo.
Přeneseš váhu jen na jednu nohu, svaly štíhlých lýtek se napnou a pravé chodidlo se zvedne ze země. Uděláš krok. Další, třetí, čtvrtý. Přejdeš místnost, až k oknu se žlutým závěsem. Dnes nejspíš nesvítí slunce. Nevadí, ty tenhle ocelový den projasníš, vždyť právě ty jsi ta změna, co projde dneškem. Odtáhneš umělotinovou látku a pak i záclonu lehkou jako pavučina. Venku je jen zvlhlý trávník, pár dlaždic a kalná, těžká obloha, zešedlá jako plíce starého kuřáka. A zeď, samozřejmě, jak jsi mohla zapomenout na zeď ještě šedivější, na tu, která tě odděluje od barev parku, sice mdlých v tomto světle, ale přesto barev.
Otočíš se bokem k oknu, otevřeš skříň. Zase stejný nepořádek, jaký vídáš každé ráno. Ale to ti teď nevadí. Vadí ti, že nemáš čistou tu podprsenku, kterou sis chtěla dnes vzít. Náhle si velmi jasně a intenzivně uvědomíš, že stojíš nahá před otevřeným oknem, že má postavu bohyně a že ačkoli tě nikdo nevidí, ukazuješ se světu. Necháváš ho spatřit sebe samu, bledou a zjizvenou, s modřinami od šťouchanců na pravém boku a dolíčky na zádech. Nejsi hubená jako tvoje třídní a nemáš prsa jako pornoherečka, a přesto se cítíš dokonalá, chtěná, žádaná. Jako pokaždé, když mluvíš s kterýmkoli mužem kromě vlastního otce. On je jediný, kdo ti dává absolutní bezpečí. Tedy když zrovna neřve, protože děláš nějakou chybu.
Oblékneš se. Modrá, modrá, modrá… Tedy lépe řečeno tyrkysová. Jen lodičky si obuješ černé. Rudá rtěnka, zelené stíny, černá linka pod očima, vlasy naoko ledabyle rozhozené okolo opticky zůženého obličeje, velké naušnice, na krku jednoduchý zlatý řetízek, náramky, náramky, náramky…

Nuže, krásko, vyraž do světa. Ochutnej ho, a nebudeš se ho moct nabažit. Vypij ho do dna. Opij se, vyspi se s prvním z těch několika, kteří by tě tak moc chtěli. Usmívej se, užívej si, že jsi mladá, zdravá, živá. Užívej si samu sebe, dokud smíš. Neboj se bolesti, neboj se neúspěchu, takové, jako jsi ty, uspějí vždy. I když se nesnaží, i když nemůžou, i když je jim zle, uspějí. Nakonec.

PostHeaderIcon Oni. Jakože chlapi. Potřebujeme je, a víme o tom.

Jak by bylo, kdybys nebyl?
Nebylo by.

Bez zkušeného, trefného šťouchance,
který je jenom tichou
(když vyjeknu, občas hlasitou)
odpovědí na mé provokace?

Bez dlouhých mlčení, krátkých hovorů,
bez slůvek, drobných do automatu
na lístky na cestu za zvonivým smíchem,
bez sledování akčáren a hororů
u nichž sedíme se zrychleným dechem?

A co bez objetí mladíků,
o kterých vím jen jméno?
Bez malých smrtí z doteků
co vlévají do těla mého?

A bez neúspěšné snahy o rýmy
o těch, co umírají na rýmy
a rýmičky a teplotky?

Svět by nebyl.

Rubriky